Vrchní soud

Vrchní soud v Olomouci

Vrchní soud je jeden z vyšších soudů, ve středoevropské tradici jeho působnost odpovídá existujícím nebo historickým zemím. V České republice jsou také zřízeny dva vrchní soudy: Vrchní soud v Praze s působností vůči krajským soudům v Čechách, a Vrchní soud v Olomouci, do jehož obvodu spadají krajské soudy na Moravě a ve Slezsku. Jsou třetím článkem v soustavě českých soudů, nad nimi stojí už jen Nejvyšší soud.

Podobně v Rakousku a v Německu existuje instituce vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht), který je mezičlánkem mezi soudem zemským (Landesgericht) a Nejvyšším soudem (Oberster Gerichtshof, resp. Bundesgerichtshof). Ve Spojeném království pak působí High Court of Justice (složený z Queen's Bench Division, Chancery Division a Family Division) a skotský High Court of Justiciary. Vrchní soudy jsou součástí i soustavy slovinských soudů (Višja sodišča), přes poměrně malý stát existují hned čtyři (Celje, Koper, Ljubljana, Maribor).[1]

Česko

Historie

Na českém území byly vrchní zemské soudy zavedeny roku 1850, kdy v Čechách působil Vrchní zemský soud v Praze a pro Moravu i rakouské Slezsko byl zřízen Vrchní zemský soud v Brně[2] (zemským soudem se nazýval soud v hlavním městě země s působností odpovídající krajským soudům).[p 1] Působily téměř výlučně jako soudy odvolací v civilních i trestních věcech („sborové soudy druhé stolice“), ve kterých v první instanci rozhodly soudy krajské (až do roku 1898 vyřizovaly také civilní odvolání od okresních soudů[4]). Po roce 1928 byly přejmenovány na vrchní soudy[5] a v Československu byly čtyři: v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích.[6] Roku 1949 byly v rámci „zlidovění soudnictví“ bez náhrady zrušeny.[7]

K obnovení instituce vrchního soudu došlo po zániku československé federace díky kompromisnímu řešení konkurence dvou nejvyšších soudů, federálního a republikového. Z federálního se tak roku 1993 stal Nejvyšší soud České republiky, z republikového Vrchní soud v Praze[8] (olomoucký vrchní soud zahájil činnost až v roce 1996[9]). Jejich existence je nicméně někdy kritizována jako nadbytečná, bylo dokonce vážně zvažováno jejich zrušení, čímž by se soustava českých soudů změnila z komplikovanější čtyřčlánkové na jednodušší trojčlánkovou (okresní soud – krajský soud – Nejvyšší soud).[10][11][12] K tomu však nakonec nedošlo.

Agenda a působnost

Vrchní soud rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a ze dvou soudců, přičemž po přenechání správního soudnictví krajským soudům a Nejvyššímu správnímu soudu je podobně jako dříve jeho jedinou agendou rozhodování o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů tam, kde tyto soudy rozhodují v prvním stupni.[13] Jde zejména o nejzávažnější trestné činy (především ty, u nichž dolní hranice trestní sazby činí nejméně pět let),[14] insolvenční řízení a o spory ve věcech obchodních korporací, hospodářské soutěže, duševního vlastnictví nebo směnek a šeků.[15]

Vrchní soud v Praze má působnost pro pražský městský soud a krajské soudy v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem a Hradci Králové a jejich pobočky a Vrchní soud v Olomouci pak pro krajské soudy v Brně a Ostravě a jejich pobočky.[16]

Seznam německých a rakouských vrchních zemských soudů

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Na podzim roku 1918 vznikl bez právního podkladu vrchní zemský soud v Liberci, jehož působnost se vztahovala na nově ustavené německé provincie Deutschböhmen a Sudetenland. Nově vzniklou československou republikou nebyl přejat.[3]

Reference

  1. ↑ Sodni sistem [online]. Sodstvo Republike Slovenije [cit. 2016-02-20]. Dostupné online. (slovinsky) 
  2. ↑ Nařízení ministra práv č. 138/1850 ř. z. Dostupné online.
  3. ↑ SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel, a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-65-3. S. 93. 
  4. ↑ Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015, ISBN 978-80-7478-797-3, str. 55, 78 a 79.
  5. ↑ § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  6. ↑ ADAMOVÁ, K. a kol. Dějiny českého soudnictví od počátků české státnosti do roku 1938. Praha: LexisNexis CZ, 2005. ISBN 80-86920-07-0. S. 110.
  7. ↑ § 141 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  8. ↑ Zákon České národní rady č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  9. ↑ Zákon č. 241/1995 Sb., o zahájení činnosti Vrchního soudu v Olomouci. Dostupné online.
  10. ↑ VACULÍK, Radim. Justici čekají velké změny, asi skončí vrchní soudy. Novinky.cz [online]. Borgis, 2007-10-05 [cit. 2011-05-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ BARTŮŇKOVÁ, Tereza; VINCOUREK, Lukáš. Reforma justice: Soudci navrhují zrušení vrchních soudů. Rozhlas.cz [online]. 2010-05-16 [cit. 2011-05-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ NAVARA, Luděk; SYROVÁTKA, Tomáš. Revoluce v justici: vrchní soudy zmizí, hlavní bude okres. iDNES.cz [online]. 2010-06-15 [cit. 2011-05-08]. Dostupné online. 
  13. ↑ § 25 a § 27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
  14. ↑ § 17 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
  15. ↑ § 9 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014.
  16. ↑ Příloha č. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
  17. ↑ Anschriftenverzeichnis der Gerichte [online]. Berlín: Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz, 2013-10-25 [cit. 2014-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-15. (německy) 
  18. ↑ Oberlandesgerichte (Gerichtshöfe zweiter Instanz) [online]. Vídeň: Bundesministerium für Justiz [cit. 2014-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-15. (německy) 

Média použitá na této stránce

VS Olomouc.jpg
Autor: Fext, Licence: CC BY-SA 3.0
Budova Vrchního soudu v Olomouci