Vought F4U Corsair

F4U Corsair
F4U-4B BuNo 97359
Určení	palubní stíhací letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Vought
Šéfkonstruktér	Rex Beisel Igor Sikorsky
První let	29. května 1940[1]
Zařazeno	28. prosince 1942
Vyřazeno	1957 (USA)[2] 1979 (Honduras)
Charakter	vyřazen ze služby
Uživatel	Americké námořnictvo a Námořní pěchota (10 016) FAA (2 012) RNZAF (424) Aéronavale (119)
Výroba	1942–1952[3]
Vyrobeno kusů	12 571 ks[3]
Cena za kus	75000 $ v roce 1945[zdroj⁠?!]
Varianty	F2G Corsair
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chance Vought F4U Corsair byl americký stíhací letoun, který sloužil především v druhé světové a v korejské válce. Byly vyráběny v letech 1940–1952 a v některých letectvech sloužily tyto stroje až do 60. let. Celkem jich bylo vyrobeno 12 571.

Navržen a zpočátku vyráběn byl ve firmě Chance Vought, ale později byl velmi žádán - výrobní smlouvy byly dodatečné poskytnuty společnosti Goodyear, jejíž Corsairy byly označeny jako FG a firmě Brewster Aeronautical Corporation, které byly značeny jako F3A.

Corsair byl navržen a provozován jako palubní letoun a ve velkém množství se do služby u amerického námořnictva dostal koncem roku 1944 a počátkem roku 1945. Rychle se stal jedním z nejúspěšnějších stíhacích bombardérů druhé světové války.^[4] Někteří japonští piloti jej považovali za nejimpozantnější americký druhoválečný stíhač,^[5] a někteří autoři připisují jeho pilotům poměr sestřelů 11:1.^[6] Historik leteckých bojů v jihozápadním Tichomoří Michael Claringbould tento poměr považuje za extrémně nadsazený.^[7] F4U měl zpočátku problémy s přistáváním na letadlových lodích a logistikou, čímž byl u námořního letectva částečně zastíněn letounem Grumman F6F Hellcat poháněným stejným motorem. Místo toho si Corsair udržel významnou pozici na pozemních základnách letectva námořní pěchoty.^[8]

Během celé korejské války Corsair sloužil téměř výhradně jako stíhací bombardér; stejně tak během francouzských koloniálních válek v Indočíně a později v Alžírské válce.^[9]

Vedle nasazení v amerických či britských službách byl Corsair používán královským novozélandským letectvem, francouzským námořním letectvem a dalšími leteckými silami až do šedesátých let. Od chvíle kdy byl první prototyp dodán americkému námořnictvu v roce 1940 do poslední dodávky roku 1953 Francouzům, bylo celkem vyrobeno 12 571 letounů F4U Corsair^[10] v 16 různých modelech. Byl nejdéle vyráběným americkým stíhačem s pístovým motorem (1942-53).^[11][12][13]

Vývoj letounu Vought F4U Corsair, který měl být dle zadání námořní stíhačkou, začal roku 1938. Letoun byl postaven „kolem“ motoru Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. Pro maximální využití výkonu motoru bylo nezbytné instalovat vrtuli Hamilton Standard Hydromatic o průměru 4 m a také bylo nutné zachovat podvozkovou část, což vedlo k typickému designovému znaku Corsairu – zalomenému křídlu do tvaru písmene „W“.

Prototyp nového letounu s označením XF4U-1 poprvé vzlétl s šéfpilotem Lymanem A. Bullardem 29. května 1940 z letiště Bridgeport Municipal ve Stratfortu (stát Connecticut) a brzy vykázal rychlost 651 km/h. Námořnictvo poznalo, že se jedná o stroj mimořádných výkonů, proto po úpravách objednalo první sérii v roce 1941. První sériový letoun F4U-1 s motorem R-2800-8 o výkonu 1 449 kW provedl zálet 25. června 1942. Jediným problémem byly nevhodné vlastnosti letadla při přistání na palubu letadlové lodi – omezený výhled vpřed při závěrečném přiblížení (přes dlouhý mohutný překryt motoru). Proto byly tyto stroje od dubna 1943 přiděleny k leteckým silám námořní letky VF-12, startující z pozemních základen. První jednotka letectva námořní pěchoty s letouny F4U-1 byla zformována v Camp Kearney v Kalifornii 7. září 1942 jako VMF-124.

Prvních bojových operací se letadla účastnila na jaře 1943 z Guadalcanalu. VMF-124 zde své F4U-1 poprvé nasadila v boji 14. února.^[15] Měsíc poté začala působit z letiště na Nové Georgii také námořní letka VF-17. Vzhledem k tomu, že problémy s technikou přistání na palubu řešili Američané dost dlouho, startovaly první Corsairy I (F4U-1), II (F4U-1A), III (F3A-1) a IV (FG-1) z britských letadlových lodí. Britové v té době neměli dostatek vlastních stíhačů srovnatelných parametrů a tak piloti pro přiblížení používali manévr, kdy přilétali k palubě šikmo a na poslední chvíli srovnali. Novozélandské královské letectvo operovalo v Pacifiku s Corsairy od května 1944. Na amerických lodích se první F4U objevily až na jaře 1945.

Stroje vyrábělo v té době licenčně již několik firem, Brewster Aeronautical Corp. jako F3A-1, Goodyear Aeronautical Corp. s označením FG-1. Objevovaly se nové zdokonalené verze. Od 689. stroje byla do výroby zavedena verze F4U-1A s vypouklým překrytem pilotního prostoru, přičemž se objevila i na analogickém typu FG-1A. Následující typ F4U-1C vyrobený ve 200 kusové sérii byl osazen čtyřmi kanony M2 ráže 20 mm a F4U-1D (FG-1D a F3A-1D) opět se šesti kulomety, pumovými závěsníky a centrálním závěsníkem pro přídavnou palivovou nádrž. F4U-2 byla noční stíhací varianta s radiolokátorem v pouzdře u konce pravého křídla a F4U-1P s kamerou K-21 na zádi trupu. Nejvýkonnější byla F4U-4. První prototyp označený F4U-4XA vzlétl 19. dubna 1944, druhý F4U-4XB 12. července a první sériový stroj 20. září roku 1944. Uplatněno bylo více než 3 000 změn nicméně nejdůležitější byla zástavba motoru R-2800-18W série C se čtyřlistou vrtulí Hamilton Standard. Maximální vzletový výkon dosahoval 1 552 kW. F4U-4B a C obdržely opět kanónovou výzbroj v podobě čtyř M3 ráže 20 mm. Potřeba nočních stíhacích letounů vybavených radiolokátory vyústila v obměny F4U-4E a F4U-4N. První vybavená radiolokátorem APS-4, druhá APS-6. K vlekání střeleckých terčů vznikla verze F4U-4K.

4. dubna 1946 vzlétl do vzduchu prototyp výškového stíhacího letounu XF4U-5 s novým motorem R-2800-32W série E s dvoustupňovým kompresorem. Hlavňová výzbroj sestávala ze čtyř kanonů M3 T-31 ráže 20 mm, pilotní prostor byl již plně vyhřívaný. Sériové stroje byly produkovány od 1. května 1947 do 22. října 1951, včetně nočních stíhacích F4U-5N a F4U-5NL s vyhříváním náběžných hran a ocasních ploch a F4U-5P určenou k průzkumným letům. Speciálně pro válku v Koreji vznikla bitevní varianta F4U-6 (později AU-1)^[2] zalétaná 31. ledna 1952. Do bitevníků se montovaly motory R-2800-83W s jednostupňovým dvourychlostním kompresorem a přibylo dodatečné pancéřování. Poslední sériovou variantou byl typ F4U-7 pro francouzské námořnictvo, které převzalo poslední 94. kus 31. ledna 1953. Francouzské Corsairy působily do května 1954 v Indočíně a v roce 1956 v Suezu při operaci „Mušketýr“ z letadlových lodí Arromanches a La Fayette. Do července 1962 operovaly nad Alžírskem a ještě v roce 1963 nad tuniskou Bizertou. Poslední F4U-7 vyřadila letka 14F francouzského námořnictva v říjnu 1964.

Mezi další uživatele náleželo také salvadorské a honduraské letectvo. Argentinské námořnictvo používalo F4U-5 a F4U-5N na letadlové lodi Independencia.

• Japonští vojáci údajně Corsair přezdívali „whistling death“ – pištící smrt – kvůli charakteristickému zvuku motoru. Ve skutečnosti si tuhle legendu vymyslela samotná firma Vought.^[7]
• Američtí piloti mu přezdívali například „bent wing widow-maker“ – ovdovovač se zalomeným křídlem,^[16] nebo také „Ensign eliminator“ – eliminánor nováčků (právě kvůli špatnému výhledu při přistání).^[17]

• Osádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 12,50 m
• Délka: 10,26 m
• Výška: 4,5 m
• Nosná plocha: 29,17 m²
• Hmotnost prázdného stroje: 4 175 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 6 350 kg
• Pohonná jednotka: 1 × hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800-18W o výkonu 2 380 hp (1 770 kW)

• Maximální rychlost: 718 km/h (446 mph, 388 kn)
• Pádová rychlost: 143 km/h (89 mph, 77 kn)
• Dostup: 12 600 m
• Dolet: 1 617 km
• Bojový dolet: 528 km
• Počáteční stoupavost: 22,1 m/s

• 6 × kulomet M2 Browning ráže 0,50 in (12,7 mm), 400 střel na zbraň nebo
• 4 × kanon AN/M3 ráže 0,79 in (20 mm), 231 střel na zbraň
• 8 × raketa HVAR ráže 12,7 cm
• max. 1 800 kg pum

• BOWMAN, Martin W., 2002. Vought F4U Corsair. Ramsbury Marlborough, Wiltshire: Crowood Press. 191 s. ISBN 1-86126-492-5. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vought F4U Corsair na Wikimedia Commons
• Galerie Vought F4U Corsair na Wikimedia Commons
• (anglicky) VBF-85 Historical web site; F4U-1D, F4U-1C, FG-1D Archivováno 15. 3. 2020 na Wayback Machine.