Vuk Echtner

Vuk Echtner
Rodné jménoWolfgang Echtner
Narození10. července 1905
Poběžovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. února 1994 (ve věku 88 let) nebo 20. ledna 1994 (ve věku 88 let)
Domažlice
ČeskoČesko Česko
Povoláníesperantista, redaktor, učitel, vychovatel a překladatel
OceněníHonorary member of the Czech Esperanto Association
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vuk Echtner, křtěný Wolfgang (10. července 1905, Poběžovice – 16. února 1994, Domažlice) byl český bahaista, esperantista, učitel nevidomých v Klárově institutu a redaktor esperantské verze časopisu Zora pro nevidomé (esperantsky Aŭroro).

Život

Podle informací z rodných Poběžovic žil s rodiči a 13 sourozenci v drážní vodárně zvané „pupenhauz“. Své původní křestní jméno si nechal změnit ve slovanskou podobu Vuk, neboť se cítil být Čechem.[1]

Už jako 17letý mladík vyučoval esperanto v Klárově institutu pro nevidomé, jedním z jeho žáků byl i pozdější skladatel Jaroslav Ježek, který byl o rok mladší. Spolupracoval s Karlem Emanuelem Macanem, nevidomým hudebníkem, esperantistou a zakladatelem Knihovny a tiskárny pro nevidomé, který také vydával slepecký časopis Zora. Jeho esperantskou verzi Aŭroro vedl Vuk Echtner, vystřídal ho nevidomý Jiří Vychodil.

V roce 1927 vydal v esperantu bahaistickou brožurku Marthy Rootové o vědeckých důkazech posmrtného života a v následujícím roce vlastní českou brožurku o bahaistickém zjevení, s nímž se setkal v esperantském prostředí již roku 1922.[1] Společně s Julianou Bendovou byl vůdčí osobností tohoto hnutí v Československu. V padesátých letech při pokusu o registraci tohoto náboženského hnutí byl zatčen a odsouzen na tři roky žaláře pro podvracení republiky, propuštěn po 22 měsích. S ženou Antonií se přestěhovali do obce Díly, kde se i nadále věnoval svým třem zájmům: nevidomým, bahaismu a esperantu.

Mezi esperantisty je znám i jako překladatel českých povídek do esperanta, spoluredaktor historie esperantského hnutí v českých zemích, vedoucí pedagogické sekce Českého esperantského svazu a čestný člen této organizace.

Dílo

  • Bahajské zjevení (1928)
  • Svět a my (Svět nevidomých, 2/1946, str. 2-5)
  • Čekání na jaro s jeho symboly (V časopise: Domažlicko, 11/1998, str. 6)

Práce v esperantu

  • Aktuala ĉapitro (Aktuální kapitola, časopis Marto1926, str. 48)
  • Esperanto kaj blinduloj (Esperanto a nevidomí, časopis La Progreso, 1932, str.. 84-85)
  • S-ino Martha L. Root en Praha (Paní Martha Rootová v Praze, časopis La Progreso, 1932, str. 108)
  • Cent jaroj de la Blindul-Instituto de Klár en Praha (Sto let slepeckého ústavu Klár v Praze, časopis La Progreso, 1932, str. 108-109)
  • Esperanto-Laboro en ĈSR en la jaroj 1918-1945 (Esperantská práce v ČSR v letech 1918-1945 – přednáška pro klub esperantistů v Brně u příležitosti 70 let klubu, psáno v domažlické nemocnici 7.6. 1971)
  • Samideano muzika komponisto Jaroslav Ježek (Esperantista hudební skladatel Jaroslav Ježek, časopis Paco, 1983, str. 27-28)

Překlady do esperanta

  • Rudolf Richard Hofmeister: El verko "La dezerto" (Z díla "Poušť", časopis La Progreso, 1933, str. 4-6)
  • Jindřich Šimon Baar: Filo (Syn, časopis Literatura Mondo, 1932, str. 198)
  • Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura, ĉapitroj Nova servisto, Edziĝpeta donaco (Jan Cimbura, kapitoly Nový čeledín, Požádání o ruku, časopis Ligilo 1938, str. 34-37)
  • Alois Jirásek: Cordatus Bohemus (z románu F.L.Věk, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 83-89)
  • Julius Zeyer: Feliĉo en ĝardeno de florantaj persikujoj (Štěstí v zahradě kvetoucích broskvoní, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 110-114)
  • Helena Malířová: La ora puto (Zlatá studna, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 228-237)
  • Fráňa Šrámek: Rompebla feliĉo (Křehké štěstí, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 238-243)
  • Anna Maria Tilschová: Vento (Vítr, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 280-284)
  • Jindřich Šimon Baar: La parueto (Sýkorka, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 285-291)
  • Jan Vrba: Arbhakistoj (Dřevorubci, v antologii Ĉeĥoslovaka antologio, 1935, str. 297-301)
  • Jan František Hruška: Salo (Sůl, časopis Ligilo 1938, str. 50-51)

Vydavatel

  • Martha Root: Bahaaj sciencaj pruvoj de vivo post morto (Bahajské vědecké důkazy o posmrtném životě, 1927)
  • Shoghi: Světové náboženství: stručný přehled cílů, učení a dějin (1937)

Působil také publicisticky, zejména v týdeníku Masarykův lid a měsíčníku Sbratření vydávaném Přemyslem Pitterem.[1]

Odkazy

Literatura

  • Jaroslav Mařík: Vuk Echtner (časopis Starto, 4/1993, str. 17-18)
  • Martin Fárek: Posudek vedoucího bakalářské práce Ladislava Špačka: Náboženské skupiny na okraji společnosti. (Katedra religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, srpen 2009)
  • Stránky obce Poběžovice: Věděli jste, že v Poběžovicích žil známý esperantista Vuk Echtner?
  • Stanislav Kamarýt: Historio de Esperanto-movado en Ĉeĥoslovakio (Historie esperantského hnutí v Československu, Praha 1983)

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Vuk Echtner: pohnutý životní příběh prvního českého bahá’í věřícího, významného esperantisty, překladatele, pedagoga a vězně svědomí : Náboženský infoservis, 17. 2. 2024

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“