Vojtěch Samec

Vojtěch Samec
Vojtěch Samec (kreslil J. Mukařovský, archiv ÚČL AV ČR)
Poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1883 – 1885
Stranická příslušnost
Členství	mladočeská str. (Český klub)
Narození	1832 Poděbrady Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	11. července 1887 (ve věku 54–55 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojtěch Samec (1832 Poděbrady^[1] – 11. července 1887 Praha^[2][1]) byl rakouský důstojník a český politik, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

Pocházel z chudých poměrů, ale vypracoval se v rakouské armádě do nejvyšších důstojnických pozic.^[2] Nastoupil do vojenské školy v Jičíně a ve věku osmnácti let byl jmenován poručíkem. Podílel se na tažení rakouské armády v roce 1859 a 1866. V roce 1874 byl povýšen na plukovníka (Oberst) a velel 41. pěchotnímu regimentu. V roce 1878 dosáhl hodnosti generálmajora. Za zásluhy během tažení roku 1866 mu byl udělen Řád železné koruny. Získal i Císařský rakouský řád Leopoldův. Podílel se na operacích rakousko-uherské armády v Bosně. Do roku 1882 sloužil jako brigadýr u 27. pěchotní brigády v Prešpurku. Roku 1883 odešel na vlastní žádost do penze a usadil se v Praze.^[2][1]

Angažoval se pak ve vysoké politice. Působil jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1883 za kurii městskou v Čechách, obvod Litomyšl, Polička, Lanškroun atd. Slib složil 4. prosince 1883.^[3] 4. března 1885 byl zbaven mandátu pro slabomyslnost.^[4] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Adalbert Sametz, generálmajor ve výslužbě, bytem Praha.^[5] Patřil mezi české národní poslance.^[2] Byl členem mladočeské strany.^[1] Na Říšskou radu ho navrhl Český klub, který sdružoval staročeské, mladočeské a velkostatkářské křídlo české politiky.^[6]

Jeho politickou dráhu přerušilo psychiatrické onemocnění. V prosinci 1884 musel být dopraven do zemského blázince v Praze poté, co se u něj objevovaly výstřednosti v chování, které se prohlubovaly, takže v závěru již nepoznával své blízké.^[7] Duševní choroba byla podle dobového tisku patrně dědičnou;^[2] v zemském blázinci byla hospitalizována ještě před ním i jeho sestra.^[7] Podle ošetřujícího lékaře dr. Karla Kuffnera trpěl paralýzou (progresivní?), postupným mizením duševních schopností. V roce 1886 se podle něj občas choval „bouřlivě“ a zachoval si něco z vojenských zvyků v pohybech a jednání, ale už neměl naději na zlepšení.^[8]

Zemřel po delší nemoci v 11. července 1887 na „ochrnutí plic“^[9] v pražském ústavu pro choromyslné,^[2][1] pohřben byl na vojenském hřbitově v Karlíně u Invalidovny.^[9]

Jeho úmrtí mělo nakonec i soudní dohru. Známý pražský deník Národní listy totiž v nekrologu, který vyšel 12. července, uvedl mimo jiné: „Také u Bihače dobyl Samec s vojen. sborem svým skvělého vítězství, kteréž však bylo mu upíráno a kladeno na vrub vrchního velitele okupační armády, vévody Virtemberského, jemuž dostalo se vysokého vyznamenání, řádu Marie Terasie za udatenství, na nějž nároky příslušely gen. Samcovi. Vida v tom pokoření své, vyžádal si generál Samec zvláštní audienci u císaře, aby mohl býti ze služeb vojenských propuštěn. Po delším vyjednávání odebral se na odpočinek…“ a o na závěr napsal: „Práci vlasteneckou ztrpčovaly mu jedině vzpomínky na nevděk, kterého, jak pevně byl přesvědčen, dostalo se mu za věrné a poctivé služby. To bylo i příčinou choroby, jíž po delší době včera podlehl.“^[10] C. k. zemský soud v Praze to kvalifikoval jako zločin „uražení Veličenstva“, protože autor článku podle něj nepřímo vyčítal císaři nedostatečné ocenění generálových zásluh a porušil tak povinnost prokazovat panovníkovi náležitou úctu. Příslušné odpolední vydání novin bylo zabaveno a rozsudek musel být v nejbližším čísle uveřejněn, nikdo konkrétní ale nebyl dále postižen.^[11]