Volba prezidenta Československa 1935

Volba prezidenta Československa 1935
Stát	Československo
Druh voleb	prezidentské
Volební termín	18. prosinec 1935
Předchozí volby	1934
Následující volby	1938 (1946)
Počet kandidátů	1[pozn. 1]
Výsledky
Edvard Beneš Bohumil Němec ČSNS RSZML (Prosincový blok) 340 hlasů 24 hlasů 77,3 % 5,5 % zvolený kandidát odstoupil[pozn. 1]

Volba prezidenta Československa proběhla 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále Pražského hradu^[1] na společné schůzi obou komor Národního shromáždění republiky Československé vedené předsedou poslanecké sněmovny Janem Malypetrem. Edvard Beneš kandidoval v prezidentské volbě sám, jelikož agrárnický protikandidát Bohumil Němec odvolal svou kandidaturu v noci před samotnou volbou. Beneš byl zvolen druhým prezidentem Československa.

Masaryk zvažoval Beneše jako svého nástupce od roku 1918,^[2] ale proti jeho kandidatuře ve volbách v roce 1934 se vyslovili Agrárníci a sociální demokraté. Takže se Masaryk rozhodl kandidovat pro své čtvrté volební období. Parlamentní volby v květnu 1935 vyhrála Sudetoněmecká strana (henleinovci), která však zůstala v opozici. Novou vládu široké koalice sestavil agrárník Jan Malypetr, kterého v jejím vedením později nahradil Milan Hodža.^[3] Masaryk abdikoval ze zdravotních důvodů 14. prosince 1935.

21. listopadu 1935 Masaryk informoval předsedu vlády Milana Hodžu o svém záměru abdikovat a zároveň mu doporučil Beneše jako svého nástupce.^[3] Další den se Hodža setkal s Benešem a dohodli se, že Beneš bude jediným kandidátem vládní koalice.^[4] 28. listopadu došlo k setkání vládních stran. Beneš získal podporu sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců, proti jeho kandidatuře se vyslovili agrárníci a živnostenská strana.^[3]

Ve straně agrárníků došlo ohledně prezidentské volby k rozkolu mezi protibenošovským křídlem a zbytkem strany. Po dlouhých jednáních byla 6. prosince nabídnuta kandidatura Bohumilu Němcovi, který jí přijal a stal se tak kandidátem agrárníků a živnostníků. 10. prosince podpořilo Němcovu kandidaturu také Národní sjednocení Karla Kramáře a Národní obec fašistická Radoly Gajdy, čímž vznikl Prosincový blok podporující Němcovu volbu.^[3]

Oba kandidáti se neúspěšně pokusili o vyjednání podpory u Sudetoněmecké strany, která měla nejsilnější postavení v Národním shromáždění.^[4]

Několik týdnů před volbou proběhlo tajné jednání mezi Rudolfem Slánským a Masarykovým kancléřem Přemyslem Šámalem, s cílem zajistit komunistickou podporu pro Beneše. Hrad na oplátku podepsal 14. prosince amnestii všech komunistických činitelů.^[4] Komunisté pak upustili od záměru postavit vlastního kandidáta Klementa Gottwalda a projevili ochotu Beneše podpořit, bude-li proti němu postaven kandidát pravice.^[5] Přes své přiznané zednářství měl Beneš silnou podporu v katolických kruzích. Ve prospěch Beneše se také výrazně angažoval papežský nuncius Saverio Ritter.^[4] Svojí roli také sehrál hlavní vyjednávač Benešovy podpory lidovec Jan Jiří Rückl. V Hlinkově slovenské ľudové straně se za Benešovo zvolení výrazně angažovalo probenešovské křídlo, které vedl budoucí prezident Slovenského státu Jozef Tiso.^[5] 17. prosince se Beneš setkal s Andrejem Hlinkou na jednání s ním se vyslovil pro decentralizaci země.^[3]

Poté, co si Němec nedokázal zajistit podporu ľuďáků a henleinovců,^[4] sešli se zástupci agrárníků a živnostenské strany s Benešem a přislíbili mu podporu v následující volbě. V noci ze 17. na 18. prosince se tak Bohumil Němec vzdal prezidentské kandidatury.^[3] Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se za něj nepostavila většina českých politických stran a že nechce oslabovat národní a státní jednotu.^[6]

Ještě v den volby bylo zveřejněno provolání UV KSČ, ve kterém komunisté vyjádřili podporu Benešovi,^[5][4] aby tak zmařili vítězství reakce a volbu „fašistického kandidáta“.^[3]

Ve středu 18. prosince se do Vladislavského sálu včas dostavilo 292 poslanců (ze 300) a 144 senátorů (ze 160). Další 4 volitelé přibyli před volebním aktem.^[5] Vzhledem k předchozím politickým dohodám měla smotaná prezidentská volba manifestační nádech.^[4]

Samotná volba proběhla 18. prosince 1935. Volby se účastnilo 440 volitelů, přičemž pro Beneše hlasovalo 340 volitelů, což je podpora, jaké Masaryk nikdy nedosáhl.^[7] Volitelé převážně z řad henleinovců odevzdali 76 bílých lístků.^[6] Přestože z prezidentské volby odstoupil den předem, obdržel Bohumil Němec 24 hlasů od volitelů z Národního sjednocení.^[7]

Edvard Beneš byl zvolen druhým československým prezidentem a následně ve Vladislavském sále složil prezidentský slib. Po svém zvolení zhlédl vojenskou přehlídku na třetím nádvoří Pražského hradu a poté odjel do Lán pozdravit svého předchůdce Tomáše Garrigue Masaryka.^[8]

Úřad vykonával do 5. října 1938, kdy po přijetí Mnichovské dohody abdikoval na svou funkci. Odcestoval do britského exilu, kde převzal roli vůdce zahraničního odboje.^[9] 28. října 1945 byl Beneš potvrzen Prozatímním Národním shromážděním ve funkci prezidenta, přičemž jeho legitimita se odvozovala z jeho vítězství ve volbě z roku 1935.^[10]

Všechny strany, které se stavěly proti volbě Beneše prezidentem, byť jí nakonec i podpořily, byly po válce zakázány.^[11][6]

• KLIMEK, Antonín. Boj o hrad II.: Kdo po Masarykovi? (1926-1935). [s.l.]: Nakladatelství Tomáš Krsek, 2017. 1008 s. ISBN 9788090624252. 
• NS RČS 1935-1938, PS a Senát, 1. schůze,část 1/1 (18. 12. 1935). www.psp.cz [online]. 1935-12-18 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
• NEČAS, Tomáš. Vývoj volby prezidenta v České republice. Brno, 2013 [cit. 2019-02-08]. 76 s. diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jiří Kroupa. Dostupné online.
• SAMKOVÁ, Marcela. Prezidentské volby v roce 1935. Praha, 2013. 48 s. balakářská práce. Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Marek Šmíd. Dostupné online.

• Prosincový blok
• Seznam prezidentů Československa