Vyhlášení války

Vyhlášení války a vypovězení války je formální akt (psaný nebo formou projevu) nebo psaný dokument, kterým je vyhlášen válečný stav mezi dvěma nebo více státy.

Vaníček ve své knize odkazuje na III. Haagskou úmluvu o počátku nepřátelství z roku 1907, která stanoví, že vypovězení války je veřejně deklarovaný akt nepřátelství, kterým se oznamuje, že mezi znepřátelenými stranami nastal válečný stav.^[1]

Vypovězení války by  podle úmluvy mělo mít podobu válečného prohlášení s odůvodněním, nebo ultimáta s podmíněným prohlášením války. Vypovědět válku je možné pouze jinému svrchovanému plnoprávnému členu mezinárodního společenství, nikoli mezinárodní organizaci.^[2] Haagská úmluva explicitně zakotvila povinnost vyhlašovat válku, jednalo se však o kodifikaci již existujícího obyčeje. Bez vyhlášení války se na státy například nevztahovalo mezinárodní humanitární právo. ^{[3][nenalezeno v uvedeném zdroji]}

Zahájením války, se mezi válčícími stranami přerušují všechny mírové vztahy a začínají se uplatňovat normy válečného práva. Z toho důvodu dochází k přerušení diplomatických, konzulárních a obchodních styků, pozastavení platnosti dvoustranných smluv, změně právního postavení příslušníků nepřátelského státu atd.^[4]

V roce 1945 přijatá Charta Spojených národů nicméně učinila vyhlášení války z jiných než obranných důvodů z hlediska mezinárodního práva nezákonným a proto dnes útočící státy válku již nevyhlašují.^[5]

V odborné české i zahraniční literatuře se lze setkat s volným zaměňováním termínu: válka (ang. war) a válečný stav (ang. state of war).

Válka je otevřený ozbrojený konflikt vyhlášený mezi dvěma státy nebo společenskými komunitami, který se projevuje přerušením normálních politických a diplomatických aktivit mezi oběma stranami, případně mobilizací všech jejich dostupných zdrojů. V oblasti, kde ke střetu dochází, může vyústit ve vyhlášení válečného stavu nebo válečné situace.^[6][7]

Carl von Clausewitz definuje válku jako akt násilí s cílem protivníka podřídit se naší vůli. Organizované násilí uskutečňované politickou jednotkou proti jednotce druhé. Pokud toto násilí nemá politický charakter, nemůže se hovořit o válce.^[8] Válka je konflikt politický, ve kterém se střetávají ozbrojené síly dvou i více stran.

Vedení války by měla mít svá pravidla, která jsou vymezena v Úmluvě o zákonech a obyčejích pozemní války, která byla podepsaná 18. října 1907 v Haagu a Řád pozemní války (Řád zákonů a obyčejů pozemní války), který je přílohou této úmluvy. Smluvní strany se v preambuli této úmluvy shodly na tom, že při všem úsilí hledat prostředky, aby byl zabezpečen mír a zamezeny ozbrojené konflikty mezi národy, přece je důležité mít na zřeteli případy, kde odvolání se zbraní je přivozeno událostmi, které nemohly být odvráceny jejich úsilím. V dalším textu zejména žádají, aby i v tomto nejkrajnějším případě byly zachovány zájmy lidskosti a stále stoupající požadavky civilizace.^[9]

1. zásada válečné účelnosti – poškozování protivníka všemi účelnými prostředky
2. zásada právní regulace války – válčící strany nesmí překročit určité meze při výkonu válečného násilí – válečná účelnost nesmí převážit nad právními pravidly vedení války (zákaz totální války)
3. zásada humanity – omezuje volnost válčících nepřátelům a to tak, že lze uplatňovat násilí přímé pouze vůči vojenský objektům a bojujícím příslušníkům armád a zároveň nesmí používat zbytečně prostředky, které nejsou nezbytné pro zlomení odporu protivníka

OSN 1968 – potvrdilo usnesení konference Červeného kříže, že musí existovat zásady vedení akce za ozbrojeného konfliktu:

• právo válčících stran používat prostředky k poškození nepřítele není neomezené
• je zakázáno podnikat útoky proti civilnímu obyvatelstvu^[10]

Válečný stav je stav vzniklý mezi znepřátelenými stranami (státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva) vypuknutím ozbrojeného konfliktu, a to bez ohledu na to zda byla vypovězena válka. Ústava ČR jej definuje jako situaci, kdy je ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Válečný stav vyhlašuje Parlament České republiky. ). K přijetí parlamentního usnesení o vyhlášení válečného stavu je dle čl. 39 Ústavy ČR potřebný souhlas 101 poslanců a 41 senátorů.^[7]

Výraz ozbrojený konflikt se začal ve vetší míře používat po druhé světové válce. Ženevské úmluvy hovoří o „vyhlášené válce nebo jakémkoli jiném ozbrojeném konfliktu" ^[11] v případě mezinárodních ozbrojených konfliktů a "ozbrojeném konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran“^[12] v případě ozbrojených konfliktů vnitrostátních. Od pojmu válka se ozbrojený konflikt liší tím, že není omezen jen na ozbrojené střety mezi dvěma nebo více státy. Spadají sem i ozbrojené střety na území jednoho státu. Dále byl pojem válka vázán na formální vyhlášení, ozbrojený konflikt nevyžaduje formální vyhlášení, naopak je vázán na splnění faktických podmínek. Válka také označovala jen ozbrojené střety vyšší intenzity (například omezené přestřelky sem nespadaly). Toto pojetí přetrvalo v právních radech některých států, např. USA, jež rozlišují válku a použití síly nemající charakter války.^{[3][nenalezeno v uvedeném zdroji]}

Ve Starověkém Řecku byl dán apel na oficiální vyhlášení války. Během Olympijských her se války nevyhlašovaly a panovalo příměří, bylo také zakázáno útočit na civilní obyvatelstvo.

Podle římského práva, měl pravomoc vyhlašovat války sbor kněžích. Nejdříve byly ohlášeny římské požadavky a pokud nebyly naplněny do 33 dnů mohla být vyhlášena válka.^[13]

Podle sv. Augustina měl mít právo na vyhlášení války pouze vladař, z toho důvodu, že čím méně lidí má pravomoc vyhlásit válku, tím méně válek bude. Augustinovo filosofií se v tomto ohledu poté inspirovali mnozí středověcí filosofové. Pro středověk byl také důležitý princip svaté války, které byla vedena z Boží autority a vyhlašovat ji mohli světští představitele.^[14]

John Locke v 17. století přichází s myšlenkou, že válka je násilným činem, proto by důvodem k vyhlášení války měla být jen reakce na již vykonané násilí.^[14] Od 19. stol. jsou války chápány jako obrana státních zájmů a stát je legitimní autoritou k vyhlášení války. Vznikají Haagské a Ženevské úmluvy.

Československá ústava z roku 1920 pracovala s pojmem vypovězení války. V ustanovení § 33 stanovila že "K usnesení o vypovědění války, ke změně této ústavní listiny a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně."^[15]

Nynější Ústava České republiky vyhlášení války nezná.^[16]

Ústava České republiky vyhlášení války nezná.^[8] Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky hovoří o pouze nouzovém stavu, stavu ohrožení státu nebo válečném stavu.V Česku lze válečný stav vyhlásit pouze v případě napadení nebo je-li třeba plnit smlouvy o společné obraně.^[17] Válečný stav vyhlašuje Parlament České republiky, k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu je nutná nadpoloviční většina obou komor parlamentu.^[18] Pokud je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, vyhlašuje válečný stav Senát.^[19]. Prezident nemůže v době válečného stavu nebo stavu ohrožení státu vetovat zákony přijaté ve zkráceném řízení^[20]. Mobilizaci ozbrojených sil nařizuje prezident republiky na návrh vlády^[21]. Mobilizací ozbrojených sil se rozumí hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu. Mobilizace ozbrojených sil může být částečná nebo všeobecná^[21].

Podle českého trestního zákoníku je příprava a podněcování útočné války a agrese trestné.^[22]

Vyhlášení války se řídí třetí Haagskou úmluvou o vypuknutí nepřátelství.^[2]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vyhlášení války na Wikimedia Commons
• Chronologie diplomacie druhé světové války (anglicky)
• Úmluva o vypuknutí nepřítelství (anglicky)