Vrchnostenské doly hraběte Wilczka
Vrchnostenské doly hraběte Wilczka byly černouhelné doly Franze Josepha hraběte Wilczka (1748 – 1834), které se nacházely v Polské (Slezské) Ostravě.
Historie
Těžbu kamenného uhlí ve vlastní režii zahájil Franz Jozeph hrabě Wilczek (4. 10. 1748 – 27. 8. 1834) na slezskoostravském panství, které náleželo k rozsáhlému rodovému fideikomisu, které se rozkládalo na Opavsku a Těšínsku. K výraznému rozvoji aktivit v oblasti uhelného podnikání došlo po roce 1802, kdy bylo odděleno od zbývajících hospodářských aktivit velkostatku. Založena byla postupně řada důlních děl, z nichž se mnohé staly základem technicky moderně vybavených a prosperujících podniků.[1] V roce 1834 doly zdědil Stanislav (Stanislas) hrabě Wilczek (24. 11. 1792 – 23. 3. 1847), další dědic od roku 1847 Johann Nepomuk Maria Joseph hrabě Wilczek (7. 12. 1837 – 27. 1. 1922)[p. 1], po jeho smrti převzal doly jeho syn Maria Joseph (Hans) hrabě Wilczek (12. 3. 1861 – 3. 8. 1929), následuje vnuk Johann Nepomuk (Hans) hrabě Wilczek (17. 10.1884 – 7. 10. 1968) do roku 1945, to je do znárodnění.
Vrchnostenské doly hraběte Wilczka (Hraběcí štolové doly hraběte Wilczka) byly zakládány v Polské (Slezské) Ostravě od roku 1787. Počáteční prospektorská činnost byla prováděna především v Adámkově údolí (první nález kol. 9.6.1867- 0,316m mohutný uhelný plást) a v horní části údolí Burňa (v místech pod pozdější jámou Emou), následně se okruh vyhledávání uhelných zásob rozšiřoval i do dalších částí údolí. Byly zde odkryty uhelné sloje Františka, Josefa, skupina tří tzv. Slabých slojí číslo I, II a III, sloj Korunní, které patřily do slojového pásma porubských vrstev. K nejstarším štolám, které vznikly kolem roku 1800, se řadí štoly Josef-stará (1790) Korunní princ a Ke třem slabým slojím. K nejvýznamnějším patří Josefská dědičná štola, která v údolí Burňa byla ražena před rokem 1812 a dosáhla délky 800 m. Těžba uhlí probíhala v období 1787 asi do roku 1871, doly byly činné asi do roku 1880. Uhelné sloje byly dobývány štolovým způsobem. Štoly byly raženy ve směru uhelných slojí.[2]
Historický rozvoj dobývání uhlí byl nerozlučně spjat s ražením Jaklovecké dědičné štoly, založené 30. května 1829 na pravém břehu řeky Ostravice. Ražbu zahájil Franz Joseph hrabě Wilczek, finančně podporován olomouckým arcibiskupstvím,[3] později Salomonem Mayerem Rothschildem. Štola byla ražena až do roku 1840 a procházela důlními poli těžařů Rothschilda, Wilczka a Zwierziny. A bezmála 50 let sloužila jako hlavní dílo těmto těžařům. Patřila mezi nejdelší štolu a nejdůležitější důlní dílo v OKR.[4] Z celkové délky 3160 m bylo vyraženo v jakloveckém důlním poli 1138 m, v důlním poli hraběte Wilczka 1 754 m. V prvním úseku se nacházely Rothschildovské doly, mělké Jaklovecké doly, důl Jindřich a důl Terezie. V další části se nacházely důl Prokop, důl Žentourový, Trojice, Ema Lucie, Jan Michaeli. Celkem na rozloze 278 ha v roce 1865 se nacházelo asi devět dolů s deseti štolami, které dosahovaly do hloubky až 100 m.[5]
Údaje o některých Vrchnostenských dolech hraběte Wilczka
| Název | Druh jámy | Založení | hloubka jámy [m] | délka [m] | těžba | vytěženo | likvidace | dobývací pole [ha] | zdroj |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Jaklovecká | dědičná štola | 30. 5. 1829 | 3160 | 1830 asi do 1865 | těžba nebyla vykazována samostatně | 1885 | [6] | ||
| Josef (Josefská) | dědičná | před 1812 | 800 | 19. st. | |||||
| Josef stará | dědičná | 1790 | 315 | ||||||
| Ke třem slabým slojím | dědičná | kol. 1800 | 56 | ||||||
| Korunní princ | víceúčelová | kol. 1800 | 15 | 1840 | |||||
| Korunní princ spodní | dědičná | asi 100 | 19. st. | ||||||
| Korunní princ vrchní | dědičná | 16 | |||||||
| Tadeáš | víceúčelová | 1800 | ? | ||||||
| Burňa | těžní úpadní | 1840 | 174 | 1885 |
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 75.
- ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 92, 93.
- ↑ MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 15.
- ↑ Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. [s.l.]: Anagram, 2003. ISBN 80-7342-016-3. S. 202.
- ↑ Uhelné hornictví, s. 203
- ↑ MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 192.