Volby do parlamentu Československé republiky 1920

Volby do parlamentu Československé republiky 1920
Stát	Československo Československo
Druh voleb	parlamentní
Volební termín	18. a 25. dubna 1920
Následující volby	1925
Počet kandidátů	22 (do Poslanecké sněmovny)
Výsledky
Celkem 281 poslanců v Poslanecké sněmovně k většině třeba 141 Antonín Němec Jan Šrámek, František Šabata a Andrej Hlinka Josef Seliger volební lídr volební lídr volební lídr ČSDSD ČSL-SĽS DSAP 1 590 520 hlasů 699 728 hlasů 689 589 hlasů 25,7 % 11,3 % 11,1 % 74  mandátů 33  mandátů 31  mandátů ▲ 21 ▲ 9 ▲ 31 Antonín Švehla Václav Klofáč Karel Kramář volební lídr volební lídr volební lídr RSČV ČSS ČsND 603 618 hlasů 500 821 hlasů 387 552 hlasů 9,7 % 8,1 % 6,3 % 28  mandátů 24  mandátů 19  mandátů ▼ 27 ▼ 11 ▼ 27 Ernst Storch Pavel Blaho Franz Křepek volební lídr volební lídr volební lídr DNP-DNSAP SNaRS BdL 328 735 hlasů 242 045 hlasů 241 747 hlasů 5,3 % 3,9 % 3,9 % 15  mandátů 12  mandátů 11  mandátů ▲ 15 ▲ 12 ▲ 11

Volby do parlamentu Československé republiky 1920 se konaly v dubnu 1920, přičemž volby do poslanecké sněmovny se odehrály v neděli 18. dubna 1920^[1] a volby do senátu 25. dubna 1920.^[2] Volby se nekonaly na Tešínsku, Vitorazsku, Hlučínsku, Valticku a v Podkarpatské Rusi.^[3]

První ústava samostatného Československa z roku 1920, přijata ještě Revolučním národním shromážděním, předepisovala dvoukomorový parlament, složený z dolní komory - Poslanecké sněmovny - která čítá 300 poslanců, a z horní komory - Senátu - se 150 senátory. Samotné volby v roce 1920 byly podrobněji upraveny pozdějším volebním zákonem z téhož roku.

Do Poslanecké sněmovny i do Senátu se volilo shodně po volebních krajích, v případě dolní komory jich bylo 23, horní se volila po 11 krajích. V každém kraji byly mandáty v rámci I. skrutinia rozděleny poměrným způsobem, za pomocí Hareovy kvóty a bez jakékoliv uzavírací klauzule.

Mandáty nepřerozdělené v I. skrutiniu byly přerozděleny v celorepublikovém II. a případně III. skrutiniu, na rozdíl od I. skrutinia za pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty. Mandáty v dalších skrutiniích se rozdělovaly pouze mezi strany, které získaly alespoň jeden mandát v I. skrutiniu nebo získaly alespoň v jednom volebním kraji nejméně 20 000 hlasů.

Poslanci do Poslanecké sněmovny byli voleni na 6 let. Kandidátem mohl být každý občan Československa starší 30 let, volit mohl každý občan starší 21 let.

Z celkově předepsaných 300 poslanců bylo voleno pouze 281. Shodně po 9 mandátech bylo rezervováno pro Těšínsko a Podkarpatskou Rus a jeden mandát byl ponechán pro Hlučínsko. Volby na Podkarpatské Rusi proběhly dodatečně až v roce 1924, na Těšínsku dokonce vůbec.

Původní zákon též počítal se 4 mandáty pro československé legionáře. Kvůli problémům se sestavováním legionářských seznamů byly tyto volby postupně odkládány až na 5. června 1921. Kandidátní listina byla podána jenom jedna, a to ta samotné Československé obce legionářské.

Členem Senátu mohl být zvolen každý československý občan starší než 40 let, a to na osmiletý mandát. Aktivní volební právo příslušelo československým občanům starším 26 let.^[4][5][6]

Šlo o první volby do Národního shromáždění republiky Československé po vzniku ČSR.

V první polovině roku 1920 vládla Československu takzvaná rudozelená koalice (vláda socialistických stran a agrárníků – první vláda Vlastimila Tusara), která vznikla na základě výsledků obecních voleb z roku 1919, ve kterých v českých zemích uspěly právě tyto dva politické proudy. Československo procházelo rychlou stabilizací, územní i ústavní (ústava ČSR byla přijata v únoru 1920). Zároveň ale opadal étos října 1918 a politická scéna se stále více polarizovala. V kampani hrály velkou roli spory okolo pozemkové reformy, naopak (dočasně) ustupovalo česko-slovenské napětí, protože Slovenská ľudová strana (pozdější Hlinkova strana) nyní kandidovala v rámci celostátní kandidátní listiny ČSL a podobně postupovali i slovenští agrárníci (Slovenská národní a rolnická strana byla spojencem kandidátky agrárníků), sociální demokraté a představitelé dalších politických proudů.^[7]

Výraznou změnou v rámci voleb byla zásadní změna volebního systému. Šlo o první parlamentní volby na území Československa (a jedny z prvních na světě), kdy volební právo měly i ženy.^[4] Původní většinový volební systém z dob Rakouska-Uherska byl rovněž nahrazen poměrným systémem, který umožňoval snadnější kandidaturu menším stavovským, etnickým a ideologickým formacím. Zároveň šlo o první parlamentní volby od vzniku Československa, jichž se mohli účastnit i příslušníci menšinových národů. Volby se ovšem nekonaly na územích, kde se měl ještě konat plebiscit o jejich připojení k Československu, což byly Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, a území na Oravě a Spiši. Volby se také nekonaly z důvodu složité bezpečnostní situace na Podkarpatské Rusi, dodatečné volby zde proběhly až v březnu 1924 (volby do parlamentu Československé republiky na Podkarpatské Rusi 1924).^[7]

Dominantním rysem voleb bylo rostoucí štěpení v řadách sociálně demokratických stran. Českoslovenští sociální demokraté měli své radikální marxistické levicové křídlo a podobnou situaci zažívala i Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (v ní navíc fakt, že strana nebyla součástí vládní koalice vedl k silnějším prvkům sociálního radikalismu) a Maďarsko-německá sociálně demokratická strana na východě státu. Tyto strany tak kromě volebního boje sváděly vnitřní politické boje jednotlivých křídel.^[8]

Ve volbách byli zvoleni poslanci a senátoři Národního shromáždění (celkem 423 z ústavou předepsaných 450 – Podkarpatská Rus ještě nevolila a v parlamentu byla rezervována místa pro dodatečnou kooptaci legionářů^[2][9]). Předsedou poslanecké sněmovny se stal sociální demokrat František Tomášek, v čele horní komory usedl agrárník Cyril Horáček. Během několika týdnů ho ovšem nahradil agrárník Karel Prášek, a v roce 1924 pak za agrární stranu tento post obsadil Václav Donát.^[10] První týdny jednání parlamentu byla provedena volba prezidenta republiky (T. G. Masaryk) a probíhaly ostré projevy německých poslanců, kteří deklarovali, že vstupem do parlamentu neuznávají vznik Československa v jeho hranicích.

Volby jednoznačně vyhrála československá sociální demokracie (v českých zemích 33,4 % hlasů etnicky českých voličů, na Slovensku přes půl milionů hlasů a jasná výhra nad katolickou Slovenskou ľudovou stranou) a Československá strana socialistická (pozdější národní socialisté), která byla ovšem stranou s dominantní pozicí v českých zemích a minimální podporou na Slovensku. Kromě toho se do parlamentu dostala i menší levicová formace Socialistická strana československého lidu pracujícího, kterou založil František Modráček. Celkem socialistické strany získaly 50,57 % hlasů etnicky českých a slovenských voličů. Mezi občanskými stranami si své pozice udrželi agrárníci (mírné ztráty v českých zemích ale výrazné zisky na Slovensku, kde se stala druhou nejsilnější politickou silou). Naopak nevýrazné byly výsledky, které si připsala Československá národní demokracie (mírně posílení v Čechách, stagnace na Moravě, minimální pozice na Slovensku) a jen skromný přírůstek hlasů ve srovnání s komunálními volbami roku 1919 zaznamenali lidovci. Analogické procesy se odehrávaly i v řadách etnicky německých voličů. Německá sociální demokracie získala 43,5 % jejich hlasů a v českých zemích se stala po československé sociální demokracii druhou nejsilnější stranou. Výrazný nárůst zaznamenal také Německý svaz zemědělců jako platforma německého agrárního hnutí.^[11]

Rozhodné vítězství sociální demokracie umožnilo Vlastimilovi Tusarovi zůstat v čele vlády (druhá vláda Vlastimila Tusara), která zůstávala koalicí československých socialistických a agrárních sil. Varianty široké pravolevé koalice nebo česko-německé socialisticko-agrárnické koalice neprošly. Tusar navíc získal i post ministerstva národní obrany. Kvůli rostoucímu rozkolu v sociální demokracii (z jejího levého křídla vznikla brzy nato Komunistická strana Československa) ale po půl roce poté vláda padla a byla vystřídána úřednickým kabinetem.^[1]

Strana		Hlasy		Poslanci
		Abs.	%	Abs.	%	[12]±
	Československá sociálně demokratická strana dělnická	1,590,520	25.7	[13]74	26.3	21▲
	Československá strana lidová	699,728	11.3	21	7.5	3▼
	Slovenská ľudová strana			12	4.3	12▲
	Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR	689,589	11.1	31	11.0	31▲
	Republikánská strana československého venkova	603,618	9.7	28	10.0	27▼
	Československá strana socialistická	500,821	8.1	24	8.5	11▼
	Československá národní demokracie	387,552	6.3	19	6.8	27▼
	Německá nacionální strana	328,735	5.3	12	4.3	12▲
	Německá národně socialistická strana dělnická			3	1.1	3▲
	Slovenská národní a rolnická strana	242,045	3.9	12	4.3	12▲
	Německý svaz zemědělců	241,747	3.9	11	3.9	11▲
	Německá křesťansko sociální strana lidová	212,913	3.0	10	3.6	10▲
	Maďarsko-německá křesťansko-sociální strana	139,355	2.2	5	1.8	5▲
	Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová	122,813	2.0	6	2.1	6▲
	Maďarsko-německá sociálně demokratická strana	108,546	1.8	4	1.4	4▲
	Německá strana svobodomyslná	105,449	1.7	5	1.8	5▲
	Sdružené židovské strany	79,714	1.3	0	–	0▬
	Socialistická strana československého lidu pracujícího	58,580	0.9	3	1.1	3▲
	Strana malorolníků, domkářů a živnostníků Republiky Československé	42,670	0.7	0	–	0▬
	Maďarská zemská strana malorolnická a zemědělská	26,520	0.4	1	0.4	1▲
	Německá svobodně sociální strana	7,630	0.1	0	–	0▬
	Neodvislá strana lidu malého	5,252	0.1	0	–	0▬
	Maďarská národní strana	4,214	0.1	0	–	0▬
	Slovanská socialistická strana	2,024	0.0	0	–	0▬
Celkem		6,874,458	100	281	100	–

Celkem mandátů: 150^[14]

• Seznam členů Národního shromáždění republiky Československé po volbách v roce 1920