Volební právo žen

Organizovaná kampaň za volební právo žen začala v polovině 19. století. Ve dvacátých letech 20. století toto právo získaly ženy v mnoha zemích. Prvním evropským územím s volebním právem žen se stalo roku 1906 Finsko (tehdy jako autonomní část Ruského impéria).

Poslední zemí na světě, která dovolila ženám účast ve volbách, byla Saúdská Arábie.^[1] Poprvé tam ženy mohly volit a být voleny v prosinci 2015. Volby se sice týkaly jen místních rad, ale volit parlament v této zemi nemohou ani muži, neboť jeho členové jsou jmenováni králem.

První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Účastnice sjezdu v Seneca Falls ve státě New York vyhlásily zásadu, že všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovna.

V roce 1869 byla založena významná organizace National American Woman Suffrage Association (Národní americká asociace za volební právo žen), která požadovala schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. První ústavou, jež dává ženám volební právo, se stala ústava z roku 1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming.

V roce 1893 se stal Nový Zéland (tehdy ještě kolonie Velké Británie) první zemí, která přiznala volební právo ženám. Hned na začátku nového století jej následovala Austrálie. Prvními státy Evropy, jež poskytly ženám volební právo, se v letech 1906–1915 staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.

Významným podnětem pro boj za volební právo žen v Evropě byla první světová válka, během které mnoho žen muselo nahradit muže na frontě, staly se kvalifikovanými pracovními silami a zvykly si samostatně rozhodovat.^[2] Po válce, v období 1918–1920, získaly v některých zemích volební právo.

Ve Velké Británii bylo v 19. století uzákoněno několik reforem, jimiž byla v mnoha oblastech zrušena diskriminace. Volební právo ale bylo ženám i nadále upíráno. V roce 1903 vznikla nejradikálnější z raných ženských organizací, Women's Social and Political Union (Sociální a politický svaz žen). Jeho členky (sufražetky) reagovaly na brutální policejní akce pomocí bojového umění bartitsu, ve kterém je školila Edith Garrudová. Vznikla třicetičlenná ochranka Bodyguards, která chránila nejvyšší představitelky hnutí.^[3] Později podnikaly i militantní akce, například pumové atentáty a připoutávaly se na veřejných místech řetězem k zábradlí. V roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.^[4]

V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová.

Poslední zemí, která ženám přiznala volební právo, byla absolutistická Saúdská Arábie. Král Abdalláh jim ho přislíbil v roce 2011, poprvé měly možnost volit a být voleny do místních rad v prosinci 2015.^[5] Právo volit do parlamentu zde nemají ani muži, neboť jeho členové jsou jmenováni králem.

V Čechách bojovaly ženy na svá politická a občanská práva od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které se o zisk volebního práva zasazovaly na přelomu 19. a 20. století, patřily Františka Plamínková a Alice Masaryková. První ženou zvolenou do českého sněmu byla v roce 1912 Božena Viková-Kunětická.

Dnem 31. ledna 1919 vstoupil v Čechách a na Moravě v platnost Řád volební v obcích Republiky československé (zákon 75/1919 Sb.), kterým bylo přiznáno právo volit do obecního zastupitelstva „...všem státním občanům Československé republiky, kteří mají náležitosti § 2 zák. z 19. prosince 1919, č. 663 Sb...“, tj. včetně žen. Stejně tak mohly být ženy i voleny do obecních zastupitelstev.^[6] (Na Slovensku vstoupil zákon v platnost dnem 31. prosince 1920. Pro volební právo příslušníků branné moci a četnictva platil v Československu samostatný zákon.)

První starostkou v Československu byla Anna Matoušková ve Vědomicích; zvolena byla v roce 1919 a funkci vykonávala 5 let.^[7][8]

Další zlom nastal v únoru 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužům a náleží jim volební právo.^[9] První parlamentní volby, ve kterých měly ženy právo volit, byly volby do poslanecké sněmovny a senátu, které se konaly v dubnu 1920.

Už roku 1873 bylo volební právo přiznáno některým ženám v habsburské monarchii tehdy novým volebním řádem (č. 41/1873). Vztahovalo se ovšem pouze na ženy, které vlastnily velkostatek, a samotná volba musela proběhnout pomocí zástupce.^[10]

(seznam není úplný)

Mnoho žen zasedá v evropských parlamentech i zámoří. Ženy se prosadily i jako předsedkyně vlád. První předsedkyní vlády na světě byla Sirimavo Bandaranaike (Sri Lanka). Dalšími byly např. Indíra Gandíová, Golda Meirová, Margaret Thatcherová, Gloria Macapagal-Arroyová, Angela Merkelová, Iveta Radičová nebo Theresa May. Prezidentkami byly nebo jsou např. Zuzana Čaputová (Slovensko), Cristina Fernández de Kirchner (Argentina), Dilma Rousseffová (Brazílie), Kolinda Grabar-Kitarović (Chorvatsko), Dalia Grybauskaitė (Litva), Simonetta Sommaruga (Švýcarsko), Kersti Kaljulaidová a další.

• Tematická encyklopedie Larousse: Lidská společnost. 1. vyd. Svazek 6. Praha: Albatros, 2001. 446 s. ISBN 80-00-00963-3. 

• Eva Perónová
• Volební právo
• Sufražetka (film)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu volební právo žen na Wikimedia Commons
• Významné ženy a hnutí v historii feminismu^{[nedostupný zdroj]}
• Sto let od zrovnoprávnění českých žen a uzákonění jejich hlasovacího práva – článek se zvukovými záznamy projevů, které české ženy pronesly za první republiky v rozhlase
• 100 let bojů za volební právo žen – video od organizace Fórum 50 % o bojích za volební právo žen v českých zemích