Vymírání na konci křídy

Umělecká představa dopadu planetky, jež představuje jednu z hypotéz týkajících se vymírání na konci křídy
V okolí DrumhellerAlbertě je dobře patrno, jak eroze obnažila 66 milionů let staré K/T rozhraní

Vymírání na konci křídy je relativně krátce trvající hromadné vymírání mnoha rostlinných i živočišných druhů, které se odehrálo před zhruba 66 miliony lety, na přelomu křídy (pozdní druhohory) a paleogénu (starší kenozoikum, dříve starší třetihory neboli terciér).[1][2] Pro událost se používá také označení událost K-T či vymírání K-T a nověji vymírání K-Pg odvozené od názvů geologických období křída-terciér, resp. křída-paleogén. Toto zatím poslední hromadné vymírání druhů v dějinách života na Zemi je známé zejména jako vymírání, kterému padli za oběť populární dinosauři, nebyli ale zdaleka jedinou postiženou skupinou. Povaha vymírání byla patrně velmi destruktivní, ačkoliv o jejím průběhu se stále vedou živé debaty.[3][4][5]

Časovou vzdálenost od této události lze přiblížit také následovně – pokud by se lidský život o délce 75 let zkrátil do doby jediné hodiny, pak od vyhynutí dinosaurů uplyne stále celé století (přesněji asi 100,5 roku).[6]

Příčiny vymírání

Příčiny tohoto vymírání nejsou dosud zcela objasněné.[7] Vědci ho obvykle vysvětlují katastrofickou událostí globálního rozsahu, jako dopad velkého mimozemského tělesa, zvaného asteroid Chicxulub (hypotéza, vypracovaná na konci 70. let 20. století otcem a synem Alvarezovými)[8][9], nebo silnou vulkanickou činností. Těmto hypotézám napomáhá skutečnost, že bylo opravdu nalezeno několik kráterů po dopadu meteoritů, stejně jako masivní vulkanismus v Dekánské plošině datovaný do této doby (předcházel dopadu asteroidu).[10] Takové katastrofy mohly omezit dopad slunečního záření na povrch Země a tím pádem i narušit celý potravní řetězec začínající fotosyntézou. Jindy se však přičítá vymírání na konci křídy podstatně pomalejším událostem, jako jsou změny ve výšce mořské hladiny či změn klimatu.[11]

Nejpravděpodobnější příčinou vymírání nicméně zůstává dopad planetky do oblasti současného Mexického zálivu v době před zhruba 66,05 milionu let.[12]

Nálezy fosilií

Z doby zhruba před 66 miliony let pochází vrstva sedimentů, nalezená na různých místech světa a známá jako rozhraní K-T.[13] Je známo jako vymírání, v jehož průběhu vymřeli všichni zbylí neptačí dinosauři,[14] a ačkoliv malý počet dinosauřích fosílií byl nalezen i po rozhraní K-T, obvykle se tyto fosílie vysvětlují erozí křídových sedimentů a jejich přemístěním do mladších vrstev.[15][16][17] Kromě dinosaurů však vymřeli i mosasauři, plesiosauři, ptakoještěři, mnozí bezobratlí i některé rostliny. I savci měli problémy s přežitím druhů.[18] Savci a ptáci přežili toto vymírání a teprve v následujícím období se tyto skupiny prudce[19][20] rozrůzňovaly za vzniku zcela nových vývojových linií.[11]

Zasažené skupiny

Graf zachycující procento vymírajících rodů v daných časových obdobích. Je v něm jasně patrno, že mezi křídou (K) a paleogénem (Pg) došlo k masovému vymírání

Ačkoliv bylo toto vymírání jedno z největších, které se v historii Země udály, míra vymírání jednotlivých skupin organismů je velmi různá. Platí ale, že zřejmě došlo k narušení potravního řetězce. Organismy, které byly závislé na fotosyntéze (fytoplankton, některé rostliny), zřejmě často utrpěly již tím, že se do ovzduší dostalo množství prachových částic, čímž došlo k omezení slunečního záření dopadajícího na povrch. Tyto organismy však tvořily a tvoří základ potravního řetězce a mnozí býložravci, závislí na rostlinné potravě, zřejmě následně vyhynuli právě z těchto důvodů. Následně vyhynuli i masožravci jako byl například Tyrannosaurus rex.[21]

Ke skupinám, které vymřely nebo utrpěly značné ztráty, patří kokoliti (Coccolithophora), mnozí měkkýši (konkrétně amoniti, rudisti, sladkovodní plžimlži), ale také organismy, které se živily výše jmenovanými skupinami. Například se má za to, že hlavní potravou mosasaurů byli právě amoniti, a tak tito mořští plazi doplatili na svou potravní specializaci.[22] Oproti tomu všežravci, hmyzožravci a mrchožrouti obvykle přes rozhraní K-Pg přežili, možná právě proto, že měli širší nabídku potravních zdrojů. Jedna z hypotéz praví, že savci přežili díky tomu, že v té době nebyli žádní čistě býložraví či masožraví (obvykle se pravděpodobně živili hmyzem, červy, měkkýši, případně detritem), a tedy nebyli odkázáni na rostlinnou potravu, jejíž nabídka se během vymírání pravděpodobně silně zmenšila.[23][11][24] U organismů žijících v tekoucích vodách se vymírání naopak v takovém rozsahu neprojevilo. Pravděpodobným důvodem je skutečnost, že tyto biotopy osídlují organismy živící se detritem, který se splavuje z břehů, a nikoliv druhy výhradně býložravé (jež by náhlý nedostatek rostlinného materiálu postihl více).[25] Podobná situace pravděpodobně vznikla i v oceánech. Organismy žijící ve vodním sloupci (v pelagické zóně) jsou daleko závislejší na primární produkci a tomu odpovídá také skutečnost, že zde vymíralo více druhů než u mořského dna.[11]

Přežití krokodýlů a champsosaurů, největších plazů, kteří událost K-T přežili, se vysvětluje podobně. Tyto skupiny měly zřejmě v průběhu vymírání přístup k potravě v podobě detritu. Je také známo, že se dnešní krokodýlové mohou živit mršinami a několik měsíců přežijí bez potravy, jejich mláďata jsou malá, rostou pomalu a živí se bezobratlými či mršinami.[23] Také obojživelníci zřejmě přežili konec křídy bez větších ztrát na diverzitě, neexistují důkazy, že by v té době nějak masově vymírali.[11][26] Důvodem je zde zřejmě fakt, že jsou tito obratlovci schopní vyhledat úkryt ve vodě, v půdě, dřevě či pod kameny.[27]

Po vymírání obvykle následuje období, kdy se obsazují uvolněné ekologické niky. Trvalo však určitou dobu, než se biodiverzita dostala na předchozí úroveň.[11]

Plankton

Na přelomu křídy a terciéru došlo k dramatické změně ve fosilním záznamu různých drobných zástupců nanoplanktonu se schránkami z uhličitanu vápenatého, které do té doby vytvářely velké křídové usazeniny na dně moří. Tento obrat je zřetelný především na úrovni jednotlivých druhů.[28][29] Zato změny v biodiverzitě obrněnek (Dinoflagellata) tak zřetelné nejsou: důvodem je zřejmě skutečnost, že fosilizace jsou schopné pouze jejich cysty, ale ne všechny obrněnky cysty vytvářejí.[11] Některé studie ukazují, že obrněnky přežily konec křídy bez větší úhony.[30] Mřížovci (Radiolaria) na tom byli podobně.[11] Naopak u rozsivek (Diatoma) se vymírání dotklo až 46 % všech druhů.[11][31] Další skupinou jsou dírkonošci (Foraminifera), u nichž, ač byli již od třicátých let 20. století podrobně zkoumáni,[11][32][33] nepřinesl výzkum jednoznačný výsledek. Dosud se totiž diskutuje, zda dírkonošci na konci křídy skutečně masově vymírali.[34][35][36] Výzkum lipidů a dalších biotických markerů v mořských sedimentech na Novém Zélandu dokládá, že mořské ekosystémy byly dopadem značně postiženy a jejich obnova trvala déle než obnova suchozemských ekosystémů.[37]

Bezobratlí

Fosílie amonita

Důkazy o vymírání u jednotlivých skupin bezobratlých v moři jsou velice různorodé a nejednoznačně vypovídající. Velký vliv má i skutečnost, že z této doby máme nedostatek fosilních nálezů mnohých skupin bezobratlých, což zkresluje samotnou míru vymírání.[11] Existují i nepřímé důkazy o vymírání suchozemského hmyzu.

U různých skupin tak opět vědci dochází k různým výsledkům. Fosilní záznam lasturnatek (Ostracoda, třída korýšů) se například na počátku třetihor výrazně snížil, ale není známo, zda to je způsobeno vymíráním v průběhu nebo přímo na konci křídy.[38][39] U korýšů ze skupiny desetinožců je vzorec vymírání mozaikovitý a spletitý - patrně přežívaly spíše populace se štěstím na vhodná refugia a dostatek potravy.[40] Dále je známo, že na rozhraní K-Pg vymřelo až 60 % druhů větevníků (Scleractinia, skupina korálnatců) z pozdní křídy. Utrpěly zejména koloniální druhy žijící v teplých tropických mořích, vymřelo jich až 98 % z celkového počtu. Tyto druhy zřejmě doplatily na svou symbiózu s fotosyntetickými řasami, které v podmínkách křídového vymírání pravděpodobně náhle ztratily přístup ke světlu.[41][42] Ve fosilním záznamu ubylo i mnoho ostnokožců (Echinodermata) a mlžů (Bivalva).[11] Naopak většina ramenonožců (Brachiopoda) rozhraní K-T přežila.

Rudisti z pozdní křídy, Spojené arabské emiráty. Měřítko označuje délku 10 mm

Vymřeli také všichni tehdejší hlavonožci (Cephalopoda) vyjma čtyřžábrých (Nautiloidea, zejména dnešní loděnky) a dvoužábrých (Coleoidea, chobotnice, sépie). Konkrétně to znamenalo konec například pro belemnity (Belemnoidea) a amonity (Ammonoidea).[43] Zvláště amoniti zřejmě doplatili na svou strategii rozmnožování, při němž kladou velké množství drobných vajíček, z nichž se líhnou planktonní larvy. Takové larvy pravděpodobně nepřežily události na konci křídy (naopak ti dvoužábří, kteří přežili, kladli vajíčka mnohem větší).[44][45]

Vymřelo také až 35 % rodů ostnokožců (Echinodermata), a to zejména těch, které žili v mělkých vodách v nižších zeměpisných šířkách. Důvodem jejich vymizení byl pravděpodobně fakt, že v té době došlo k potopení útesů z uhličitanu vápenatého, v nichž tyto skupiny ostnokožců žily.[46] Vymřeli však také někteří mlži: například rudisti (Hippuritoida, skupina podílející se na vzniku útesů) a inoceramidi (Inoceramidae, příbuzní dnešních hřebenatek).[47][48]

Vymírání suchozemského hmyzu na konci křídy bylo zkoumáno nepřímo, a to určováním poškození zkamenělých listů rostlin býložravým hmyzem. Ze vzorků ze 14 míst v Severní Americe vyplývá, že zatímco před vymíráním byla diverzita listožravého hmyzu vysoká, na začátku třetihor (dokonce ještě 1,7 milionu let po extinkci) byly listy napadené hmyzem jen velmi málo. Z toho se tedy usuzuje vymírání hmyzu.[49][50] V říjnu roku 2013 byla publikována studie, která naznačuje, že několik vývojových linií včel (taxon Xylocopinae) zřejmě čelilo na konci křídy rozsáhlému vymírání.[51]

Obratlovci

Ryby a paryby

Z konce křídy existuje dobrý fosilní záznam čelistnatých ryb a informace o jejich vymírání jsou tedy poměrně spolehlivé. Co se týče paryb, 80 % žraloků a rejnoků přežilo.[11]kostnatých ryb (Teleostei) vymřelo jen 10 % čeledí.[52] Na ostrově Seymour nedaleko Antarktidy bylo odkryto poblíž rozhraní K-T množství fosílií ryb naznačujících, že zde došlo k masovému vymření. Spekuluje se, že ryby procházely určitou formou stresu a události na konci křídy urychlily jejich vymření.[53] Přesto se zdá, že mořské a sladkovodní prostředí, v němž ryby žijí, jaksi dopady vymírání mírnilo.[27] Naopak paprskoploutví dominují od té doby oceánům.[54] Jiný výzkum ukázal, že evoluční radiaci karchariniformních („moderních“) žraloků na počátku paleogénu nejspíš odstartovalo právě vymírání na konci křídy.[55][56] Evoluční radiace mořských ryb byla po vymírání na konci křídy v některých případech velmi rapidní.[57]

Výrazný zásah do ekologie ryb představovala katastrofa přesto, že zatím neznáme přímý důkaz o výrazné míře vymírání kostnatých ryb na mnoha místech světa. Důkazem by však mohl být výzkum otolitů a dalších fosilií, který dokazuje, že k výrazné diverzifikaci některých skupin ryb došlo až po vymírání, kdy byly uvolněny mnohé ekologické niky vyhubenými druhy dříve dominantních nebo prosperujících taxonů.[58]

Studie publikovaná roku 2020 ukazuje, že k velké vlně vymírání mezi mořskými živočichy došlo na území dnešního Mexického zálivu již v době před 77 miliony let, 11 milionů let před dopadem planetky Chicxulub.[59]

Některé výzkumy naznačují, že žraloci nebyli vymíráním výrazně postiženi, a to ani na úrovni celkové biodiverzity. Důvodem může být jejich odolnost proti změnám prostředí a především pak jejich globální rozšíření.[60] Další výzkum dokládá, že paryby utrpěli podstatně závažnější měrou a zmizelo kolem 62 % jejich biodiverzity (a přes 72 % u rejnoků a durofágních druhů).[61]

Výzkum ve Willstonské pánvi v Severní Dakotě ukázal, že již asi 1 500 až 2 500 let po dopadu planetky existovala na území tohoto dnešního státu bohatá a zdravá sladkovodní společenstva - to dokazuje objev fosilie velkého jedince kostlína (o délce asi 1,5 metru), získáný z vrstvy pouze 18 cm nad jílovou vrstvičkou K-Pg.[62]

Obojživelníci

Významná evoluční radiace žab krátce po události K-Pg rovněž nasvědčuje krátkodobé a intenzivní drastické změně v globálních ekosystémech.[63][64] Výzkum biodiverzity žab v období před a po vymírání K-Pg spíše nepodporuje hypotézu o masivním vymírání obojživelníků, přinejmenším na jihoamerické pevnině.[65] Žáby zřejmě ve velké míře přežívaly zejména díky adaptaci na život ve sladkovodním prostředí, protože právě v takovýchto ekosystémech byl život zasažen relativně nejméně.[66]

Krokodýli

Z pozdní křídy je známo 10 čeledí krokodýlů či jejich příbuzných (dohromady taxon Crocodylomorpha), pět z nich vymřelo ještě v průběhu křídy před velkým vymíráním a pět se dochovalo do paleocénu.[67] Všechny přeživší čeledi byly suchozemské nebo žily ve sladké vodě (výjimkou byli Dyrosauridae žijící rovněž v moři). Dalším společným rysem krokodýlů, kteří konec křídy nepřežili, je velikost. Vymřeli totiž všichni velcí krokodýli, jako byl například severoamerický Deinosuchus.[11] Za přežití mohou ostatní zástupci krokodýlů vděčit zejména životu ve sladké vodě a schopnosti vytvářet si nory, obě tyto okolnosti měly zřejmě ochranný efekt před vymřením.[27] Skutečnost, že ale přežili i mořští Dyrosauridae, lze podle některých studií přičítat tomu, že mláďata krokodýlů z této čeledi zřejmě žila také ve sladké vodě. Jelikož sladkovodní biotopy byly zřejmě zasaženy méně než mořské, tito mladí byli schopni přežít katastrofické události na konci křídy.[68]

Podle odborné práce z roku 2020 přežili vymírání na konci křídy krokodýlovití plazi ze skupiny Pholidosauridae, jejichž fosilní pozůstatky byly dříve známé z doby o 20 milionů let starší.[69]

Novější výzkumy nadále dokládají významnou míru vymírání u krokodýlovitých plazů, u nichž se dlouhou dobu nedařilo průběh extinkce dostatečně dobře doložit.[70]

Některé skupiny krokodýlovitých plazů, které vymírání přežily, prošly na počátku paleocénu výraznou diverzifikací.[71]

Dinosauři

(c) DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0
Replika tyranosaura je vytvořena s ohledem na moderní pohled na stavbu těla tohoto dinosaura.

Vymírání dinosaurů na konci křídy je obecně známé a bylo o něm již napsáno mnoho. V průběhu doby se objevilo víc než sto hypotéz, snažících se tuto událost vysvětit. V mnoha případech se však jedná o nepodložené nesmysly.[72] Vyjma několika kontroverzních studií se dnes vědecká obec shoduje na tom, že všichni dinosauři (kromě těch „ptačích“) na konci křídy během události K-Pg definitivně vymřeli. Pravdou však zůstává, že lze dinosauří fosilní záznam interpretovat různě. Někdy se tak uvažuje o vymírání postupném, rozloženém v průběhu posledních milionů let křídy.[73] Tomu odpovídají i některá zjištění z novější doby, například z výzkumu v mexickém státě Coahuila, kde záznam fosilních stop ukazuje drastický úbytek biodiverzity dinosaurů a ptakoještěrů ještě před koncem křídy.[74] Naopak na některých lokalitách ve Španělsku byli dinosauři (zejména hadrosauridi) značně početní ještě těsně před událostí K-Pg.[75] Sauropodní dinosauři byli rovněž hojní ještě na konci křídy na území současné Argentiny.[76]

Existuje jen jeden přímý a několik nepřímých fosilních dokladů, že neptačí dinosauři z období křídy dokázali norovat (zejména Oryctodromeus), ale zřejmě nemohli dlouhodobě plavat nebo se potápět, a tak se pravděpodobně nemohli účinně skrývat před katastrofickými událostmi na přelomu křídy a terciéru. Je sice možné, že by někteří dinosauři menšího vzrůstu mohli přežít, ale ti by brzy zemřeli hladem (z důvodu nedostatku potravy pro býložravce i masožravce).[27] Tento problém by byl ještě umocněn, pokud by dinosauři byli endotermní, jak mnozí vědci předpokládají. Endotermní živočichové totiž spotřebují na kilogram své váhy mnohem více potravy, než ektotermové, jako například krokodýli.[21] V tomto ohledu by se mohlo zdát přežití savců a ptáků jako paradoxní (obě to jsou endotermní, tj. teplokrevné skupiny), ale může být vysvětleno jejich menší hmotností a tím také menšími energetickými nároky.[77]

Část vědecké obce se domnívá, že vymření dinosaurů bylo víceméně postupné (probíhalo po dobu asi posledních 10 milionů let křídy) a že mnozí dokonce přežili až do paleocénu (problematika tzv. paleocenních dinosaurů)[78]. Tyto názory podporují fosilní důkazy z geologického souvrství Hell Creek, kde byly v 80. letech 20. století nalezeny fosilie dinosaurů (zejména zuby druhu T. rex) až 1,3 metru nad hranicí K-Pg, tedy asi 40 000 let po dopadu planetky a následném velkém vymírání.[15] Tyto objevy však nejsou vědeckou komunitou obecně přijímány a jsou přisuzovány druhornému uložení. Biodiverzita dinosaurů v souvrství Hell Creek nicméně zůstávala vysoká až do samotného vymírání, dnes je odtud známo asi 26 druhů dinosaurů.[79] Také vzorky pylu z okolí fosilizovaných koster hadrosauridů od řeky San JuanUtahu a Novém Mexiku naznačují, že tento dinosaurus žil snad ještě během raných třetihor, přibližně jeden milion let po velkém vymírání. Těm taxonům, kterým se podaří v malém počtu přežít velké vymírání, se někdy říká „Dead Clade Walking“.[16] Jiní vědci se však k těmto fosíliím staví skepticky a označují zmíněné sedimenty za erodované a následně opět uložené, jenže už v mladších, třetihorních vrstvách.[17] S jistotou víme jen tolik, že neptačí dinosauři žili určitě ještě řádově několik tisíc let před dopadem asteroidu Chicxulub, jak ukázaly objevy v oblasti Raton Basin na jihu Colorada.[80] V oblasti pánve La Popa na severovýchodě Mexika byly přímo ve vrstvě tsunamitů uložených impaktní megatsunami objeveny zkameněliny mosasaurů a pravděpodobně i dinosaurů. Jde tak o důkaz, že dinosauři v této oblasti (vzdálené asi 1000 km od středu dopadu) žili ještě v době osudného impaktu.[81][82] Výzkum ukazuje, že ani v případě býložravých dinosaurů nedocházelo posledních 10 milionů let před rozhraním K-Pg k výraznému úbytku biodiverzity.[83] To se týká i západní Evropy, například území dnešního Španělska, kde se sice dinosauří populace v posledních milionech let křídy obnovovaly (sauropody zde střídali hadrosauridi), ale celková dinosauří biodiverzita před koncem křídy nijak výrazně neubývala.[84] To platí také o Severní Americe.[85] Nově aplikované metody výzkumu prokazují úbytek dinosauřích populací v Laramidii v době před 68 až 66 miliony let, ovšem spíše v regionální souvislosti postupného ústupu vnitrokontinentálního moře.[86]

Dinosauři populace se dožily samotného konce křídy také na území současné Antarktidy, jak ukázal výzkum z ostrova Vega, publikovaný v roce 2022.[87]

Nové objevy z lokality „Tanis“ v Severní Dakotě nicméně dokládají, že dinosauři (konkrétně rod Triceratops, kachnozobí a teropodní dinosauři) zde přežili až do samotného okamžiku dopadu planetky a jsou tedy důkazem, že „neptačí“ dinosauři přežili alespoň po relativně krátkou dobu i do nejstaršího paleocénu.[88]

Ukazuje se také, že dinosauři ve skutečnosti nebyli na postupném evolučním ústupu a nevymírali již dlouho před touto událostí.[89][90] Existují také vědecky podložené spekulace o tom, jak by se dále vyvíjely potenciální přeživší populace velkých dinosaurů, pokud by na konci křídy nevyhynuli. Je pravděpodobné, že většina dinosauřích vývojových linií by přežívala bez větších problémů po další desítky milionů let.[91]

Odborná práce, publikovaná v červnu roku 2021 však přichází s opačným tvrzením. Podle jejích autorů výrazně klesala biodiverzita dinosaurů již zhruba 10 milionů let před koncem křídy.[92] Novější objevy dinosauřích fosilií z nejpozdnější křídy na mnoha místech světa však tyto závěry nepotvrzují.[93]

Výzkumy zaměřené na fyzické a klimatické důsledky dopadu planetky ukazují, že k vyhynutí dinosaurů a mnoha dalších suchozemských obratlovců došlo pravděpodobně velmi rychle, nejspíše v řádu desítek hodin až dní. Hlavními faktory byly v tomto případě extrémně silná žárová vlna a následné roky mrazu impaktní zimy.[94]

Ptakoještěři

Na konci křídy žili již jen zástupci jediné čeledi ptakoještěrů, označované jako Azhdarchidae. Tato čeleď vyhynula během katastrofických událostí na konci křídy. Tato čeleď byla jen posledním zbytkem původně velké skupiny ptakoještěrů, která po střední křídě začala skomírat. Posléze začali ptakoještěry nahrazovat ptáci, a to buď na základě kompetice, nebo prostě díky skutečnosti, že se po ptakoještěrech otevřela volná ekologická nika.[27][95][96] Studie z roku 2017 ukazuje, že ptakoještěři a ptáci si v druhohorních ekosystémech nutně nekonkurovali, což snižuje pravděpodobnost, že právě praptáci byli zodpovědní za výrazné snížení druhové rozmanitosti ptakoještěrů v období pozdní křídy.[97] Objevy početných pterosauřích fosilií (několika různých druhů) z Maroka však ukazují, že ve skutečnosti mohla být biodiverzita ptakoještěrů až do samotné katastrofy na konci křídy podstatně vyšší.[98][99] To potvrzují i jiné novější studie, které rovněž shledávají vysokou druhovou rozmanitost posledních ptakoještěrů z konce věku maastricht.[100]

Ostatní plazi

K vývojové větvi plazů mimo archosaury (zejména dinosaury, krokodýly a ptáky) patří ještě další skupiny. Hranici křída-paleogén z těchto skupin přežily mnohé želvy (Testudines)[101], hadi (Serpentes), ještěři (Sauria), dvouplazi (Amphisbaenia), hatérie (Rhynchocephalia či Sphenodontia), ale i například vyhynulý řád Choristodera (krokodýlům podobní obojživelní plazi).[11][102] Z želv konkrétně přežilo více než 80 % druhů, a to ve všech šesti původních křídových čeledích.[103][11][103][104] Vymírání želv však bylo do značné míry výběrové.[105] Podle některých výzkumů se na přelomu křídy a paleogénu přece jen odehrálo jedno ze dvou nejvýznamnějších vymírání v dějinách vývoje želv.[106] Mnohé druhy želv z čeledi Baenidae patrně dokázaly přečkat období nejvíce ztížených podmínek a přežít přinejmenším do raného paleocénu.[107]

Neexistují žádné důkazy, že by v této době vymírali šupinatí (hadi, ještěři, dvouplazí), ti totiž přežili zřejmě díky své malé velikosti, schopnosti se schovat do skulin a děr pod zemí a také díky přizpůsobivému metabolismu. V současnosti tvoří (počtem druhů) nejúspěšnější skupinu plazů. Některé studie naznačují, že hadi se začali brzy po katastrofě výrazně morfologicky diverzifikovat, zejména pak jejich vodní druhy.[108]

Na úplném konci křídy žili poměrně rozšíření zástupci gavialoidů rodu Thoracosaurus, jejichž fosilní pozůstatky známe z tohoto období ze Severní Ameriky i Evropy.[109]

Vyhynuli naopak mnozí velcí plazi žijící v moři, jako byli mosasauři (Mosasauridae) a plesiosauři (Plesiosauroidea).[110] Tito stáli v křídě na vrcholu mořského potravního řetězce a také na konci tohoto geologického období vymřeli.[111][112] Mosasauři mohli být již v mírném evolučním útlumu, ačkoliv byli stále značně rozšíření.[113] Fosilie obřího elasmosaurida, objevené v Antarktidě na Seymourově ostrově jen 2,3 metru od hranice K-Pg, dokládají, že tito dlouhokrcí mořští plazi žili až do samotného konce křídy.[114]

Po vymírání na konci křídy dochází k dramatickému vzestupu potravní (trofické) diverzity tehdejších hadů. Hadi v nejstarším paleogénu pak procházejí rapidní vlnou diverzifikace a nárůstu evoluční komplexity.[115] Relativně dobře se dařilo i ještěrům z příbuzenstva recentního rodu Xenosaurus, jejichž biodiverzita byla i po vymírání značně vysoká.[116]

Ptáci

Ptáci jsou obvykle považováni za jediné žijící potomky dinosaurů. Na hranici křída-terciér však vyhynuli všichni tehdejší ptáci mimo skupinu moderních ptáků (tzv. Neornithes). Konkrétně tedy na konci křídy vymírají skupiny Enantiornithes (česky „protiptáci“) a Hesperornithiformes.[117] Podle vědecké studie z roku 2018 byly po dopadu planetky a následných celosvětových požárech vyhubeny prakticky všechny stromové druhy ptáků. Přežili naopak pouze ptáci hnízdící na zemi.[118][119]

Na konci křídy spolu s dinosaury zřejmě žili i poměrně blízcí příbuzní dnešních ptáků, jako jsou například vrubozobí, hrabaví a pštrosi.[120] Tito zřejmě přežili díky své schopnosti potápět se, plavat nebo vyhledat úkryt ve vodě a v mokřadech. Mnoho ptáků si zřejmě budovalo hnízda či doupata v dutinách stromů či v termitištích, což jim zřejmě skýtalo ochranu před nepříznivými dopady tehdejších událostí. Také přispěla skutečnost, že po vyhynutí dinosaurů se uvolnily mnohé nové ekologické niky, které někdy ptáci brzy obsadili.[27] Podle jedné z nových teorií mohla předky moderních ptáků zachránit schopnost obratně manipulovat s rostlinnými semeny, a to za pomoci bezzubého zobáku.[121]

Objevy ze západní Evropy (zejména z Francie a Španělska) dokládají, že před koncem křídy na tomto území žily již poměrně velké formy ptáků, a to zhruba až o velikosti dnešních pštrosů. Druhová rozmanitost „pravých“ ptáků tedy byla již před událostí z konce křídy poměrně velká.[122]

Rozsáhlý srovnávací výzkum doložil, že relativní velikost mozku ptáků se začala výrazně zvyšovat u některých kladů (vývojových skupin) krátce po vymírání na konci křídy. Až do doby před 66 miliony let byla relativní velikost mozkovny praptáků a příbuzných neptačích dinosaurů podobná. Nejvyšší relativní objem mozkovny dnes nalezneme u papoušků a zejména krkavcovitých ptáků.[123][124][125] Jak také ukázal výzkum, morfologická evoluce ptačích lebek se po vyhynutí dinosaurů v době před 66 miliony let dramaticky zpomalila.[126] Celkově ale po katastrofě na konci křídy dochází k explozivní adaptivní radiaci a diverzifikaci přeživších forem ptáků.[127] To dokládají i další biomolekulární studie, naznačující, že katastrofa na konci křídy byla pro tuto skupinu obratlovců velmi podstatnou a z hlediska evoluce přelomovou událostí.[128]

Savci

V průběhu hromadného vymírání na konci křídy před 66 miliony let sice velké množství savčích druhů vyhynulo (v Severní Americe to mohlo být na některých lokalitách až kolem 93 %), dostatečné množství však přežilo a na počátku paleogénu začala jejich významná evoluční radiace v nyní již uprázdněných ekosystémech. Savci začali zabírat niky uvolněné vyhynulými dinosaury a v průběhu stovek tisíc až jednotek milionů let vytvořili větší a specializovanější formy. V prvních tisíciletích až desítkách tisíc let po dopadu planetky do oblasti dnešního Mexického zálivu přežila tzv. post-apokalyptická savčí fauna, zahrnující obvykle nejodolnější formy savců. Z nich se později vyvinuli předkové všech současných savčích vývojových linií, od rejsků přes primáty až po kytovce.[129]

Všechny hlavní vývojové linie savců přežily, včetně ptakořitných (Monotremata), vačnatců (Marsupialia), řádu Multituberculata a skupin Dryolestoidea a Gondwanatheria, stejně jako placentálové (Eutheria).[130][131] Rychlý rozvoj placentálů nastal právě až po této události.[132] Přesto i některé z jmenovaných skupin utrpěly ztráty. Většina skupin savců téměř zcela vyhynula.[133] Konkrétně vymřeli mnozí severoameričtí vačnatci, ale také vačnatci z asijské skupiny Deltatheroida.[134] V americkém Hell Creek na hranici křída-terciér zmizela z fosilního záznamu nejméně polovina z deseti známých multituberkulátů a všech jedenáct tamních vačnatců.[73] Savci v době velkého křídového vymírání nedosahovali dnešních velikostí; obvykle nepřesahovali velikostí krysu. Takové rozměry jim zřejmě pomohly nejhorší období přežít v úkrytu. Navíc se uvádí, že mnozí tehdejší ptakořitní, vačnatci i placentálové byli polovodní či byli schopní vyhrabávat nory.[27] Fosilní záznam savčích vývojových linií u hranice K-Pg je však složitější a nesvědčí jednostranně o vymírání všech těchto skupin.[135]

Obvykle se křídové vymírání uvádí jako hnací síla následného až explozivního rozvoje a evoluční radiace savců.[136] Pravdou však je, že hlavní evoluční linie savců vznikaly již asi 30 milionů let před koncem křídy.[137] Na hranici křída-terciér žádné explozivní diverzifikace savců neprobíhaly, bez ohledu na to, že se po dinosaurech uvolnily ekologické niky.[138] Podle některých studií se savci začali vyvíjet v plně denní tvory až po vyhynutí dinosaurů.[139] Podrobná studie savčích fosilií z Montany ukázala, že k obnově biodiverzity zde dochází u této skupiny poměrně rychle (asi 320 tisíc let po dopadu planetky Chicxulub).[140] V průběhu paleocénu se postupně znovu objevují větší placentální savci o hmotnosti kolem 20 kilogramů (primitivním kopytníkům podobný druh Periptychus carinidens).[141] Studie savčí DNA dokazuje, že placentálové byli od počátku přizpůsobení spíše životu v temnotě, což podporuje scénář jejich života „ve stínu“ dinosaurů. Placentálové byli po celou dobu druhohor pouze nočními zvířaty, která nemohla za dne přímo konkurovat dinosaurům.[142]

Další výzkumy dokládají, že k obnově savčí biodiverzity došlo i přes destruktivní charakter vymírání poměrně brzy – řádově jen několik stovek tisíciletí po dopadu planetky Chicxulub. Zhruba 700 000 let po dopadu již na území Colorada chodili savci o hmotnosti kolem 50 kg (rod Ectoconus z řádu Condylarthra).[143][144] První velcí savci, jako byl až 650 kg vážící pantodont rodu Barylambda, se objevují až zhruba 6 milionů let po katastrofě na konci křídy.[145]

Další výzkumy ukazují, že v průběhu vymírání byly nejvíce postiženy ty druhy savců, které sídlily převážně ve stromovém patře. Větší šanci přežití měly druhy sídlící na zemi, podobně jako tomu je v případě tehdejších ptáků.[146]

Savci, kteří přežili vymírání na konci křídy, se na počátku paleogénu začali relativně rychle rozrůzňovat a rozvíjet. Nejdříve se ale zvětšovaly pouze jejich tělesné rozměry, teprve později se začal úměrně zvětšovat i mozek těchto savců.[147]

Výzkum v sedimentech souvrství Fort Union, navazující na formaci Hell Creek dokládá, že v průběhu prvních 900 000 let po vymírání prošla savčí fauna významným vývojem, kdy druhově málo rozmanitá "post-apokalyptická" fauna přešla postupně v rozmanitější s tím, jak se podmínky v ekosystémech pro další evoluci savců zlepšovaly.[148]

Po vyhynutí dinosaurů se savci rychle vyvíjeli a mnohé jejich formy začaly rychle růst a umíraly v relativně mladém věku.[149] Savci si již před dopadem planetky vytvořili lepší šance na přežití díky rozšíření se do nových nik, rozvojem biodiverzity a rozvojem adaptací pro snášení dlouhého období nepohodlí (hladu, zimy, apod.)[150] Relativně rychlou evoluční radiaci savců po katastrofě K-Pg přitom nelze vysvětlit pouhou expanzí do různých velikostních kategorií.[151] Podrobnější výzkum některých lokalit na území Montany pro prvních zhruba 28 000 až 300 000 let po katastrofě dokládá, že fáze katastrofické fauny a "uzdravující se" fauny lze rozdělit do detailnějších pod-etap v závislosti na tom, jak se na těchto lokalitách střídaly oportunistické druhy a jak se postupně ustavovaly nové ekosystémy.[152]

Rostliny

Celkově se dá konstatovat, že rostlinná společenstva byla postižena poněkud méně než živočišná, přesto i u rostlinné skladby většiny ekosystémů nastaly po katastrofě K-Pg značné změny.[153][154] O rozpadu rostlinných společenstev na hranici křída-terciér je k dispozici velké množství důkazů.[155] Míra těchto událostí však byla v různých částech světa odlišná (například v jižních částech Jižní Ameriky patrně nebyla tak signifikantní a intenzivní, jako na severní polokouli).[156] V Severní Americe došlo pravděpodobně k masivní devastaci rostlinných společenstev a k vymírání rostlinných druhů,[157][158] ačkoliv k určitým změnám tam ve flóře docházelo i před samotným vymíráním.[159] Udává se, že na tomto světadílu vymřelo asi 57 % rostlinných druhů.[160] Naopak v jižních zeměpisných šířkách, například na Novém Zélandu a v Antarktidě, sice krátkodobě odumřela vegetace, ale z dlouhodobého hlediska nemělo vymírání na konci křídy na tamější rostlinnou biodiverzitu velký vliv.[49][161]

Mezitím vzniklé situace rychle využily saprotrofní organismy, jako jsou houby, které nefotosyntetizují a tedy nepotřebují sluneční záření, nýbrž jen organické látky v půdě. Tento stav však trval pravděpodobně jen pár roků, než se atmosféra vyjasnila a ke slovu se opět nedostaly rostliny.[162] Došlo k postupné ekologické sukcesi, a to zpočátku zejména různými kapradinami. K podobné události, tedy k osídlení zničené půdy v první řadě kapradinami, došlo i v nedávné minulosti při výbuchu sopky Mount St. Helens v roce 1980.[161]

Výzkum v oboru molekulární biologie také potvrdil, že rovněž symbiotické organismy lišejníky si po katastrofě na konci křídy vedly relativně dobře. Navzdory očekávání (předpokladem bylo, že jako fotosyntetizující organismy měly ve světě tmy po dopadu problémy) totiž dochází právě v době před 66 miliony let k jejich výrazné diverzifikaci.[163]

Evoluční vznik skupiny bobovitých (Fabaceae) je pravděpodobně úzce spjat s transformací globální vegetace právě po hromadném vymírání na konci křídy před 66 miliony let.[164]

Klíčovou roli pro přežití vodních řas měla pravděpodobně schopnost přejít dočasně k jinému způsobu získávání potravy (konkrétně k mixotrofii a heterotrofii), než se potravní řetězce v oceánech zhruba po 2 milionech let od dopadu obnovily.[165]

Výzkum pylových zrn z období přelomu křídy a paleogénu na území kanadského Saskatchewanu ukazuje, že po vyhynutí býložravých dinosaurů se začalo výrazně dařit lesním porostům.[166]

Výzkumy ukázaly, že deštné pralesy se začaly na některých místech světa vyvíjet krátce po katastrofě na konci křídy, kdy pralesní společenstva založená zejména na nahosemenných rostlinách relativně rychle vystřídala společenstva s výraznou převahou krytosemenných rostlin.[167][168]

Výzkumy spor nahosemenných rostlin v hraničních vrstvách mezi křídou a paleogénem ukazují, že v průběhu vymírání na konci křídy dochází k významným změnám v druhovém složení společenstev jehličnatých dřevin. Dosud početné a rozsáhlé porosty nahosemenných dřevin tropického rázu zde v relativně rychlém sledu vystřídá bažinná dřevina rodu Glyptostrobus (což svědčí o velmi výrazných změnách v ekosystémech).[169]

Důkazy o vymírání

Rozhraní K-T patrné na erodovaném svahu nedaleko Raton PassColoradu. Červená šipka ukazuje iridiovou vrstvu.

Iridiová vrstva

Podrobnější informace naleznete v článku Iridiová anomálie.

V roce 1980 tým výzkumníků složený z Luise Alvareze (držitele Nobelovy ceny za fyziku), jeho syna Waltera Alvareze a chemiků Franka Asara a Helen Michels zjistil, že vrstva usazenin z období konce křídy obsahuje vysokou koncentraci prvku iridia. Ta byla 30×–130× větší než normální koncentrace. Iridium je v zemské kůře velmi vzácné, protože se jako ostatní siderofilní prvky váže na železo a v průběhu vývoje planety kleslo do zemského jádra. Ve většině asteroidů a komet však zůstávají jeho koncentrace vysoké, a proto Alvarezův tým navrhl vysvětlení, že tato iridiová vrstva je způsobená dopadem kosmického tělesa na zem právě v období na konci křídy.[170][171]

Vrstvička K-Pg vznikla celosvětově pravděpodobně díky tomu, že vyvrženiny z místa dopadu vytvořily mohutný oblak prachových částic, který se šířil rychlostí několika kilometrů za sekundu atmosférou planety a roznesl tento materiál po celé zeměkouli.[172]

Fosílie

Ve fosilním záznamu zejména v Severní Americe bylo objeveno množství důkazů o vymírání, například na mikroskopické úrovni různé chitinové úlomky a výtrusy.[155] Dále však je na tomto kontinentu kvalitní naleziště fosílií dinosaurů, známé je v tomto ohledu zejména souvrství Hell CreekMontaně. Při srovnávání Hell Creeku se staršími nalezišti, jako je souvrství Judith River (souvrství Dinosaur Park) v Montaně a Albertě, je možné studovat změny v populacích dinosaurů v posledních deseti milionech let křídy.[73] Ve starších formacích je patrná velká diverzita dinosaurů, vyšší než v jakémkoliv jiném období. Na druhou stranu na úplném konci křídy, v období maastrichtu, se na zemi pohybovali dinosauři obrovských rozměrů, jako byli Tyrannosaurus, Ankylosaurus, Pachycephalosaurus, Triceratops a Torosaurus,[173] což naznačuje, že před započetím vymírání bylo potravinových zdrojů pro tyto velké tvory dostatek. Podle některých fosilních dokladů (např. Ojo Alamo Sandstone v Novém Mexiku) však mohly menší populace neptačích dinosaurů přežít až do nejstaršího paleocénu[174].

Dále je k dispozici množství rostlinných fosílií, které opět mohou ilustrovat úbytek rostlinných druhů na hranici křída-terciér. Zatímco před vymíráním byla půda bohatá na pyl krytosemenných rostlin, v období těsně po něm jsou vrstvy obsahující málo pylu, ale mnoho výtrusů kapradin.[175][176]

Také vymření mořského planktonu je dobře dokumentováno jako rychlé a probíhající přesně na konci křídy v čase hranice K-Pg.[177] Amoniti naopak, jak se zdá, vymírali již před křídou, ačkoliv poslední vymřeli až na úplném konci křídy.[178]

Dnes známe lokality se sedimenty z tohoto kritického období i z jiných částí světa (než jen ze Severní Ameriky) – například z Argentiny, Kolumbie, Španělska, Číny nebo ruského Dálného Východu (souvrství Kakanaut).[179]

Délka trvání

Délka trvání vymírání na konci křídy je kontroverzní téma. Některé teorie pokoušející se o vysvětlení jsou ze své podstaty založené na katastrofě kratšího časového trvání (několik let až několik tisíc let), zatímco jiné počítají s dlouhodobějším vymíráním. Hledání odpovědi na otázku, jak dlouho vymírání trvalo, ztěžuje tzv. Signorův-Lippsův jev. Ten v podstatě říká, že fosilní záznam je tak neúplný, že většina druhů vyhynula mnohem později po nejmladší nalezené fosílii (např. byl-li daný organismus nalezen naposledy ve vrstvách starých 66 milionů let, je možné, že se vyskytoval ještě o milion let později, ale nebyl ještě v těchto vrstvách nalezen).[180] Další skutečností, ztěžující výzkum, je nedostatek sedimentů, které by obsahovaly fosilní záznam sahající od několika milionů let před křídovým vymíráním po několik let po tomto vymírání.[11] Z analýzy také vyplývá, že například dinosauři byli na ústupu již desítky milionů let.[181][182] Proti tomu však svědčí zjištění některých jiných vědeckých studií.[zdroj?] Ukazuje se také, že míra vymírání a rychlost obnovy ekosystémů byla různá podle geografické polohy. Například v Argentině byla obnova biodiverzity bezobratlých asi dvojnásobně rychlejší než v Severní Americe.[183] Novější výzkum mořských společenstev z Antarktidy dokazuje, že i v těchto relativně vzdálených oblastech od místa dopadu proběhlo vymírání velmi rychle a krátce po impaktní události.[184] Výzkum z roku 2017 ukazuje, že život se ve své jednoduché podobě (dírkonošci) do kráteru vrátil relativně brzy, nejpozději asi za 30 000 let po dopadu.[185] Větším organismům trval návrat k původnímu rozšíření v řádu statisíců let.[186]

Podle výzkumu prováděného na Seymourově ostrově v Antarktidě mohlo mít vymírání na konci křídy dokonce dvě hlavní fáze, oddělené vzájemně časovým intervalem v délce zhruba 150 000 let.[187]

Příčiny vymírání

Bylo publikováno několik teorií vysvětlujících příčiny událostí na hranici křída-terciér (nověji křída-paleogén). Obvykle se soustředí na dopad kosmického tělesa (impakt planetky) – asteroidu – nebo na zvýšený vulkanismus. S teorií impaktu poprvé přišel geolog Walter Alvarez v roce 1980 a i v současnosti je nejpravděpodobnějším vysvětlením katastrofy na konci křídy.[188] Byly však navrženy i hypotézy, které počítají s oběma katastrofami zároveň. V některých scénářích se k těmto dvěma hlavním uvažovaným příčinám přidává také snižování mořské hladiny, která podle nich způsobila změny a ztráty mořských i suchozemských stanovišť. Výhodou hypotéz, které počítají s více příčinami vymírání na konci křídy, je fakt, že způsobují mnohem silnější dopad na zemský ekosystém a činí tedy rozsáhlé extinkce u téměř všech skupin tehdejších organismů lépe představitelnější.[73] Stále se však objevují i biotická vysvětlení pro vymírání na konci křídy, dovolávající se například působení toxických rostlin.[189][190]

Dopad asteroidu

Podrobné informace o průběhu jeho dopadu a tom, co se dělo na zemi bezprostředně poté naleznete v článku Časová osa dopadu Chicxulubského asteroidu.

Mapa zobrazující 180 km široký Chicxulubský kráter (dolní mapa je přiblížená)

Je prakticky prokázáno, že před 66 miliony let se se Zemí srazila asi 10 až 15 km velká planetka, která dopadla za dramatických okolností a značných následků pro biosféru do oblasti současného Mexického zálivu.[191] Na základě skutečnosti, že z doby, kdy se odehrálo vymírání, pochází tzv. iridiová anomálie (neobvykle vysoký obsah vzácného kovu platinové skupiny iridia v hraniční jílové vrstvě), plyne obecně známá hypotéza, které vysvětluje toto hromadné vymírání právě dopadem velkého asteroidu.[170] Dnes se většina paleontologů shoduje, že k dopadu planetky před 66 miliony lety nepochybně došlo[192], jen není jasné, zda tento dopad byl jedinou příčinou vymírání.[36][193] Dokonce se objevily zprávy o konkrétním rozpadu planetky 298 Baptistina, který se odehrál před 160 miliony lety. Část vědců se domnívá, že fragmenty této planetky dopadly po mnoha milionech let na Zemi (kde vytvořily kráter Chicxulub) a na Měsíc, kde vytvořily kráter Tycho.[194]

Impaktní kráter Chicxulub o průměru asi 180 až 260 km se nachází na pobřeží poloostrova YucatánMexiku (u města Chicxulub Puerto, podle kterého je pojmenován) a časově mu poměrně přesně odpovídá období, kdy došlo k vymírání. Kráter byl objeven na konci 70. let a identifikován na počátku 90. let 20. století.[195][196] Někteří vědci však nepovažují kráter Chicxulub za "zbraň s doutnající hlavní", tedy za pozůstatek hlavní příčiny vymírání na konci křídy.[197][198] Komplexní kráter Chicxulub je oválného tvaru a jeho průměr činí přibližně 180 km[199], podle některých odhadů pak dokonce výrazně přes 240 km.[200] Vytvořil jej asteroid o hmotnosti kolem 8 bilionů tun a objemu zhruba 2600 km³[201], který dopadl do mělkého oceánu a pravděpodobně tedy způsobil silné tsunami (jak naznačují i důkazy z karibského a severoamerického pobřeží, kde byly nalezeny zbytky vyplavené vegetace a hornin z tehdejšího břehu).[202]

Ze stejné doby je však známo více kráterů než jen Chicxulub v Mexiku. Tato skutečnost proto naznačuje, že by příčinou vymírání mohlo být několik asteroidů, které dopadly na Zemi v krátkém sledu za sebou, pravděpodobně jako výsledek fragmentace planetky na několik částí (podobně například se srazily fragmenty z komety Shoemaker-Levy 9Jupiterem). Z kráterů tak přichází v úvahu kráter Boltyš (24 km v průměru, Ukrajina, stáří 65,39 ± 0,16 milionů let)[203][204], případně kráter Silverpit (20 km, Severní moře, stáří 60–65 milionů let). Krátery vytvořené dalšími fragmenty planetky, které dopadly do tehdejšího oceánu Tethys, by se do současnosti nemusely dochovat, protože je patrně přikryly různé tektonické pohyby, které se v této oblasti od té doby udály (např. drift indické desky).[205][206][207] Až do počátku 90. let. minulého století byl za možného viníka události K-Pg označován podstatně menší kráter Manson, nacházející se ve státě Iowa v USA. Pozdější datování však tento 38 kilometrů široký kráter jako možného původce katastrofy z konce křídy vyloučilo, protože je asi o 8 milionů let starší.[208]

Odborná práce, publikovaná v únoru roku 2021, však vrací možnost, že kosmické těleso, které před 66 miliony let vytvořilo kráter Chicxulub, mohlo být ve skutečnosti opravdu kometární jádro a nikoliv planetka.[209] Podle této studie mohl být objekt, který dopadl do oblasti budoucího Mexického zálivu na konci období křídy (před 66 miliony let) a vyhubil dinosaury a dalších 75 % tehdejších druhů ve skutečnosti dlouhoperiodickou kometou a nikoliv dosud favorizovaným asteroidem z kategorie uhlíkatých chondritů.[210]

Následky dopadu

V místě dopadu došlo ke generování extrémních teplot a tlaků, vznikla také silná šoková vlna, která měnila fyzikální povahu horniny v širokém okolí stovek kilometrů.[211][212] Následkem dopadu kosmického tělesa by také byla mračna prachu, která by znemožnila přístup slunečního záření na zemský povrch po dobu až jednoho roku. Mohlo by též vést k tomu, že by se do stratosféry dostaly kapénky kyseliny sírové, což by o 10–20 % dále omezilo dopadající sluneční záření na povrchu zemském, a to přibližně na deset let. Po tak dlouhém období by pravděpodobně došlo k drastickému poškození vegetace závislé na fotosyntéze, ale i mořského fytoplanktonu. Následně by na to doplatily druhy spadající do potravního řetězce, ale pravděpodobně vyjma detritovorů, protože detritu je po určitou dobu na zemském povrchu dostatečná zásoba.[77][177] Podle další teorie mohly vymírání v mořích a oceánech způsobit globální „koberce“ vodního květu, způsobené přemnoženými řasami a sinicemi. Ty vznikly z důvodu obohacení povrchových vodstev prvkem dusíkem po dopadu asteroidu.[213]

Při dopadu byly do zemské atmosféry vyvrženy velké kusy hornin, včetně asi 200 000 kubických kilometrů horniny ze dna budoucího Mexického zálivu.[214][215] Ty by při zpětném průletu atmosférou vyvolaly silnou tepelnou vlnu a velmi intenzivní infračervené záření s délkou trvání několika hodin. To by mohlo zabít všechny organismy tomuto záření vystavené[27] a navíc způsobit celosvětové ohňové bouře. Ty by také rozdmýchával vysoký obsah kyslíku v ovzduší v pozdní křídě. Navíc by požár mohl způsobit nárůst koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a tím silný skleníkový efekt, který by mohl způsobit další vlnu vymírání těch skupin organismů, které první fáze přežily.[216] Prokázány jsou také značné výkyvy obsahu síry v ovzduší (zejména ve stratosféře), uvolněné při dopadu z terčových hornin a následně i při globálních požárech.[217][218]

Po dopadu kosmického tělesa by mohlo do určité míry dojít i ke vzniku kyselého deště. To však závisí na tom, na jaký geologický podklad planetka dopadla. Některé studie však naznačují, že tento efekt příliš silný nebyl a trval přibližně 12 let.[177] Kyselost by totiž byla neutralizována prostředím a ani organismy, které jsou ke kyselým látkám citlivé (např. žáby), nebyly v průběhu křídového vymírání nijak zvlášť postiženy. Diskutuje se také možnost, že k vymírání přispěl nástup tzv. nukleární zimy po dopadu.[219] Mračna kyseliny sírové zřejmě vytvořila efektivní zaclonění slunečního záření a po dopadu tak následovaly několik let trvající silné mrazy (globální teplota poklesla v průměru až o 26 °C na dobu 3 až 16 let).[220][221][222][223][224][225] Podle jiných výzkumů však nedošlo k dlouhodobému výkyvu (poklesu) v průměrné globální teplotě, alespoň pokud sledujeme situaci v řádu tisíciletí po dopadu.[226]

K ochlazení až o 15 °C po dobu 15 let mohlo dojít i v důsledku vyvržení jemného prachu do atmosféry.[227]

Teorie dopadu asteroidu by mohla vysvětlit jen takové vymírání, které by proběhlo ve velmi krátkém časovém období, protože následná mračna kouře a aerosoly kyseliny sírové by se intenzivně projevily již během deseti let po dopadu.[228] Na Antarktidě byly objeveny doklady o anomální změně v globálním cyklu síry, následující období přibližně 320 tisíc let po dopadu asteroidu Chicxulub.[229]

Avšak biodiverzita neptačích dinosaurů i ptakoještěrů se možná výrazně snížila již před koncem křídy, ačkoliv o tom máme doklady jen z některých lokalit, nikoliv celosvětově.[230] Podle některých vědeckých studií byl dopad pro tehdejší biosféru velmi smolný a nešťastný, protože asteroid se „trefil“ do pouhých 13 % zemského povrchu s vysokým obsahem uhlovodíků a síry, které po vzedmutí vytvořily neprostupnou clonu proti slunečnímu záření a vyvolaly celosvětové drastické ochlazení (které mohlo být hlavní příčinou vymírání). Pokud by asteroid dopadl do zbylých 87 % povrchu planety, nemusely být následky tak katastrofální.[231][232][233]

Dopad tělesa měl devastující účinky na široké okolí, přibližně do vzdálenosti 1500 kilometrů od epicentra byla míra destrukce takřka totální. Vzdálenější lokality, jako bylo území současné České republiky, které se tehdy nacházelo ve vzdálenosti asi 6000 kilometrů od místa dopadu, nebylo touto událostí přímo zdevastováno (nicméně zdejší ekosystémy neunikly projevům devastace dlouhodobějšího rázu – impaktní tmě a zimě, změnám klimatu apod.).[234][235] Některé výzkumy dále ukazují, že po dopadu se mohly na mnoha místech v oceánech vytvořit oblasti s výraznou anoxií (nedostatkem kyslíku), které se významně podepsaly na vymírání mořských organismů.[236][237] Prokázaný je také vznik globální megatsunami, související přímo s dopadem planetky.[238] O přímých následcích dopadu řádově v minutách až hodinách po události vypovídá unikátní paleontologická lokalita zvaná „Tanis“, objevená na území Severní Dakoty a zkoumaná od roku 2012. První vědecká studie o této lokalitě však byla oficiálně zveřejněna až v roce 2019.[239]

Vědecká studie publikovaná v říjnu roku 2019 dokládá, že hlavním destruktivním mechanismem impaktu mohlo být velmi rychlé a zároveň relativně dlouhodobé okyselení (acidifikace) světových moří a oceánů, vedoucí ke globálnímu ekologickému kolapsu.[240] Podle jiné vědecké studie, publikované v březnu roku 2020 bylo hlavní příčinou spíše dlouhodobé zatemnění oblohy obřím oblakem prachu, nikoliv krátkodobější drastické ochlazení klimatu.[241] Při dopadu ale došlo k rozptýlení materiálu a prachu na tisíce km během hodiny.[242]

Podle odborné práce, publikované v květnu roku 2020, dopadla planetka Chicxulub pod strmým úhlem 45 až 60 stupňů od severovýchodu. Díky tomu měl impakt ještě mnohem větší razanci, což mohlo být pro následné efekty spojené s hromadným vymíráním podstatným faktorem.[243]

V kráteru se na dlouhou dobu vytvořily podmínky pro existenci mikrobiálního života, závislého na hydrotermálním prostředí. V dutině kráteru se vyskytovaly hypertermální podmínky s teplotou v rozmezí 300 až 400 °C, což mohlo představovat velmi dobré podmínky pro rozvoj termofilních mikroorganismů.[244] V kráteru se relativně krátce po dopadu vytvořily podmínky velkého hydrotermálního jezera s teplotou vody kolem 70 °C, kde se brzy začalo dařit „katastrofové biotě“ – mikroskopickým extrémofilům. Tyto podmínky mořná přetrvaly po dobu 1,5 až 2,5 milionu let po dopadu.[245] Podle jiných odhadů trvaly striktně hydrotermální podmínky na dně kráteru jen více než 105 let.[246]

Horniny z kráteru, získané expedicí v roce 2016, jsou zkoumány i novými metodami, které přinášejí další poznatky o intenzitě projevů dopadu a jeho povaze z hlediska fyzikálního, chemického, sedimentologického ad.[247]

Podle studie ze září roku 2020 byl hlavním viníkem celosvětové „impaktní zimy“ po dopadu samotný vyvržený organický materiál z místa impaktu.[248][249]

Podle amerického paleontologa indického původu Sankara Chatterjeeho dopadl na konci křídy do oblasti dnešního Indického oceánu ještě mnohem větší asteroid (o průměru až 40 km), který vytvořil domnělý kráter, nazvaný Šiva. Tato gigantická struktura o rozměrech 600 krát 400 km je však ve skutečnosti spíše výsledkem podmořských tektonických pochodů.[250] Je ale možné, že se před 66 miliony let se Zemí skutečně střetlo více planetek, možná částí původně jediného obřího tělesa.[251]

Podle klimatických počítačových modelů nastala po dopadu až několik desetiletí dlouhá impaktní zima, kdy se průměrná teplota snížila až na −35 °C, což bylo pro většinu tehdejších organismů smrtící.[252]

Podle odborné studie z roku 2004 nastalo v prvních několika hodinách po dopadu k hromadnému „zabíjení“ všech nechráněných suchozemských tvorů, kteří se nemohli schovat pod zem (do nor, doupat, skalisek, puklin apod.) nebo do vody. Důvodem bylo globální tepelné infračervené záření, vytvářené zahřátím vyvržených částeček z místa dopadu (impaktních sférulí), jenž se v ohromných počtech vracely po balistické křivce do nižších vrstev atmosféry. Teplota při povrchu se pak mohla na dobu desítek minut až několika hodin zvýšit asi na 100 až 260 °C, mohlo se tedy jednat o nejvýznamnější faktor pro hromadné vymírání na konci křídy.[253]

Na základě fyzikálních vzorečků a klimatických modelů lze spočítat, jaké následky měl dopad na tehdejším území současné České republiky. Vzdálenost tehdejšího území současné ČR činila od epicentra dopadu asi 6000 km (dnes 9300 km), takže tlaková vlna, zvuk a zemětřesná vlna dolehly v menší intenzitě i sem.[254]

Odborná práce z roku 2021 doložila, že iridium a prach z asteroidu samotného byl objeven také v sedimentech samotného kráteru Chicxulub, což dokládá přímou spojitost s impaktem a celosvětovým spadem vyvrženého materiálu.[255]

Některé výzkumy naznačují, že původcem kráteru Chicxulub byl temný, „primitivní“ asteroid, jehož původ bychom mohli dohledat ve střední nebo vnější části hlavního pásu planetek ve vzdálenosti větší než 2,5 astronomické jednotky.[256]

Nové poznatky z laboratorních experimentů ukazují, že rázová vlna iniciovaná dopadem dosahovala počáteční rychlosti asi 4,5 km/s a expandující oblak vypařené hmoty kolem 2,3 km/s.[257]

K dopadu asteroidu došlo pravděpodobně na přelomu astronomického jara[258] a léta (na severní polokouli, konkrétně v období dubna až června). Nasvědčují tomu rozbory aktivity hmyzu a ryb na lokalitě Tanis v Severní Dakotě.[259][260] Tyto závěry potvrzuje i další vědecká studie, publikovaná v roce 2022.[261]

Podle počítačových modelů vývoje přírodních společenstev v nejlépe prozkoumaném souvrství Hell Creek (s asi 300 známými druhy) trvalo jen několik měsíců, než tma vyvolaná vyvržením oblak prachu do atmosféry a s ní související zastavení fotosyntézy způsovily vyhynutí kolem 73 % tehdejších obratlovců.[262]

Podle dalších výzkumů se po impaktu na dobu v řádu sekund až minut teplota atmosféry zvýšila na víc než 100 °C, a to do vzdálenosti přes 1800 km na všechny strany směrem od epicentra dopadu.[263] Vegetace mohla být zapálena v řádu pouhých minut do vzdálenosti nejméně 2500 km od epicentra dopadu.[264]

Dopad také vyvolal mohutnou tsunami, která se šířila po celém světě a měla 30000krát větší energii než tsunami z roku 2004, která způsobila katastrofu v Indonésii.[265]

Rostliny (zejména pyrofytní druhy kapradin) začaly růst a obnovovat vegetační pokryv po několika letech následujících po dopadu (zřejmě po 2 až 4 letech), jak ukazuje výzkum z lokality Tanis v Severní Dakotě a na Novém Zélandu.[266]

Vulkanismus

Další hypotéza, která se v souvislosti s vymíráním na hranici křída-terciér objevuje, je vlna mohutného vulkanismu, zejména v oblasti dnešní Indie.[267] Ačkoliv se média obvykle o této teorii nezmiňují a favorizují dopad asteroidu, u části vědců má tento názor podporu.[268] Konkrétně bylo zjištěno, že na konci křídy probíhala silná sopečná činnost v Dekánské plošiněIndii, jíž vznikly tzv. Dekánské trapy.[269] Ještě v nedávné minulosti (před rokem 2000) se obvykle tato hypotéza spojovala s myšlenkou postupného, graduálního vymírání, protože se předpokládalo, že tyto erupce začaly již před 68 miliony lety a trvaly asi dva miliony let. V poslední době se ale ukazuje, že mohutný vulkanismus probíhal v časovém rámci 800 000 let kolem rozhraní K-T, čímž se vulkanismus jako vysvětlení staví do lepšího světla.[270] Dopad asteroidu mohl vulkanismus zintenzivnit.[271][272]

Erupce v Dekánské plošině mohly působit na tehdejší život různými způsoby. Mohly vést k masivnímu uvolnění prachových částic do vzduchu, stejně jako ke vzniku sirnatých aerosolů. Obě by způsobily zamezení přístupu slunečního záření a tím snížení schopnosti zelených rostlin fotosyntetizovat. Navíc by vulkanismus způsobil vysoké emise oxidu uhličitého a masivní skleníkový efekt.[273] Vulkanismus by mohl podle vulkanologů vést i ke vzniku zmíněné iridiové vrstvy.[274] V roce 2015 byla publikována vědecká studie, jejímž závěrem je tvrzení, že dopad asteroidu Chicxulub mohl uvést indické sopky takříkajíc „do chodu“, resp. že obě události spolu příčinně souvisejí.[275] Dekánské trapy jsou dnes vnímány jako doklad o enormně silné výlevné vulkanické činnosti před 66 miliony let, zřejmě však nejsou hlavní příčinou vymírání na konci křídy.[276]

Na základě novějších výzkumů souvisejících s měřením obsahu plynů v atmosféře v průběhu přelomu křídy a paleogénu je možné konstatovat, že sopečná činnost v Indii neměla při vymírání K-Pg hlavní úlohu. Dominantním činitelem byl v tomto případě právě dopad planetky Chicxulub, zatímco enormní vulkanická činnost v Indii měla pouze jakousi „podpůrnou roli“.[277][278]

Podle odborné práce z roku 2020 se však stabilita klimatu na území Indie ani v průběhu nejsilnějších erupcí výrazně neměnila a role této sopečné činnosti pro vymírání na konci křídy je tak nejspíš zcela zanedbatelná.[279] Což studie z roku 2023 zpochybňuje.[280] Jiná studie dále dokládá, že dekkánské sopky nemohly masové vymírání způsobit a jedinou příčinou vymírání je tedy dopad planetky Chicxulub.[281]

Tuto hypotézu podporuje i zpřesněné datování největších vln výlevů, které měly nastat až několik stovek tisíc let po dopadu planetky a vymírání.[282] Také chemický rozbor mořských sedimentů z hranice K-Pg v Německu potvrdil, že v této době došlo ke globální události (pád planetky) i ke zvýšené aktivitě vulkanismu na území dnešní Indie.[283]

Pokles mořské hladiny

Existují silné důkazy, že na konci křídy (v období maastrichtu) došlo ke značnému poklesu hladiny světového oceánu, více než v jakékoliv jiné fázi druhohor. Některé horninové profily z tohoto období ukazují, že zatímco nejhlubší vrstva pochází ze dna moře, další vrstva směrem nahoru je již pobřežní a konečně třetí, svrchní vrstva je suchozemská a pochází z pevniny. Protože nedošlo k deformaci a posunu geologických vrstev, znamená to, že došlo k regresi, tedy poklesu hladiny moře. Ačkoliv vědci nemají v rukou důkazy pro příčinu tohoto poklesu, obvykle se akceptuje teorie, že došlo ke snížení tektonické aktivity středooceánských hřbetů a ty tak pod svou vlastní vahou poklesly.[11][284]

Silné snížení hladiny by zřejmě vedlo ke snížení plochy kontinentálního šelfu, která je mimořádně druhově bohatá. Tím je možné částečně odůvodnit vymírání mořských druhů. Některé studie však tvrdí, že tyto změny by nebyly schopné způsobit například tak výrazné vymírání amonitů. Dále by však mohlo snížení hladiny vyvolat klimatické změny, protože by byly narušeny pravidelné směry větrů a oceánských proudů, a protože by se snížilo albedo (míra odrazivosti) zemského povrchu a tím by se zvýšila teplota.[178] Rovněž by zřejmě došlo k vyschnutí tzv. epikontinentálních moří, tedy moří, sahajících hluboko dovnitř pevniny (např. křídové moře v Severní Americe, anglicky „Western Interior Seaway“). Ztráta těchto vodních ploch znamenala opět likvidaci pobřežních ekosystémů bohatých na život. Dalším, v tomto případě na první pohled paradoxním důsledkem bylo zvětšení sladkovodních ploch, protože vodě trvalo déle, než se z kontinentu dostala do moře. Tato změna byla na jednu stranu prospěšná pro sladkovodní obratlovce, ale pro mořské, kteří preferují slanou vodu, to mohlo znamenat jistý problém (např. žraloci).[73]

Více příčin

J. David Archibald a David E. Fastovsky se zamýšleli nad hypotézou, zda vymírání nemohlo být způsobeno vulkanismem, dopadem asteroidu a snížením hladiny moře, a to zároveň. Suchozemská i mořská společenstva by byla postižena změnami v jejich životním prostředí, případně jeho úplným zánikem. Dinosauři byli zasaženi nejprve, protože byli v té době největšími obratlovci na Zemi. Vulkanismus mohl způsobit ochlazení a vyschnutí rozsáhlých oblastí na zemi. Následně mohl ještě například dopadnout asteroid, čímž rostliny a fytoplankton ztratili zdroj slunečního záření (prašná oblaka a podobně). Výhodou takové hypotézy je, že podle některých vědců by nedokázala jediná událost způsobit tak rozsáhlé vymírání, případně by nevymřelo tak specifické spektrum organismů.[73] Víme také, že v průběhu pozdního maastrichtu (asi před 68,5 až 66,25 milionu let) dochází k celkovému globálnímu ochlazení klimatu. Oteplování pak nastává až zhruba 250 000 let před velkým vymíráním na konci křídy.[285]

Za jednu z příčin vymírání bývá považována také změna v cirkulaci chemických látek v biosféře nebo výrazné klimatické změny, jako jsou „globální monzuny“.[286] Podle některých výzkumů mohly výkyvy (excitace a distorze) Schumannových rezoncí po dopadu planetky na konci křídy spolupůsobit při vyhynutí jako další stresující faktor.[287]

V souvislosti s teorií o souhře vícero příčin se ale nejčastěji setkávají tři zásadní události, které se odehrály velmi krátce po sobě (z hlediska geologického času) a jejichž kumulativní následky dopadly na tehdejší ekosystémy mnohem tvrději, než kdyby se staly samostatně. Vulkanické výlevy na indickém subkontinentu, dlouho považované za jednu z možných velkých příčin, byly nakonec ze seznamu spíše vyškrtnuté, protože začaly už před 66,25 miliony lety a podle odhadů trvaly cca 30 000 let. Skončily tedy před samotným vymíráním. Přesto po sobě zanechaly místy i několik kilometrů tlusté vrstvy ztuhlé lávy a nemohly zůstat bez následků na podnebí a tehdejší život. Ne natolik, aby to způsobilo vymírání, ale dostatečně, aby to oslabilo křehkost ekosystémů. Před 66 miliony lety zasáhl Zemi asteroid o odhadovém průměru 10–15 kilometrů, který je zároveń v otázce příčiny vymírání podezřelým číslo jedna. Následky tímto asteroidem způsobené jsou popsány výše. Pokud vezmeme v úvahu vliv masivních dlouhotrvajících vulkanických výlevů (které se odehraly cca jen o 200 000 let dříve), účinky asteroidu na tehdejší život musely být o to více zničující. O čemž ostatně svědčí i vyhynutí velkého množství druhů, včetně úplného vymizení do té doby dominantní skupiny živočichů. Před 65,39 miliony lety zasáhl Zemi další vesmírný objekt, který na Ukrajině vyhloubil kráter Boltyš. Tentokrát šlo o těleso o průměru 6 kilometrů (tedy výrazně menší než Chicxulubský asteroid) a jeho účinky tak byly výrazně slabší. Jejich obětí se ale staly ekosystémy, které jen nedlouho před tím byly zasaženy jiným asteroidem a teprve se vzpamatovávaly z jeho následků. Často kladená otázka, zda úder Chicxulubského asteroidu mohly přežít nějaké dinosauří populace, které by vyhynuly až během paleogénu, má možná svoji odpověď právě v kráteru Boltyš.

Hypotéza supernovy

Na počátku 70. let 20. století se objevila domněnka, že dinosaury mohla vyhubit také exploze blízké supernovy (v podstatě monstrózní výbuch masivní hvězdy, odvrhující svoji plynovou obálku do okolního prostoru). Ta by potom zaplavila Zemi smrtonosnou radiací, která mohla vyvolat hromadné vymírání. S hypotézou přišel jako první kanadský paleontolog Dale Russell, později na něj navázali i někteří astronomové (kteří spatřovali pozůstatky této exploze v podobě tzv. Gouldova pásu). Dnes je ale tato hypotéza již vyvrácena, zejména proto, že ve vzorcích hornin z přelomu křídy a paleocénu nebylo objeveno žádné obohacení izotopem plutonia 244. S tímto zjištěním přišel již Luis Alvarez, jeden z autorů původní studie o dopadu planetky z roku 1980.[288]

Zastaralé představy

V minulosti dlouho panoval názor o nevyhnutelnosti vyhynutí, považující dinosaury nejprve za omyly přírody předurčené k vymření, později vystřídán poněkud mírnější variantou předpokládající, že evoluce dinosaurů, tvořící stále obludnější tvory (dojem vzniklý z nezvyklých tvarů v nadměrných velikostech v porovnání se současnou faunou), se dostala do slepé uličky a vyhynutí tak bylo jediný možný důsledek.

Zastaralá rekonstrukce diplodoka, s do stran vybočenýma nohama a ocasem vlečeným po zemi.

Tyto staré teorie vyplývaly z několika v současnosti překonaných předpokladů, které byly postupně novými objevy zpochybněny a vyvráceny.[289] V prvé řadě byli dinosauři považováni za primitivní tvory, což je tvrzení při nejlepší vůli kontroverzní. Vzhledem k době, po jakou úspěšně tvořili dominantní suchozemskou životní formu, je třeba tvrzení o jejich primitivnosti v mnohém přeformulovat.

Základními předpoklady, ovlivňující hodnocení dinosaurů i jejich vyhynutí, byly představy studenokrevných, pomalých a tupých plazů, kteří se pohybovali na nohách vybočených do stran jako ještěrky, a kteří často žili v bažinách a v jezerech, kde jim voda pomáhala nadnášet jejich obří těla. Tato představa jen podporovala obludnou primitivnost dinosaurů, stavíc je do role přerostlých ještěrek. Mnoho známých fosílií představovaly mohutné sauropody s jejich malými lebkami. Dojmy z tohoto značného nepoměru těla a mozku, navíc spolu s křížovými výdutěmi v páteři, mylně interpretovanými jako druhý mozek, byly generalizovány na celou skupinu. Současné výzkumy však naopak naznačují, že se jednalo o velmi aktivní tvory, kteří toho mají s plazy společného mnohem méně a i jejich teplokrevnost vystoupila ze stínu opovrhované fantaskní teorie do role široce přijímaného předpokladu, přinejmenším pro teropodní dinosaury, živící se aktivním lovem. A stejně tak řada zástupců tohoto podřádu má k tuposti nejenom daleko, ale naopak je dokonce jejich inteligence podkladem pro spekulace o možnosti evoluce inteligentního dinosauroida, který by se byl býval mohl vyvinout, kdyby dinosauři byli bývali nevyhynuli.[290]

Dalším mylným předpokladem bylo přesvědčení, že savci se objevili až po vyhynutí dinosaurů, či že se objevili krátce před tím a svojí evoluční „nadřazeností“ se stali spolučinitelem jejich konečného vymizení. Tento mylný předpoklad byl způsoben skutečností, že druhohorní savci byli jen drobní tvorové, zanechávající po sobě jen velmi křehké pozůstatky. Dlouhou dobu tedy byli nejstaršími známými savci až druhy z počátku kenozoika, kdy se objevily jejich větší formy. Toto přesvědčení však padlo s prvními nálezy druhohorních savců. V současnosti je dokonce zřejmé, že savci se vyvinuli již v průběhu svrchního triasu, tedy ve stejnou dobu jako dinosauři. Obě skupiny při tom ve svých raných formách nabývaly shodně nevelkých rozměrů. Následující vývoj však vedl k dominantním dinosaurům a drobným nočním savcům. I tato skutečnost staví teorii o primitivnosti dinosaurů do jiného světla a naopak naznačuje, že v některých aspektech museli dinosauři své savčí konkurenty předčit.

V současnosti je zároveň bráno jako prokázaný fakt, že dinosauři jsou přímými předky ptáků. Tento jejich vzájemný vztah spolu se skutečností, že ptáci se vyvinuli a jsou chápáni jako samostatná skupina již v průběhu jury, jen dále podporuje představu dinosaurů coby aktivních a teplokrevných tvorů. Další důkaz jejich aktivnosti byl objeven v souvislosti s výzkumy permského vymírání, během něhož došlo k dramatickému snížení obsahu kyslíku, spolu se studiem struktury kostí dinosaurů, které naznačují, že vzdušné vaky, součást vysoce výkonného ptačího dýchacího systému, jsou ve skutečnosti dinosauřím dědictvím. Tento dýchací systém se pravděpodobně vyvinul jako adaptace na nízkou hladinu kyslíku v triasu a je i odpovědí na otázku, čím dinosauři předčili savce. Systém vzdušných vaků je až 3× efektivnější dýchání než savčí, přinášející více kyslíku a tedy i energie pro organismus. U předků savců se v reakci na snížený obsah kyslíku na přelomu permu a triasu vyvinula bránice podporující dýchání a zvětšující objem vzduchu, které jsou plíce při nádechu schopny pojmout. Systém vzdušných vaků ji však efektivností předčí.

V uplynulých několika desetiletích také nové nálezy a poznatky definitivně vyvrátily gradualistický pohled na evoluci, tedy představu, že evoluce plynule směřovala ke složitějším a dokonalejším formám a vymírání druhů či celých skupiny bylo vnímáno jako něco, co na evoluci samotnou nemělo takřka žádný vliv a co se dělo spíše v pozadí. I tento gradualistický pohled na evoluci dlouho ovlivňoval teorie o vymření dinosaurů, vyplývající z toho prostého faktu, že prostě vyhynout museli, aby evoluce mohla dále gradovat k „vyspělejším“ savcům. Dnes již ale víme, že každé z vymírání, včetně tohoto, které je navíc i řazeno k pěti největším, dramaticky ovlivnilo evoluci a vždy znamenalo zásadní obrat v jejím dosavadním směřování.

Což znamená, že nebýt tohoto vymírání, savci by vůbec nemuseli dostat možnost vystoupit z role hlodavcům podobných nočních tvorů, o vývoji primátů a člověka ani nemluvě. Naopak by nadále pokračovala evoluce dalším vývojem nových druhů dinosaurů a ostatních diapsidních vládců planety, zatímco savci by nadále byly jen nevelkými tvory. Největší revoluce by se dočkal vzdušný prostor, kde již před koncem třídy jsou znatelné náznaky postupného vytlačování pterosaurů ptáky.

Tak jak postupně padaly tyto mylné představy o dinosaurech, byla představa k zániku odsouzených omylů přírody, slepé vývojové větve a tupých plazů, které při střetu se savci nemohlo čekat než vymření, čím dál neudržitelnější a bylo čím dále tím jasnější, že zde musela svoji roli sehrát nějaká zásadní událost.

Objevovaly se teorie pandemického rozšíření choroby, která vyhubila dinosaury napříč všemi kontinenty a zanechala planetu napospas savcům a ptákům. Chybí však vysvětlení, jaká choroba by napadala všechny dinosaury, od výlučně býložravých po výlučně masožravé, tedy poměrně širokou škálu tvorů různých způsobů života, a nechala netknuté nejenom savce, ale i dinosaurům velmi blízce příbuzné ptáky.

Další teorie se opírala o rozšíření nově se objevujících krytosemenných rostlin, které vznikly až v průběhu druhohor. Tato teorie předpokládala, že úspěšně se šířící kvetoucí rostliny vytlačovaly nahosemenné rostliny, které tvořily hlavní zdroj potravy býložravých dinosaurů. Ti se tak měli jen obtížně přizpůsobovat nové stravě a jejich následný úbytek řetězovitě postihl i dravé dinosaury až se celý dinosauří ekosystém, stojící na ustupujících nahosemenných rostlinách, zhroutil a dinosauři vyhynuli. Této teorii nahrává i tzv. třímetrová mezera. Tou je míněna zhruba tři metry mocná vrstva sedimentů pod iridiovou vrstvou, tedy sedimenty zachycující poslední desetitisíce let druhohor před asteroidem, v níž nebyly nalezeny takřka žádné dinosauří fosílie, což by mohlo naznačovat, že dinosauři vyhynuli ještě před koncem druhohor (tato mezera však byla již několikrát „porušena“ novými objevy). Proti této teorii ovšem hovoří skutečnost, že krytosemenné rostliny existují již v rané křídě, tedy několik desítek milionů let před koncem druhohor, během kterých dinosauři nadále prosperovali a vyvíjeli se. V nové podobě se tato teorie objevila v roce 2018. Podle ní nebyli býložraví dinosauři schopni vypěstovat si naučenou averzi vůči toxickým rostlinám, což výrazně oslabilo jejich počty i biodiverzitu[291].

Objevily se i teorie o dopadu asteroidu, ale ty byly dlouhou dobu odmítány jako fantaskní. Jako jeden z prvních s ní vystoupil americký paleontolog M. W. De Laubenfels v roce 1956[292]. Celosvětová přítomnost iridiové vrstvy a následné objevení kráteru však z asteroidu učinily nezpochybnitelný fakt, byť míra jeho vlivu na vymírání je dosud otázkou spekulací. Objevily se předpoklady o vulkanismu, které dodnes mají v teoriích své místo (viz Dekánská plošina), byť již nikoliv samostatně, ale jako událost, která se v geologicky krátkém úseku setkala s dopadem asteroidu, čímž by obě události v součinu měly mnohem drtivější dopad, než samostatně.

Další trhlina celá řady v současnosti zastaralých a překonaných předpokladů a teorií tkví v tom, že se většinou zaměřovaly pouze na vyhynutí dinosaurů. Ti ale nebyli zdaleka jedinou skupinou, kterou potkalo vyhynutí. Z planety vymizeli také všichni zbývající pterosauři, kteří jsou občas mylně pokládáni za dinosaury, vyhynuli mosasauridi, plesiosauridi, ichtyosauři a vyhynuli například i amoniti a belemniti, do té doby poměrně úspěšné skupiny hlavonožců. Vymírání se ale nevyhnulo ani savcům a několik vývojových linií savců nepřežilo toto vymírání. Podobně jsou na tom i ptáci, např. celá skupina tzv. "protiptáků" vyhynula. Jinými slovy i ty skupiny organismů, které jsou obvykle považovány za přeživší, byly tímto vymíráním citelně zasaženy a mnoho jejich vývojových linií bylo ztraceno.

V beletrii

Téma vyhynutí dinosaurů a dalších organismů na konci křídy bylo mnohokrát zpracováno i v literatuře typu beletrie. Příkladem může být román Vesmírné koráby sovětského paleontologa Ivana Antonoviče Jefremova z roku 1944.[293] V české literatuře byly o tomto tématu publikovány například knihy Poslední dny dinosaurů z roku 2016, Velké vymírání na konci křídy (2017) nebo Poslední den druhohor (2018) od publicisty a popularizátora paleontologie Vladimíra Sochy.[294]

Odkazy

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cretaceous–Tertiary extinction event na anglické Wikipedii.

  1. Renne, P. R.; et al. (2013). Time scales of critical events around the Cretaceous-Paleogene boundary. Science. 339 (6120): 684–687. doi: 10.1126/science.1230492
  2. https://www.idnes.cz/technet/veda/dinosaurus-paleontologie-kost-fosilie-ekosystem-objev-druhohory-vymreni-66-milionu.A230224_162354_veda_vse
  3. SOCHA, Vladimír. Soudný den dinosaurů. OSEL.cz [online]. 18. prosince 2014. Dostupné online.  (česky)
  4. Chiarenza, A. A.; et al. (2020). Asteroid impact, not volcanism, caused the end-Cretaceous dinosaur extinction. Proceedings of the National Academy of Sciences. 117 (29): 17084–17093. doi: 10.1073/pnas.2006087117
  5. Alfio Alessandro Chiarenza & Stephen L. Brusatte (2024). Dinosaurs, Extinction Theories for. Encyclopedia of Biodiversity (Third Edition). 2: 298-309. doi: https://doi.org/10.1016/B978-0-12-822562-2.00108-0
  6. SOCHA, Vladimír (2021). Dinosauři – rekordy a zajímavosti. Nakladatelství Kazda, str. 18.
  7. Alfio Alessandro Chiarenza & Stephen L. Brusatte (2023). Dinosaurs, Extinction Theories for. Reference Module in Life Sciences. doi: https://doi.org/10.1016/B978-0-12-822562-2.00108-0
  8. SOCHA, Vladimír. Dějiny Alvarezovy impaktní teorie. OSEL.cz [online]. 22. června 2022. Dostupné online.  (česky)
  9. https://techfocus.cz/veda-vesmir/2524-zahada-obriho-krateru-vznikleho-po-dopadu-asteroidu-katastroficka-udalost-zmenila-dejiny-zivota-na-zemi.html
  10. http://phys.org/news/2014-12-asteroid-dinosaurs-earth-experienced-short.html – Before an asteroid wiped out the dinosaurs, Earth experienced a short burst of intense volcanism
  11. a b c d e f g h i j k l m n o p q r MacLeod N, Rawson PF, Forey PL, Banner FT, Boudagher-Fadel MK, Bown PR, Burnett JA, Chambers, P, Culver S, Evans SE, Jeffery C, Kaminski MA, Lord AR, Milner AC, Milner AR, Morris N, Owen E, Rosen BR, Smith AB, Taylor PD, Urquhart E, Young JR. The Cretaceous–Tertiary biotic transition. Journal of the Geological Society. 1997, roč. 154, čís. 2, s. 265–292. Dostupné online. DOI 10.1144/gsjgs.154.2.0265. 
  12. SOCHA, Vladimír. Čtyři kroky k vyhubení dinosaurů. OSEL.cz [online]. 22. srpna 2023. Dostupné online.  (česky)
  13. Fortey R. Life: A Natural History of the First Four Billion Years of Life on Earth. [s.l.]: Vintage, 1999. ISBN 037570261X. S. 238–260. 
  14. Fastovsky DE, Sheehan PM. The extinction of the dinosaurs in North America. GSA Today. 2005, roč. 15, čís. 3, s. 4–10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. DOI 10.1130/1052-5173(2005)015<4:TEOTDI>2.0.CO;2. 
  15. a b Sloan RE, Rigby K, Van Valen LM, Gabriel Diane. Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation. Science. 1986, roč. 232, čís. 4750, s. 629–633. Dostupné online [cit. 2007-05-18]. DOI 10.1126/science.232.4750.629. PMID 17781415. 
  16. a b Fassett JE, Lucas SG, Zielinski RA, Budahn JR. Compelling new evidence for Paleocene dinosaurs in the Ojo Alamo Sandstone San Juan Basin, New Mexico and Colorado, USA. International Conference on Catastrophic Events and Mass Extinctions: Impacts and Beyond, 9-12 July 2000, Vienna, Austria. 2001, roč. 1053, s. 45–46. Dostupné online [PDF, cit. 2007-05-18]. 
  17. a b Sullivan RM. No Paleocene dinosaurs in the San Juan Basin, New Mexico. Geological Society of America Abstracts with Programs. 2003, roč. 35, čís. 5, s. 15. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-08.  Archivováno 8. 4. 2011 na Wayback Machine.
  18. http://phys.org/news/2014-12-asteroid-dinosaurs-mammals.html – Asteroid that wiped out dinosaurs may have nearly knocked off mammals, too
  19. http://phys.org/news/2015-12-mammal-diversity-immediately-dinosaur-extinction.html – Mammal diversity exploded immediately after dinosaur extinction
  20. http://phys.org/news/2014-12-rapid-bird-evolution-age-dinosaurs.html – Rapid bird evolution after the age of dinosaurs unprecedented, study confirms
  21. a b Wilf P, Johnson KR. Land plant extinction at the end of the Cretaceous: a quantitative analysis of the North Dakota megafloral record. Paleobiology. 2004, roč. 30, čís. 3, s. 347–368. Dostupné online. DOI 10.1666/0094-8373(2004)030<0347:LPEATE>2.0.CO;2. 
  22. Kauffman E. Mosasaur Predation on Upper Cretaceous Nautiloids and Ammonites from the United States Pacific Coast. Palaios. Society for Sedimentary Geology, 2004, roč. 19, čís. 1, s. 96–100. Dostupné online [cit. 2007-06-17]. DOI 10.1669/0883-1351(2004)019<0096:MPOUCN>2.0.CO;2. 
  23. a b Sheehan Peter M, Hansen Thor A. Detritus feeding as a buffer to extinction at the end of the Cretaceous. Geology. 1986, roč. 14, čís. 10, s. 868–870. Dostupné online [cit. 2007-07-04]. DOI 10.1130/0091-7613(1986)14<868:DFAABT>2.0.CO;2. 
  24. Aberhan M, Weidemeyer S, Kieesling W, Scasso RA, Medina FA. Faunal evidence for reduced productivity and uncoordinated recovery in Southern Hemisphere Cretaceous-Paleogene boundary sections. Geology. 2007, roč. 35, čís. 3, s. 227–230. Dostupné online. DOI 10.1130/G23197A.1. 
  25. Sheehan Peter M, Fastovsky DE. Major extinctions of land-dwelling vertebrates at the Cretaceous–Tertiary boundary, eastern Montana. Geology. 1992, roč. 20, čís. 6, s. 556–560. Dostupné online [cit. 2007-06-22]. DOI 10.1130/0091-7613(1992)020<0556:MEOLDV>2.3.CO;2. 
  26. Archibald JD, Bryant LJ. Differential Cretaceous–Tertiary extinction of nonmarine vertebrates; evidence from northeastern Montana. In: Global Catastrophes in Earth History: an Interdisciplinary Conference on Impacts, Volcanism, and Mass Mortality (Sharpton VL and Ward PD, editors). Geological Society of America, Special Paper. 1990, roč. 247, s. 549–562. 
  27. a b c d e f g h Robertson DS, McKenna MC, Toon OB, Hope S, Lillegraven JA. Survival in the first hours of the Cenozoic. GSA Bulletin. 2004, roč. 116, čís. 5–6, s. 760–768. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-22. DOI 10.1130/B25402.1.  Archivováno 22. 10. 2015 na Wayback Machine.
  28. Pospichal JJ. Calcareous nannofossils and clastic sediments at the Cretaceous–Tertiary boundary, northeastern Mexico. Geology. 1996, roč. 24, čís. 3, s. 255–258. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0255:CNACSA>2.3.CO;2. 
  29. Bown P. Selective calcareous nannoplankton survivorship at the Cretaceous–Tertiary boundary. Geology. 2005, roč. 33, čís. 8, s. 653–656. Dostupné online. DOI 10.1130/G21566.1. 
  30. Gedl P. Dinoflagellate cyst record of the deep-sea Cretaceous-Tertiary boundary at Uzgru, Carpathian Mountains, Czech Republic. Geological Society, London, Special Publications. 2004, roč. 230, s. 257–273. DOI 10.1144/GSL.SP.2004.230.01.13. 
  31. MacLeod N. Impacts and marine invertebrate extinctions. Geological Society, London, Special Publications. 1998, roč. 140, s. 217–246. Dostupné online. DOI 10.1144/GSL.SP.1998.140.01.16. 
  32. Courtillot V. Evolutionary Catastrophes: The Science of Mass Extinction. [s.l.]: Cambridge University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0521583926. S. 2. 
  33. Glaessner MF. Studien Ober Foraminiferen aus der Kreide und dem Tertiar des Kaukasus. I-Die Foraminiferen der altesten Tertifrschichten des Nordwestkaukasus. Problems in Paleontology. 1937, roč. 2–3, s. 349–410. 
  34. Arenillas I, Arz JA, Molina E & Dupuis C. An Independent Test of Planktic Foraminiferal Turnover across the Cretaceous/Paleogene (K/P) Boundary at El Kef, Tunisia: Catastrophic Mass Extinction and Possible Survivorship. Micropaleontology. 2000, roč. 46, čís. 1, s. 31–49. Dostupné online. 
  35. MacLeod N. Nature of the Cretaceous-Tertiary (K-T) planktonic foraminiferal record: stratigraphic confidence intervals, Signor-Lipps effect, and patterns of survivorship. In: Cretaceous–Tertiary Mass Extinctions: Biotic and Environmental Changes (MacLeod N, Keller G, editors). [s.l.]: WW Norton, 1996. Dostupné online. ISBN 0393966577. S. 85–138. 
  36. a b Keller G, Adatte T, Stinnesbeck W, Rebolledo-Vieyra, Fucugauchi JU, Kramar U, Stüben D. Chicxulub impact predates the K-T boundary mass extinction. PNAS. 2004, roč. 101, s. 3753–3758. DOI 10.1073/pnas.0400396101. PMID 15004276. 
  37. Sosa-Montes de Oca, C.; et al. (2023). Variation in organic matter across the Cretaceous-Paleogene boundary in New Zealand supports the “Living Ocean” model of biotic recovery. Global and Planetary Change. 220: 104025. doi: https://doi.org/10.1016/j.gloplacha.2022.104025
  38. Coles GP, Ayress MA, and Whatley RC. A comparison of North Atlantic and 20 Pacific deep-sea Ostracoda in Ostracoda and global events (RC Whatley and C Maybury, editors). [s.l.]: Chapman & Hall, 1990. ISBN 0442311672. S. 287–305. 
  39. Brouwers EM, De Deckker P. Late Maastrichtian and Danian Ostracode Faunas from Northern Alaska: Reconstructions of Environment and Paleogeography. Palaios. 1993, roč. 8, čís. 2, s. 140–154. Dostupné online. DOI 10.2307/3515168. 
  40. Schweitzer, C. E.; Feldmann, R. M. (2023). Selective extinction at the end-Cretaceous and appearance of the modern Decapoda. Journal of Crustacean Biology. 43 (2): ruad018. doi: https://doi.org/10.1093/jcbiol/ruad018
  41. Vescsei A, Moussavian E. Paleocene reefs on the Maiella Platform Margin, Italy: An example of the effects of the cretaceous/tertiary boundary events on reefs and carbonate platforms. Facies. 1997, roč. 36, čís. 1, s. 123–139. DOI 10.1007/BF02536880. 
  42. Rosen BR, Turnsek D. Extinction patterns and biogeography of scleractinian corals across the Cretaceous/Tertiary boundary. Fossil Cnidaria 5.P.. Association of Australasian Paleontology Memoir Number 8, Jell A, Pickett JW (eds). 1989, s. 355–370. 
  43. SOCHA, Vladimír. Proč vyhynuli amoniti?. OSEL.cz [online]. 14. října 2022. Dostupné online.  (česky)
  44. Ward PD, Kennedy WJ, MacLeod KG, Mount JF. Ammonite and inoceramid bivalve extinction patterns in Cretaceous/Tertiary boundary sections of the Biscay region (southwestern France, northern Spain). Geology. 1991, roč. 19, čís. 12, s. 1181–1184. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1991)019<1181:AAIBEP>2.3.CO;2. 
  45. Harries PJ, Johnson KR, Cobban WA, Nichols DJ. Marine Cretaceous-Tertiary boundary section in southwestern South Dakota: Comment and Reply. Geology. 2002, roč. 30, čís. 10, s. 954–955. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(2002)030<0955:MCTBSI>2.0.CO;2. 
  46. Neraudeau D, Thierry J, Moreau P. Variation in echinoid biodiversity during the Cenomanian–early Turonian transgressive episode in Charentes (France). Bulletin de la Société géologique de France. 1997, roč. 168, s. 51–61. 
  47. Raup DM and Jablonski D. Geography of end-Cretaceous marine bivalve extinctions. Science. 1993, roč. 260, čís. 5110, s. 971–973. DOI 10.1126/science.11537491. PMID 11537491. 
  48. MacLeod KG. Extinction of Inoceramid Bivalves in Maastrichtian Strata of the Bay of Biscay Region of France and Spain. Journal of Paleontology. 1994, roč. 68, čís. 5, s. 1048–1066. Dostupné online. 
  49. a b Labandeira Conrad C, Johnson Kirk R, Wilf Peter. Impact of the terminal Cretaceous event on plant–insect associations. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2002, roč. 99, čís. 4, s. 2061–2066. Dostupné online [PDF]. DOI 10.1073/pnas.042492999. PMID 11854501. 
  50. Wilf P, Labandeira CC, Johnson KR, Ellis B. Decoupled Plant and Insect Diversity After the End-Cretaceous Extinction. Science. 2006, roč. 313, čís. 5790, s. 1112–1115. DOI 10.1126/science.1129569. PMID 16931760. 
  51. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2013/10/26/vyhynuti-dinosauru-odnesly-i-vcely/
  52. Patterson C. Osteichthyes: Teleostei. In: The Fossil Record 2 (Benton, MJ, editor). [s.l.]: Springer, 1993. Dostupné online. ISBN 0412393808. S. 621–656. 
  53. Zinsmeister WJ. Discovery of fish mortality horizon at the K-T boundary on Seymour Island: Re-evaluation of events at the end of the Cretaceous. Journal of Paleontology. 01. May 1998, roč. 72, čís. 3, s. 556–571. Dostupné online [cit. 2007-08-27]. 
  54. http://phys.org/news/2015-06-dinosaurs-gave-modern-age-fishes.html – End of the dinosaurs gave rise to the modern 'Age of Fishes,' researchers find
  55. Bazzi, M., Kear, B. P., Blom, H., Ahlberg, P. E., Campione, N. E. (2018). Static dental disparity and morphological turnover in sharks across the end-Cretaceous mass extinction. Current Biology. doi: 10.1016/j.cub.2018.05.093
  56. https://phys.org/news/2018-08-end-cretaceous-extinction-unleashed-modern-shark.html
  57. Emanuell Ribeiro; et al. (2018). Post-Cretaceous bursts of evolution along the benthic-pelagic axis in marine fishes. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 285(1893): 20182010. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2018.2010
  58. Werner W. Schwarzhans, Giorgio Carnevale & Gary L. Stringer (2024). The diversity of teleost fishes during the terminal Cretaceous and the consequences of the K/Pg boundary extinction event. Netherlands Journal of Geosciences. 103: e5. doi: https://doi.org/10.1017/njg.2024.1
  59. Takehito Ikejiri, YueHan Lu & Bo Zhang (2020). Two-step extinction of Late Cretaceous marine vertebrates in northern Gulf of Mexico prolonged biodiversity loss prior to the Chicxulub impact. Scientific Reports, 10. Article number: 4169. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-020-61089-w
  60. Mohamad Bazzi, Nicolás E. Campione, Per E. Ahlberg, Henning Blom & Benjamin P. Kear (2021). Tooth morphology elucidates shark evolution across the end-Cretaceous mass extinction. PLoS Biology. 19 (8): e3001108. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pbio.3001108
  61. Guillaume Guinot and Fabien L. Condamine (2023). Global impact and selectivity of the Cretaceous-Paleogene mass extinction among sharks, skates, and rays. SCIENCE. 379 (6634): 802-806. doi: 10.1126/science.abn2080
  62. Chase Doran Brownstein and Tyler R. Lyson (2022). Giant gar from directly above the Cretaceous-Palaeogene boundary suggests healthy freshwater ecosystems existed within thousands of years of the asteroid impact. Biology Letters. 18 (6): 20220118. doi: https://doi.org/10.1098/rsbl.2022.0118
  63. SOCHA, Vladimír. Katastrofa K-Pg uvolnila cestu žábám. OSEL.cz [online]. 10. července 2017. Dostupné online.  (česky)
  64. Yan-Jie Feng; el al. (2017). Phylogenomics reveals rapid, simultaneous diversification of three major clades of Gondwanan frogs at the Cretaceous–Paleogene boundary. PNAS. doi: www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1704632114
  65. Federico Agnolin, Ismar Souza Carvalho, Alexis M. Aranciaga Rolando, Fernando E. Novas, José Xavier-Neto, José Artur Ferreira Gomes Andrade & Francisco Idalécio Freitas (2020). Early Cretaceous neobatrachian frog (Anura) from Brazil sheds light on the origin of modern anurans. Journal of South American Earth Sciences, 102633. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2020.102633
  66. Joshua W. Bonde, Peter A. Druschke, Richard P. Hilton, Amy C. Henrici & Stephen M. Rowland (2020). Preservation of latest Cretaceous (Maastrichtian)—Paleocene frogs (Eorubeta nevadensis) of the Sheep Pass Formation of east-central Nevada and implications for paleogeography of the Nevadaplano. PeerJ. 8:e9455. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.9455
  67. Brochu CA. Calibration age and quartet divergence date estimation. Evolution. 2004, roč. 58, čís. 6, s. 1375–1382. Dostupné online. DOI 10.1554/03-509. 
  68. JOUVE, Stéphane, Bardet, Nathalie; Jalil, Nour-Eddine; Suberbiola, Xabier Pereda; Bouya; Baâda; and Amaghzaz, Mbarek. The oldest African crocodylian: phylogeny, paleobiogeography, and differential survivorship of marine reptiles through the Cretaceous-Tertiary Boundary. Journal of Vertebrate Paleontology. 2008, roč. 28, čís. 2, s. 409–421. DOI 10.1671/0272-4634(2008)28[409:TOACPP]2.0.CO;2. 
  69. Stéphane Jouve & Nour-Eddine Jalil (2020). Paleocene resurrection of a crocodylomorph taxon: Biotic crises, climatic and sea level fluctuations. Gondwana Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.gr.2020.03.010
  70. Andrew F. Magee & Sebastian Höhna (2021). Impact of K-Pg Mass Extinction Event on Crocodylomorpha Inferred from Phylogeny of Extinct and Extant Taxa. bioRxiv 2021.01.14.426715 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2021.01.14.426715
  71. Stéphane Jouve (2021). Differential diversification through the K-Pg boundary, and post-crisis opportunism in longirostrine crocodyliforms. Gondwana Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.gr.2021.06.020
  72. https://veda.instory.cz/1462-kuriozni-hypotezy-o-pricinach-vyhynuti-dinosauru-agresivni-housenky-toxicke-rostliny-i-smrtici-vlna-nudy.html
  73. a b c d e f Weishampel, David B., Dodson Peter, Osmólska Halszka (eds.). The Dinosauria. 2nd. vyd. Berkeley: University of California Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-520-24209-2. Kapitola Dinosaur Extinction, s. 672–684. 
  74. SOCHA, Vladimír. Vymírali dinosauři již dlouho před koncem křídy?. OSEL.cz [online]. 13. dubna 2017. Dostupné online.  (česky)
  75. Puértolas-Pascual, E.; et al. (2018). Chronostratigraphy and new vertebrate sites from the upper Maastrichtian of Huesca (Spain), and their relation with the K/Pg boundary. Cretaceous Research. 89: 36–59. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2018.02.016
  76. Ignacio Díaz-Martínez, Silvina de Valais & Carlos Cónsole-Gonella (2018). New sauropod tracks from the Yacoraite Formation (Maastrichtian–Danian), Valle del Tonco tracksite, Salta, northwestern Argentina. Journal of Iberian Geology 44(1): 113–127. doi: https://doi.org/10.1007/s41513-017-0035-1
  77. a b Ocampo A, Vajda V, Buffetaut E. Unravelling the Cretaceous–Paleogene (K-T) turnover, evidence from flora, fauna and geology in biological processes associated with impact events (Cockell C, Gilmour I, Koeberl C, editors). [s.l.]: SpringerLink, 2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-03. ISBN 978-3-540-25735-6. S. 197–219.  Archivováno 3. 4. 2020 na Wayback Machine.
  78. SOCHA, Vladimír. Žili v Montaně třetihorní dinosauři?. OSEL.cz [online]. 3. února 2015. Dostupné online.  (česky)
  79. SOCHA, Vladimír. Dinosauři z pekla. OSEL.cz [online]. 7. prosince 2023. Dostupné online.  (česky)
  80. SOCHA, Vladimír. Dožili se dinosauři dopadu asteroidu Chicxulub?. OSEL.cz [online]. 1. února 2016. Dostupné online. 
  81. SOCHA, Vladimír. Zkáza posledních mexických dinosaurů. OSEL.cz [online]. 1. února 2018. Dostupné online.  (česky)
  82. Schulte, P.; et al. (2011). Tsunami backwash deposits with Chicxulub impact ejecta and dinosaur remains from the Cretaceous–Palaeogene boundary in the La Popa Basin, Mexico. Sedimentology, 59 (3), str. 737–765.
  83. Klara K. Nordén; et al. (2018). Multifaceted disparity approach reveals dinosaur herbivory flourished before the end-Cretaceous mass extinction. Paleobiology. doi: https://doi.org/10.1017/pab.2018.26
  84. V. Fondevilla; et al. (2019). Chronostratigraphic synthesis of the latest Cretaceous dinosaur turnover in South-Western Europe. Earth-Science Reviews (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.earscirev.2019.01.007
  85. Alfio Alessandro Chiarenza, Philip D. Mannion, Daniel J. Lunt, Alex Farnsworth, Lewis A. Jones, Sarah-Jane Kelland & Peter A. Allison (2019). Ecological niche modelling does not support climatically-driven dinosaur diversity decline before the Cretaceous/Paleogene mass extinction. Nature Communications 10 Article number: 1091. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-019-08997-2
  86. Christopher D. Dean, A. Alessandro Chiarenza & Susannah C. R. Maidment (2020). Formation binning: a new method for increased temporal resolution in regional studies, applied to the Late Cretaceous dinosaur fossil record of North America. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12492
  87. Roberts, E. M.; et al. (2022). New age constraints support a K/Pg boundary interval on Vega Island, Antarctica: Implications for latest Cretaceous vertebrates and paleoenvironments. GSA Bulletin (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1130/B36422.1
  88. SOCHA, Vladimír. Dinosauři skutečně žili i v paleocénu. OSEL.cz [online]. 12. prosince 2019. Dostupné online. 
  89. Joseph A. Bonsor, Paul M. Barrett, Thomas J. Raven and Natalie Cooper (2020). Dinosaur diversification rates were not in decline prior to the K-Pg boundary. Royal Society Open Science, 7(11): 201195. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.201195
  90. https://www.osel.cz/11476-dinosaurum-se-darilo-do-posledni-chvile.html
  91. SOCHA, Vladimír. Co kdyby dinosauři nevyhynuli?. OSEL.cz [online]. 2. října 2020. Dostupné online.  (česky)
  92. Fabien L. Condamine, Guillaume Guinot, Michael J. Benton & Philip J. Currie (2021). Dinosaur biodiversity declined well before the asteroid impact, influenced by ecological and environmental pressures. Nature Communications. 12: 3833. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-021-23754-0
  93. SOCHA, Vladimír. Vymírali dinosauři už před koncem prázdnin?. OSEL.cz [online]. 2. července 2021. Dostupné online.  (česky)
  94. SOCHA, Vladimír. Neptačí dinosauři vyhynuli během 24 hodin. OSEL.cz [online]. 2. srpna 2022. Dostupné online.  (česky)
  95. Slack KE, Jones CM, Ando T, Harrison GL, Fordyce RE, Arnason U, Penny D. Early Penguin Fossils, Plus Mitochondrial Genomes, Calibrate Avian Evolution. Molecular Biology and Evolution. 2006, roč. 23, s. 1144–1155. Dostupné online. DOI 10.1093/molbev/msj124. PMID 16533822. 
  96. Penny D, Phillips MJ. The rise of birds and mammals: are microevolutionary processes sufficient for macroevolution. Trends Ecol Evol. 2004, roč. 19, s. 516–522. DOI 10.1016/j.tree.2004.07.015. 
  97. Nicholas R. Chan (2017). Morphospaces of functionally analogous traits show ecological separation between birds and pterosaurs. Proceedings of the Royal Society B 2017 284 20171556; doi: 10.1098/rspb.2017.1556
  98. Longrich N. R., Martill D. M., Andres B. (2018). Late Maastrichtian pterosaurs from North Africa and mass extinction of Pterosauria at the Cretaceous-Paleogene boundary. PLoS Biol. 16(3): e2001663. doi: org/10.1371/journal.pbio.2001663
  99. SOCHA, Vladimír. Jak vyhynuli ptakoještěři. OSEL.cz [online]. 8. března 2021. Dostupné online.  (česky)
  100. Andres, B. (2021). Phylogenetic systematics of Quetzalcoatlus Lawson 1975 (Pterodactyloidea: Azhdarchoidea). Journal of Vertebrate Paleontology. 41: 203–217. doi: 10.1080/02724634.2020.1801703
  101. K. S. Myrvold, J. Milàn & J. A. Rasmussen (2018). Two new finds of turtle remains from the Danian and Selandian (Paleocene) deposits of Denmark with evidence of predation by crocodilians and sharks. Bulletin of the Geological Society of Denmark. 66: 211–218.
  102. Brownstein, C. D. (2022). High morphological disparity in a bizarre Paleocene fauna of predatory freshwater reptiles. BMC Ecology and Evolution. 22: 34. https://doi.org/10.1186/s12862-022-01985-z
  103. a b Novacek MJ. 100 Million Years of Land Vertebrate Evolution: The Cretaceous-Early Tertiary Transition. Annals of the Missouri Botanical Garden. 1999, roč. 86, čís. 2, s. 230–258. DOI 10.2307/2666178. 
  104. Steven E. Jasinski, Robert M. Sullivan, Asher Lichtig & Spencer G. Lucas (2018). Baenid (Baenidae: Testudines) lower jaws from the Late Cretaceous and Paleocene of the San Juan Basin, New Mexico. in Lucas, S.G. and Sullivan, R.M., eds., 2018. Fossil Record 6. New Mexico Museum of Natural History and Science. 79: 311–318.
  105. Felix J. Augustin, Zoltán Csiki-Sava, Andreas T. Matzke, Gábor Botfalvai & Márton Rabi (2021). A new latest Cretaceous pleurodiran turtle (Testudinata: Dortokidae) from the Haţeg Basin (Romania) documents end-Cretaceous faunal provinciality and selective survival during the K-Pg extinction. Journal of Systematic Palaeontology. 19: 15: 1059–1081. doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2021.2009583
  106. Anieli Guirro Pereira, Alexandre Antonelli, Daniele Silvestro & Soren Faurby (2022). Two major extinction events in the evolutionary history of turtles: one caused by a meteorite, the other by hominins. bioRxiv 2022.07.20.500661 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2022.07.20.500661
  107. Brent Adrian (2022). Stratigraphic range extension of the turtle Boremys pulchra (Testudinata, Baenidae) through at least the uppermost Cretaceous. Fossil Record. 25 (2): 275-285. doi: https://doi.org/10.3897/fr.25.85563
  108. Catherine G. Klein, Davide Pisani, Daniel J. Field, Rebecca Lakin, Matthew A. Wills & Nicholas R. Longrich (2021). Evolution and dispersal of snakes across the Cretaceous-Paleogene mass extinction. Nature Communications. 12: 5335. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-021-25136-y
  109. Christian Voiculescu-Holvad (2022). Historical material of cf. Thoracosaurus from the Maastrichtian of Denmark provides new insight into the K/Pg distribution of Crocodylia. Cretaceous Research. 105309. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2022.105309
  110. SOCHA, Vladimír. Mosasauři z Pekelného potoka. OSEL.cz [online]. 26. srpna 2021. Dostupné online.  (česky)
  111. Chatterjee S, Small BJ. New plesiosaurs from the Upper Cretaceous of Antarctica. Geological Society, London, Special Publications. 1989, roč. 47, s. 197–215. Dostupné online [cit. 2007-07-04]. DOI 10.1144/GSL.SP.1989.047.01.15. 
  112. O'Keefe FR. A cladistic analysis and taxonomic revision of the Plesiosauria (Reptilia: Sauropterygia). Acta Zoologica Fennica. 2001, roč. 213, s. 1–63. 
  113. Jamie A. MacLaren, Rebecca F. Bennion, Nathalie Bardet and Valentin Fischer (2022). Global ecomorphological restructuring of dominant marine reptiles prior to the Cretaceous-Palaeogene mass extinction. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 289 (1975): 20220585. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2022.0585
  114. J.P. O'Gorman, S. Santillana, R. Otero & M. Reguero (2019). A giant elasmosaurid (Sauropterygia; Plesiosauria) from Antarctica: new information on elasmosaurid body size diversity and aristonectine evolutionary scenarios. Cretaceous Research (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2019.05.004
  115. Michael C. Grundler & Daniel L. Rabosky (2021). Rapid increase in snake dietary diversity and complexity following the end-Cretaceous mass extinction. PLoS Biology. 19 (10): e3001414. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pbio.3001414
  116. Krister T. Smith, Bhart-Anjan S. Bhullar & Jonathan I. Bloch (2022). New Diminutive Eocene Lizard Reveals High K-Pg Survivorship and Taxonomic Diversity of Stem Xenosaurs in North America. American Museum Novitates. 3986: 1–36. doi: https://doi.org/10.1206/3986.1
  117. Hou L, Martin M, Zhou Z, Feduccia A. Early Adaptive Radiation of Birds: Evidence from Fossils from Northeastern China. Science. 1996, roč. 274, čís. 5290, s. 1164–1167. DOI 10.1126/science.274.5290.1164. PMID 8895459. 
  118. Daniel J. Field; et al. (2018). Early Evolution of Modern Birds Structured by Global Forest Collapse at the End-Cretaceous Mass Extinction. Current Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2018.04.062
  119. SOCHA, Vladimír. Asteroid z konce křídy – oteplení a smrt stromových ptáků. OSEL.cz [online]. 28. května 2018. Dostupné online.  (česky)
  120. Clarke JA, Tambussi CP, Noriega JI, Erickson GM, Ketcham RA. Definitive fossil evidence for the extant avian radiation in the Cretaceous. Nature. 2005, roč. 433, čís. 7023, s. 305–308. DOI 10.1038/nature03150. 
  121. SOCHA, Vladimír. Zobák klíčem k přežití katastrofy K-Pg. OSEL.cz [online]. 9. května 2016. Dostupné online.  (česky)
  122. Manuel Pérez-Pueyo, Eduardo Puértolas-Pascual, Miguel Moreno-Azanza, Penélope Cruzado-Caballero, José Manuel Gasca, Carmen Núñez-Lahuerta & José Ignacio Canudo (2021). First record of a giant bird (Ornithuromorpha) from the uppermost Maastrichtian of the Southern Pyrenees, northeast Spain. Journal of Vertebrate Paleontology. Article: e1900210. doi: 10.1080/02724634.2021.1900210
  123. Daniel T. Ksepka; et al. (2020). Tempo and Pattern of Avian Brain Size Evolution. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.03.060
  124. https://www.sciencedaily.com/releases/2020/04/200423130506.htm
  125. Peter J. Makovicky & Sushma Reddy (2020). Evolution: Brainier Birds. Current Biology. 30(136): r778-r780. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.05.025
  126. Ryan N. Felice, Akinobu Watanabe, Andrew R. Cuff, Michael Hanson, Bhart-Anjan S. Bhullar, Emily R. Rayfield, Lawrence M. Witmer, Mark A. Norell & Anjali Goswami (2020). Decelerated dinosaur skull evolution with the origin of birds. PLoS Biology, 18(8): e3000801. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pbio.3000801
  127. Jacob Samuel Berv, Sonal Singhal, Daniel J. Field, Nathanael Walker-Hale, Sean W. McHugh, Jeremy Ryan Shipley, Eliot Trimarchi Miller, Rebecca T. Kimball, Edward Louis Braun, Alex Dornburg, C. Tomomi Parins-Fukuchi, Richard Owen Prum, Matt Friedman & Stephen A. Smith (2022). Molecular early burst associated with the diversification of birds at the K–Pg boundary. bioRxiv. 2022.10.21.513146 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2022.10.21.513146
  128. Neil Brocklehurst and Daniel J. Field (2024). Tip dating and Bayes factors provide insight into the divergences of crown bird clades across the end-Cretaceous mass extinction. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 291 (2016): 20232618. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2023.2618
  129. SOCHA, Vladimír. Jak si savci vedli při katastrofě na konci křídy. OSEL.cz [online]. 7. července 2022. Dostupné online.  (česky)
  130. Gelfo JN & Pascual R. Peligrotherium tropicalis (Mammalia, Dryolestida) from the early Paleocene of Patagonia, a survival from a Mesozoic Gondwanan radiation. Geodiversitas. 2001, roč. 23, s. 369–379. 
  131. Goin FJ, Reguero MA, Pascual R, von Koenigswald W, Woodburne MO, Case JA, Marenssi SA, Vieytes C, Vizcaíno SF. First gondwanatherian mammal from Antarctica. Geological Society, London, Special Publications. 2006, roč. 258, s. 135–144. DOI 10.1144/GSL.SP.2006.258.01.10. 
  132. Matthew J. Phillips & Carmelo Fruciano (2018). The soft explosive model of placental mammal evolution. BMC Evolutionary Biology 18:104. doi: https://doi.org/10.1186/s12862-018-1218-x
  133. http://phys.org/news/2016-06-mammals-dinosaurs.html – Mammals almost wiped out with the dinosaurs
  134. McKenna MC, Bell SK. Classification of Mammals: Above the Species Level. [s.l.]: Columbia University Press, 1997. ISBN 978-0-231-11012-9. 
  135. Mathias M. Pires, Brian D. Rankin, Daniele Silvestro & Tiago B. Quental (2018). Diversification dynamics of mammalian clades during the K–Pg mass extinction. Biology Letters 14(9): 2018045. doi: 10.1098/rsbl.2018.0458
  136. Nathan S. Upham, Jacob A. Esselstyn & Walter Jetz (2021). Molecules and fossils tell distinct yet complementary stories of mammal diversification. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.07.012
  137. Bininda-Emonds ORP, Cardillo M, Jones KE, MacPhee RDE, Beck RMD, Grenyer R, Price SA, Vos RA, Gittleman JLY, Purvis A. The delayed rise of present-day mammals. Nature. 2007, roč. 446, s. 507–512. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-17. DOI 10.1038/nature05634.  Archivováno 17. 12. 2008 na Wayback Machine.
  138. Springer MS, Murphy WJ, Eizirik E, O'Brien SJ. Placental mammal diversification and the Cretaceous–Tertiary boundary. PNAS. 2003, roč. 100, čís. 3, s. 1056–1061. Dostupné online [PDF]. DOI 10.1073/pnas.0334222100. PMID 12552136. 
  139. Roi Maor, Tamar Dayan, Henry Ferguson-Gow & Kate E. Jones (2017). Temporal niche expansion in mammals from a nocturnal ancestor after dinosaur extinction. Nature Ecology & Evolution (2017). doi: 10.1038/s41559–017–0366–5.
  140. Stephanie M. Smith; et al. (2018). Early mammalian recovery after the end-Cretaceous mass extinction: A high-resolution view from McGuire Creek area, Montana, USA. Geological Society Association Bulletin. doi: https://doi.org/10.1130/B31926.1
  141. Sarah L. Shelley, Thomas E. Williamson & Stephen L. Brusatte (2018). The osteology of Periptychus carinidens: A robust, ungulate-like placental mammal (Mammalia: Periptychidae) from the Paleocene of North America. PLoS ONE 13(7): e0200132. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0200132
  142. https://www.nationalgeographic.com/animals/2018/10/dinosaur-mammal-dna-cave-fish-animals-news/
  143. Lyson, T. R.; et al. (2019). Exceptional continental record of biotic recovery after the Cretaceous–Paleogene mass extinction. Science: eaay2268 (advance online publication). doi: 10.1126/science.aay2268
  144. http://www.osel.cz/10900-kdyz-savci-prevzali-vladu-nad-zemi.html
  145. https://www.idnes.cz/technet/veda/dinosaurus-savec-tretihory-krida-vymirani-meteorit-planetka-k-pg.A220916_142700_veda_vse
  146. Jonathan J. Hughes, Jacob S. Berv, Stephen G. B. Chester, Eric J. Sargis & Daniel J. Field (2021). Ecological selectivity and the evolution of mammalian substrate preference across the K-Pg boundary. Ecology and Evolution (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1002/ece3.8114
  147. Bertrand, O.; et al. (2022). Brawn before brains in placental mammals after the end-Cretaceous extinction. Science. 376 (6588): 80-85. doi: 10.1126/science.abl5584
  148. Weaver, L. N.; et al. (2022). Revised stratigraphic relationships within the lower Fort Union Formation (Tullock Member, Garfield County, Montana, U.S.A.) provide a new framework for examining post K–PG mammalian recovery dynamics. PALAIOS. 37 (4): 104–127. doi: https://doi.org/10.2110/palo.2021.011
  149. https://phys.org/news/2022-09-dinosaurs-mammals-grew-bigger-faster.html
  150. https://phys.org/news/2022-12-dinosaurs-asteroid-downfall.html
  151. Gemma Louise Benevento, Roger B. J. Benson, Roger A. Close & Richard J. Butler (2023). Early Cenozoic increases in mammal diversity cannot be explained solely by expansion into larger body sizes. Palaeontology. 66 (3): e12653. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12653
  152. Jordan R. Claytor, Lucas N. Weaver, Thomas S. Tobin & Gregory P. Wilson Mantilla (2023). New mammalian local faunas from the first ca. 80 ka of the Paleocene in northeastern Montana and a revised model of biotic recovery from the Cretaceous–Paleogene mass extinction. Journal of Vertebrate Paleontology. e2222777. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2023.2222777
  153. SOCHA, Vladimír. Vymírání rostlin na konci křídy. OSEL.cz [online]. 9. června 2022. Dostupné online.  (česky)
  154. Peter Wilf, Mónica R. Carvalho and Elena Stiles (2023). The end-Cretaceous plant extinction: Heterogeneity, ecosystem transformation, and insights for the future. Cambridge Prisms: Extinction. 1: e14. doi: https://doi.org/10.1017/ext.2023.13
  155. a b Vajda Vivi, Raine J Ian, Hollis Christopher J. Indication of Global Deforestation at the Cretaceous–Tertiary Boundary by New Zealand Fern Spike. Science. 2001, roč. 294, čís. 5547, s. 1700–1702. Dostupné online. DOI 10.1126/science.1064706. PMID 11721051. 
  156. Facundo De Benedetti, María C. Zamaloa, María A. Gandolfo & Néstor R. Cúneo (2023). Pollen from the K–Pg boundary of the La Colonia Formation, Patagonia, Argentina. Review of Palaeobotany and Palynology. 104933. doi: https://doi.org/10.1016/j.revpalbo.2023.104933
  157. Fossils show widespread plant extinctions after asteroid wiped out dinosaurs. phys.org [online]. [cit. 2023-09-27]. Dostupné online. 
  158. https://phys.org/news/2023-09-fossils-widespread-extinctions-asteroid-dinosaurs.html
  159. Johnson KR, Hickey LJ. Megafloral change across the Cretaceous Tertiary boundary in the northern Great Plains and Rocky Mountains. In: Global Catastrophes in Earth History: An Interdisciplinary Conference on Impacts, Volcanism, and Mass Mortality, Sharpton VI and Ward PD (editors). [s.l.]: Geological Society of America, 1991. Dostupné online. ISBN 0813722470. 
  160. Schultz PH, D'Hondt S. Cretaceous–Tertiary (Chicxulub) impact angle and its consequences. Geology. 1996, roč. 24, čís. 11, s. 963–967. Dostupné online [cit. 2007-07-05]. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0963:CTCIAA>2.3.CO;2. 
  161. a b Askin RA, Jacobson SR. Palynological change across the Cretaceous–Tertiary boundary on Seymour Island, Antarctica: environmental and depositional factors. In: Cretaceous–Tertiary Mass Extinctions: Biotic and Environmental Changes, Keller G, MacLeod N (editors). [s.l.]: WW Norton, 1996. Dostupné online. ISBN 0393966577. 
  162. Vajda V, McLoughlin S. Fungal Proliferation at the Cretaceous–Tertiary Boundary. Science. 2004, roč. 303, s. 1489–1490. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-26. DOI 10.1126/science.1093807. PMID 15001770.  Archivováno 25. 12. 2016 na Wayback Machine.
  163. https://phys.org/news/2019-06-dinosaurs-died-lichens.html
  164. Erik J. M. Koenen, Dario I. Ojeda, Freek T. Bakker, Jan J.Wieringa, Catherine Kidner, Olivier J. Hardy, R. Toby Pennington, Patrick S. Herendeen, Anne Bruneau & Colin E. Hughes (2020). The Origin of the Legumes is a Complex Paleopolyploid Phylogenomic Tangle closely associated with the Cretaceous-Paleogene (K-Pg) Mass Extinction Event. Systematic Biology, syaa041. doi: https://doi.org/10.1093/sysbio/syaa041
  165. Samantha J. Gibbs, Paul R. Bown, Ben A. Ward, Sarah A. Alvarez, Hojung Kim, Odysseas A. Archontikis, Boris Sauterey, Alex J. Poulton, Jamie Wilson and Andy Ridgwell (2020). Algal plankton turn to hunting to survive and recover from end-Cretaceous impact darkness. (PDF). Science Advances, 6(44): eabc9123. doi: 10.1126/sciadv.abc9123
  166. https://phys.org/news/2020-12-dinosaurs-forests.html
  167. Carvalho, M. R.; et al. (2021). Extinction at the end-Cretaceous and the origin of modern Neotropical rainforests. Science. 372 (6537): 63–68. doi: 10.1126/science.abf1969
  168. https://phys.org/news/2021-04-chicxulub-impactor-gave-modern-rainforests.html
  169. Keith Berry (2022). Conifer turnover across the K/Pg boundary in Colorado, U.S.A., parallels South American patterns: New and emerging perspectives. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie – Abhandlungen. 303 (1): 11 – 28. doi: 10.1127/njgpa/2022/1035
  170. a b Alvarez LW, Alvarez W, Asaro F, Michel HV. Extraterrestrial cause for the Cretaceous–Tertiary extinction. Science. 1980, roč. 208, čís. 4448, s. 1095–1108. DOI 10.1126/science.208.4448.1095. PMID 17783054. 
  171. Silva I. Premoli (2019). The Cretaceous/Palaeogene Boundary: Italian souvenirs for the youngest of the „Big Five“ extinctions Archivováno 2. 5. 2019 na Wayback Machine.. Bollettino della Società Paleontologica Italiana 5: 73–75.
  172. Natalia Artemieva & Joanna Morgan (2020). Global K‐Pg Layer Deposited From a Dust Cloud. Geophysical Research Letters, 47(6): e2019GL086562. doi: https://doi.org/10.1029/2019GL086562
  173. Dodson Peter. The Horned Dinosaurs: A Natural History. Princeton: Princeton University Press, 1996. ISBN 0-691-05900-4. S. 279–281. 
  174. http://dinosaurus.bloguje.cz/784379-tretihorni-neptaci-dinosauri.php
  175. Online guide to the continental Cretaceous–Tertiary boundary in the Raton basin, Colorado and New Mexico [online]. U.S. Geological Survey, 2004 [cit. 2007-07-08]. Dostupné online. 
  176. Smathers GA, Mueller-Dombois D. Invasion and Recovery of Vegetation after a Volcanic Eruption in Hawaii, Scientific Monograph Number 5. [s.l.]: United States National Park Service, 1974. Dostupné online. 
  177. a b c Pope KO, D'Hondt SL, Marshall CR. Meteorite impact and the mass extinction of species at the Cretaceous/Tertiary boundary. PNAS. 1998, roč. 95, čís. 19, s. 11028–11029. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.95.19.11028. PMID 9736679. 
  178. a b Marshall CR, Ward PD. Sudden and Gradual Molluscan Extinctions in the Latest Cretaceous of Western European Tethys. Science. 1996, roč. 274, čís. 5291, s. 1360–1363. DOI 10.1126/science.274.5291.1360. PMID 8910273. 
  179. https://www.researchgate.net/figure/Dinosaur-fossils-from-the-Kakanaut-Formation-Late-Cretaceous-northeastern-Russia-a_fig4_23670284
  180. Signor III PW, Lipps JH. Sampling bias, gradual extinction patterns, and catastrophes in the fossil record. In: Geological implications of impacts of large asteroids and comets on the Earth, Silver LT, Schultz PH (editors). Geological Society of America Special Publication. 1982, roč. 190, s. 291–296. 
  181. http://phys.org/news/2016-04-dinosaurs-decline-asteroid-apocalypse.html – Dinosaurs 'already in decline' before asteroid apocalypse
  182. https://phys.org/news/2021-06-dinosaurs-decline.html – Dinosaurs were in decline before the end, according to new study
  183. http://www.osel.cz/9089-rychla-obnova-jihoamericke-biodiverzity-po-udalosti-k-pg.html
  184. http://dinosaurusblog.com/2016/11/25/po-dopadu-nebylo-uniku/
  185. SOCHA, Vladimír. Jak rychle se vrátil život po dopadu. OSEL.cz [online]. 6. dubna 2017. Dostupné online. 
  186. https://phys.org/news/2019-10-fossil-trove-life-fast-recovery.html – Fossil trove shows life's fast recovery after big extinction
  187. Rachel C. Mohr, Thomas S. Tobin, Sierra V. Petersen, Andrea Dutton & Elizabeth Oliphant (2020). Subannual stable isotope records reveal climate warming and seasonal anoxia associated with two extinction intervals across the Cretaceous-Paleogene boundary on Seymour Island, Antarctica. Geology. doi: https://doi.org/10.1130/G47758.1
  188. Joanna V. Morgan, Timothy J. Bralower, Julia Brugger & Kai Wünnemann (2022). The Chicxulub impact and its environmental consequences. Nature Reviews Earth & Environment (2022). doi: https://doi.org/10.1038/s43017-022-00283-y
  189. Michael Frederick & Gordon G. Gallup, Jr. (2017). The demise of dinosaurs and learned taste aversions: The biotic revenge hypothesis. Ideas in Ecology and Evolution 10(1): 47–54. doi:10.4033/iee.2017.10.9.c
  190. https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/dinosaurs-didnt-die-from-cretaceous-cramps/
  191. Jean-Guillaume Feignon, Toni Schulz, Ludovic Ferrière, Steven Goderis, Sietze J. de Graaff, Pim Kaskes, Thomas Déhais, Philippe Claeys & Christian Koeberl (2022). Search for a meteoritic component within the impact melt rocks of the Chicxulub impact structure peak ring, Mexico. Geochimica et Cosmochimica Acta. doi: https://doi.org/10.1016/j.gca.2022.02.006
  192. Paul R. Renne, Ignacio Arenillas, José A. Arz, Vivi Vajda, Vicente Gilabert & Hermann D. Bermúdez (2018). Multi-proxy record of the Chicxulub impact at the Cretaceous-Paleogene boundary from Gorgonilla Island, Colombia. Geology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1130/G40224.1
  193. Morgan J, Lana C, Kersley A, Coles B, Belcher C, Montanari S, Diaz-Martinez E, Barbosa A, Neumann V. Analyses of shocked quartz at the global K-P boundary indicate an origin from a single, high-angle, oblique impact at Chicxulub. Earth and Planetary Science Letters. 2006, roč. 251, čís. 3–4, s. 264–279. DOI 10.1016/j.epsl.2006.09.009. 
  194. Claeys P, Goderis S. Solar System: Lethal billiards. Nature. 2007-09-05, roč. 449, s. 30–31. DOI 10.1038/449030a. 
  195. SOCHA, Vladimír. Jak byl objeven kráter Chicxulub (1. část). OSEL.cz [online]. 2. září 2022. Dostupné online.  (česky)
  196. SOCHA, Vladimír. Jak byl objeven kráter Chicxulub (2. část). OSEL.cz [online]. 6. září 2022. Dostupné online.  (česky)
  197. MIHULKA, Stanislav. Dinosaury nezabil chicxulubský meteorit [online]. Dostupné online. 
  198. KELLER, Gerta, Thierry Adatte, Wolfgang Stinnesbeck, Mario Rebolledo-Vieyra, Jaime Urrutia Fucugauchi, Utz Kramar, Doris Stüben. Chicxulub impact predates the K-T boundary mass extinction. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2004-03-16, roč. 101, čís. 11, s. 3753–8. Dostupné online. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0400396101. 
  199. Pope KO, Ocampo AC, Kinsland GL, Smith R. Surface expression of the Chicxulub crater. [[Geology (journal)|]]. 1996, roč. 24, čís. 6, s. 527–530. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0527:SEOTCC>2.3.CO;2. PMID 11539331. 
  200. SOCHA, Vladimír. Jak velký je kráter Chicxulub?. OSEL.cz [online]. 29. března 2021. Dostupné online.  (česky)
  201. SOCHA, Vladimír. Když se zřítilo nebe. OSEL.cz [online]. 13. prosince 2016. Dostupné online. 
  202. GULICK, Sean P. S., Penny J. Barton, Gail L. Christeson, Joanna V. Morgan, Matthew McDonald, Keren Mendoza-Cervantes, Zulmacristina F. Pearson, Anusha Surendra, Jaime Urrutia-Fucugauchi, Peggy M. Vermeesch, Mike R. Warner. Importance of pre-impact crustal structure for the asymmetry of the Chicxulub impact crater. Nature Geosci. 2008-02, roč. 1, čís. 2, s. 131–135. Dostupné online. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo103. 
  203. SOCHA, Vladimír. Záhada kráteru Boltyš. OSEL.cz [online]. 1. června 2017. Dostupné online.  (česky)
  204. SOCHA, Vladimír. Boltyš je v tom nevinně. OSEL.cz [online]. 23. června 2021. Dostupné online.  (česky)
  205. Mullen L. Debating the Dinosaur Extinction. Astrobiology Magazine. 2004-10-13. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  206. Mullen L. Multiple impacts. Astrobiology Magazine. 2004-10-20. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  207. Mullen L. Shiva: Another K–T impact?. Astrobiology Magazine. 2004-11-03. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  208. SOCHA, Vladimír. Podivuhodný kráter Manson. OSEL.cz [online]. 24. dubna 2017. Dostupné online.  (česky)
  209. Amir Siraj & Abraham Loeb (2021). Breakup of a long-period comet as the origin of the dinosaur extinction. Scientific Reports. 11. Article number: 3803. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-021-82320-2
  210. SOCHA, Vladimír. Dinosaury možná vyhubila kometa. OSEL.cz [online]. 22. února 2021. Dostupné online.  (česky)
  211. Matthias Ebert, Michael H. Poelchau, Thomas Kenkmann & Bennet Schuster (2020). Tracing shock-wave propagation in the Chicxulub crater: Implications for the formation of peak rings. Geology. doi: https://doi.org/10.1130/G47129.1
  212. SOCHA, Vladimír. Jak drtivý byl dopad na konci křídy. OSEL.cz [online]. 20. září 2023. Dostupné online.  (česky)
  213. SOCHA, Vladimír. Konec křídy a vražedný vodní květ. OSEL.cz [online]. 27. března 2017. Dostupné online.  (česky)
  214. SOCHA, Vladimír. Jak moc pozměnil impakt budoucí Mexický záliv?. OSEL.cz [online]. 2. května 2017. Dostupné online.  (česky)
  215. Sanford, J. C., J. W. Snedden, and S. P. S. Gulick (2016), The Cretaceous-Paleogene boundary deposit in the Gulf of Mexico: Large-scale oceanic basin response to the Chicxulub impact, J. Geophys. Res. Solid Earth, 121, 1240–1261, doi:10.1002/2015JB012615
  216. Pope KO, Baines KH, Ocampo AC, Ivanov BA. Energy, volatile production, and climatic effects of the Chicxulub Cretaceous/Tertiary impact. Journal of Geophysical Research. 1997, roč. 102, čís. E9, s. 21645–21664. Dostupné online. DOI 10.1029/97JE01743. 
  217. Christopher K. Junium, Aubrey L. Zerkle, James D. Witts, Linda C. Ivany, Thomas E. Yancey, Chengjie Liu and Mark W. Claire (2022). Massive perturbations to atmospheric sulfur in the aftermath of the Chicxulub impact. Proceedings of the National Academy of Sciences. 119 (14): e2119194119. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2119194119
  218. https://phys.org/news/2022-03-stratospheric-sulfur-chicxulub-impact-climate.html
  219. SOCHA, Vladimír. Vyhubila dinosaury nukleární zima?. OSEL.cz [online]. 16. května 2014. Dostupné online.  (česky)
  220. SOCHA, Vladimír. A po dopadu přišel mráz. OSEL.cz [online]. 23. ledna 2017. Dostupné online.  (česky)
  221. https://dinosaurusblog.com/2017/09/04/svet-plny-temnoty/
  222. Charles G. Bardeen et al. (2017). On transient climate change at the Cretaceous−Paleogene boundary due to atmospheric soot injections. PNAS. www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1708980114
  223. SOCHA, Vladimír. Ochlazení po impaktu bylo ještě horší. OSEL.cz [online]. 2. listopadu 2017. Dostupné online.  (česky)
  224. Natalia Artemieva, et al. (2017). Quantifying the Release of Climate-Active Gases by Large Meteorite Impacts With a Case Study of Chicxulub. Geophysical Research Letters (30. října 2017) doi: 10.1002/2017GL074879
  225. https://paleonerdish.wordpress.com/2020/06/30/the-impact-winter-model-and-the-end-of-the-age-of-the-dinosaurs/
  226. https://www.osel.cz/12846-dinosaury-mozna-nevyhubil-kruty-mraz.html
  227. Asteroid dust caused 15-year winter that killed dinosaurs: study. phys.org [online]. [cit. 2023-10-30]. Dostupné online. 
  228. Kring DA. Environmental consequences of impact cratering events as a function of ambient conditions on Earth. Astrobiology. 2003, roč. 3, čís. 1, s. 133–152. DOI 10.1089/153110703321632471. PMID 12809133. 
  229. James D. Witts, et al. (2018). The impact of the Cretaceous–Paleogene (K–Pg) mass extinction event on the global sulfur cycle: Evidence from Seymour Island, Antarctica. Geochimica et Cosmochimica Acta 230: 17–45. doi: https://doi.org/10.1016/j.gca.2018.02.037 (https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0016703718301194)
  230. SOCHA, Vladimír. Vymírali dinosauři již dlouho před koncem křídy?. OSEL.cz [online]. 13. dubna 2017. Dostupné online.  (česky)
  231. SOCHA, Vladimír. Proč právě tam?. OSEL.cz [online]. 16. listopadu 2017. Dostupné online.  (česky)
  232. Kunio Kaiho & Naga Oshima (2017). Site of asteroid impact changed the history of life on Earth: the low probability of mass extinction. Scientific Reports 7, Article number: 14855. doi:10.1038/s41598–017–14199-x
  233. https://phys.org/news/2017-11-analysis-chicxulub-asteroid-struck-vulnerable.html
  234. SOCHA, Vladimír. Jak se projevil dopad planetky Chicxulub na našem území. OSEL.cz [online]. 10. srpna 2018. Dostupné online.  (česky)
  235. Kalkulátor fyzikálních efektů dopadu (anglicky)
  236. Joel, L. (2018). Dinosaur-killing asteroid impact made huge dead zones in oceans, Eos 99. doi: https://doi.org/10.1029/2018EO104123.
  237. https://eos.org/articles/dinosaur-killing-asteroid-impact-made-huge-dead-zones-in-oceans
  238. Kornei, K. (2018). Huge global tsunami followed dinosaur-killing asteroid impact. Eos, 99. doi: https://doi.org/10.1029/2018EO112419.
  239. Robert A. DePalma; et al. (2019). A seismically induced onshore surge deposit at the K-Pg boundary, North Dakota. Proceedings of the National Academy of Sciences. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.1817407116
  240. Michael J. Henehan; et al. (2019). Rapid ocean acidification and protracted Earth system recovery followed the end-Cretaceous Chicxulub impact. Proceedings of the National Academy of Sciences (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1073/pnas.1905989116
  241. Clay R. Tabor, Charles G. Bardeen, Bette L. Otto‐Bliesner, Rolando R. Garcia & Owen B. Toon (2020). Causes and Climatic Consequences of the Impact Winter at the Cretaceous‐Paleogene Boundary. Geophysical Research Letters, 47(3): e60121. doi: 10.1029/2019GL085572
  242. https://phys.org/news/2020-03-simulation-evenly-earth-chicxulub-asteroid.html – Simulation: Dust could have spread evenly over Earth after Chicxulub asteroid strike
  243. Collins, G. S.; et al. (2020). A steeply-inclined trajectory for the Chicxulub impact. Nature Communications, 11, Article number: 1480. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-020-15269-x
  244. David A. Kring; et al. (2020). Probing the hydrothermal system of the Chicxulub impact crater. Science Advances, 6(22): eaaz3053. doi: 10.1126/sciadv.aaz3053
  245. Richard Norris (2020). Whump, Slosh, Slosh, Slosh--Filling the Crater That Did in the Dinosaurs. Archivováno 23. 7. 2021 na Wayback Machine. AGU Advances. doi: https://doi.org/10.1029/2020AV000306
  246. Déhais, T.; et al. (2022). Resolving impact volatilization and condensation from target rock mixing and hydrothermal overprinting within the Chicxulub impact structure. Geoscience Frontiers. 101410. doi: https://doi.org/10.1016/j.gsf.2022.101410
  247. Gunther Kletetschka, Adriana Ocampo Uria, Vojtech Zila & Tiiu Elbra (2020). Electric discharge evidence found in a new class of material in the Chicxulub ejecta. Scientific Reports, 10, Article number: 9035. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-020-65974-2
  248. Shelby L. Lyons, Allison T. Karp, Timothy J. Bralower, Kliti Grice, Bettina Schaefer, Sean P. S. Gulick, Joanna V. Morgan, and Katherine H. Freeman (2020). Organic matter from the Chicxulub crater exacerbated the K-Pg impact winter. Proceedings of the National Academy of Sciences. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2004596117
  249. https://phys.org/news/2020-09-evidence-ejected-chicxulub-crater-impact.html
  250. Sankar Chatterjee (2020). The Age of Dinosaurs in the Land of Gonds. In: Prasad G. V., Patnaik R. (eds). Biological Consequences of Plate Tectonics. Vertebrate Paleobiology and Paleoanthropology. Springer, Cham. doi: https://doi.org/10.1007/978-3-030-49753-8_8
  251. https://techfocus.cz/veda-vesmir/2629-na-konci-druhohor-zrejme-dopadaly-na-hlavy-dinosauru-cele-roje-asteroidu.html
  252. SOCHA, Vladimír. Dinosaury vyhubila desetiletí mrazu. OSEL.cz [online]. 7. prosince 2020. Dostupné online.  (česky)
  253. SOCHA, Vladimír. Jak přežít první hodinu po dopadu. OSEL.cz [online]. 14. prosince 2020. Dostupné online.  (česky)
  254. https://techfocus.cz/veda-vesmir/2704-dopad-vrazdiciho-asteroidu-z-konce-druhohor-se-projevil-i-na-uzemi-dnesni-ceske-republiky.html
  255. Goderis, S.; et al. & IODP-ICDP Expedition Scientists (2021). Globally distributed iridium layer preserved within the Chicxulub impact structure. Science Advances. 7(9): eabe3647. doi: 10.1126/sciadv.abe3647
  256. SOCHA, Vladimír. Chicxulubský asteroid byl temný kosmický tulák. OSEL.cz [online]. 22. července 2021. Dostupné online.  (česky)
  257. SOCHA, Vladimír. Nadzvukové tornádo po dopadu z konce křídy. OSEL.cz [online]. 6. srpna 2021. Dostupné online.  (česky)
  258. https://www.nature.com/articles/s41586-022-04446-1 - The Mesozoic terminated in boreal spring
  259. DePalma, R.A., A.A. Oleinik, L.P. Gurche, D.A. Burnham, J.J. Klingler, C.J. McKinney, F.P. Cichocki, P.L. Larson, V.M. Egerton, R.A. Wogelius, N.P. Edwards, U. Bergmann, and P.L. Manning (2021). Seasonal calibration of the end-cretaceous Chicxulub impact event. Scientific Reports. 11: 23704. doi: 10.1038/s41598–021–03232–9
  260. SOCHA, Vladimír. Éra dinosaurů skončila na přelomu jara a léta. OSEL.cz [online]. 15. prosince 2021. Dostupné online.  (česky)
  261. During, M. A. D.; et al. (2022). The Mesozoic terminated in boreal spring. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-022-04446-1
  262. https://www.livescience.com/cretaceous-extinction-darkness
  263. David G. Burtt, Gregory A. Henkes, Thomas E. Yancey & Daniel Schrag (2022). Hot atmospheric formation of carbonate accretionary lapilli at the Cretaceous-Paleogene boundary, Brazos River, Texas, from clumped isotope thermometry. Geology. doi: https://doi.org/10.1130/G49674.1
  264. https://phys.org/news/2022-09-scientists-million-year-old-meteorite-wildfire-mystery.html
  265. Range, N. M.; et al. (2022). The Chicxulub Impact Produced a Powerful Global Tsunami Archivováno 26. 10. 2022 na Wayback Machine.. AGU Advances. 3 (5): e2021AV000627. doi: https://doi.org/10.1029/2021AV000627
  266. Berry, K. (2023). Can the initial phase of the K/Pg boundary fern spike be reconciled with contemporary models of the Chicxulub impact? New insights from the birthplace of the fern spike concept. Review of Palaeobotany and Palynology. 309: 104824. doi: https://doi.org/10.1016/j.revpalbo.2022.104824
  267. Stephen Self, Tushar Mittal, Gauri Dole and Loÿc Vanderkluysen (2022). Toward Understanding Deccan Volcanism Archivováno 19. 4. 2022 na Wayback Machine.. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 50: XXX. doi: https://doi.org/10.1146/annurev-earth-012721-051416
  268. MIHULKA, Stanislav. Vymírání na konci křídy: Dekkán dotahuje Chicxulub [online]. 2007. Dostupné online. 
  269. Blair Schoene, Michael P. Eddy, Kyle M. Samperton, C. Brenhin Keller, Gerta Keller, Thierry Adatte & Syed F. R. Khadri (2019). U-Pb constraints on pulsed eruption of the Deccan Traps across the end-Cretaceous mass extinction. Science 363(6429): 862–866. doi: 10.1126/science.aau2422
  270. Keller G, Adatte T, Gardin S, Bartolini A, Bajpai S. Main Deccan volcanism phase ends near the K-T boundary: Evidence from the Krishna-Godavari Basin, SE India. Earth and Planetary Science Letters. 2008, roč. 268, s. 293–311. DOI 10.1016/j.epsl.2008.01.015. 
  271. http://phys.org/news/2015-04-dinosaur-killing-asteroid-trigger-largest-lava.html – Did dinosaur-killing asteroid trigger largest lava flows on Earth?
  272. Baksi, A. K. (2022). Critical assessment of the geochronological data on the Deccan traps, India: Emphasis on the timing and duration of volcanism in sections of tholeiitic basalts. Journal of Earth System Science. 131: 135. doi: https://doi.org/10.1007/s12040-022-01842-z
  273. Duncan RA, Pyle DG. Rapid eruption of the Deccan flood basalts at the Cretaceous/Tertiary boundary. Nature. 1988, roč. 333, s. 841–843. DOI 10.1038/333841a0. 
  274. MIHULKA, Stanislav. O velkých vymíráních se Stanislavem Mihulkou (1): Společný faktor existuje jen stěží [online]. 2005. Dostupné online. 
  275. SOCHA, Vladimír. Vyhubil dinosaury asteroid nebo sopky?. OSEL.cz [online]. 26. května 2015. Dostupné online. 
  276. SOCHA, Vladimír. Dekkánské trapy. OSEL.cz [online]. 5. června 2017. Dostupné online. 
  277. https://www.sciencedaily.com/releases/2020/01/200116141708.htm
  278. Pincelli M. Hull; et al. (2020). On impact and volcanism across the Cretaceous-Paleogene boundary. Science, 367(6475): 266–272. doi: 10.1126/science.aay5055
  279. R. M. Dzombak, N. D. Sheldon, D. M. Mohabey & B. Samant (2020). Stable climate in India during Deccan volcanism suggests limited influence on K-Pg extinction. Gondwana Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.gr.2020.04.007
  280. More than a meteorite: New clues about the demise of dinosaurs. phys.org [online]. [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. 
  281. Alfio Alessandro Chiarenza, Alexander Farnsworth, Philip D. Mannion, Daniel J. Lunt, Paul J. Valdes, Joanna V. Morgan, and Peter A. Allison (2020). Asteroid impact, not volcanism, caused the end-Cretaceous dinosaur extinction. Archivováno 29. 6. 2020 na Wayback Machine. Proceedings of the National Academy of Sciences. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2006087117
  282. Isabel M. Fendley, Courtney J. Sprain, Paul R. Renne, Ignacio Arenillas, José A. Arz, Vicente Gilabert, Stephen Self, Loÿc Vanderkluysen, Kanchan Pande, Jan Smit & Tushar Mittal (2020). No Cretaceous‐Paleogene Boundary in Exposed Rajahmundry Traps: A Refined Chronology of the Longest Deccan Lava Flows From 40Ar/39Ar Dates, Magnetostratigraphy, and Biostratigraphy. Archivováno 11. 8. 2020 na Wayback Machine. Geochemistry, Geophysics, Geosystems. doi: https://doi.org/10.1029/2020GC009149
  283. Anette Regelous, Stjepan Ćorić, Marcel Regelous & UlrichTeipel (2022). Geochemical anomalies caused by meteorite impact and volcanism at the Cretaceous-Paleogene boundary, Wasserfallgraben (Lattengebirge, Germany). Cretaceous Research 105306. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2022.105306
  284. Liangquan L, Keller G. Abrupt deep-sea warming at the end of the Cretaceous. Geology. 1998, roč. 26, s. 995–998. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1998)026<0995:ADSWAT>2.3.CO;2. 
  285. Maurícius Nascimento Menezes, Patrick Führ Dal' Bó, Jon J. Smith, Amanda Goulart Rodrigues & Álvaro Rodríguez-Berriguete (2022). Maastrichtian atmospheric pCO2 and climatic reconstruction from carbonate paleosols of the Marília Formation (southeastern Brazil). Journal of Sedimentary Research. 92 (9): 775–796. doi: https://doi.org/10.2110/jsr.2021.060
  286. Mingming Ma, Mei He Mengting Zhao, Chao Peng & Xiuming Liu (2021). Evolution of atmospheric circulation across the Cretaceous-Paleogene (K–Pg) boundary interval in low-latitude East Asia. Global and Planetary Change. doi: https://doi.org/10.1016/j.gloplacha.2021.103435
  287. Silagadze, Z. K. (2021). Asteroid impact, Schumann resonances and the end of dinosaurs. Physics Letters A. 127156. doi: https://doi.org/10.1016/j.physleta.2021.127156
  288. SOCHA, Vladimír. Vyhubila dinosaury supernova?. OSEL.cz [online]. 8. února 2016. Dostupné online. 
  289. http://dinosaurusblog.com/2012/09/05/vymirani-k-t/
  290. SOCHA, Vladimír. Kde se vzali hypotetičtí (superchytří) dinosauři?. OSEL.cz [online]. 24. října 2014. Dostupné online. 
  291. SOCHA, Vladimír. Nové hypotézy o vyhynutí dinosaurů. OSEL.cz [online]. 10. května 2018. Dostupné online. 
  292. SOCHA, Vladimír. Kdy vznikla impaktní teorie o zániku dinosaurů?. OSEL.cz [online]. 15. října 2013. Dostupné online. 
  293. https://www.osel.cz/12720-vyhynuti-dinosauru-v-literature-a-filmu.html
  294. Článek o knize s citací úvodu na webu DinosaurusBlog (česky)

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Allosaurus skull 8487.JPG
Skull of the carnivorous dinosaur Allosaurus, showing the holes in the cranium. The skull is based on a picture from the specimen mounted in Natural History Museum, London.
KT boundary 054.jpg
Badlands near Drumheller, Alberta, where erosion has exposed the K-Pg boundary.
K-T boundary.jpg
(c) Anky-man, CC BY-SA 3.0
K-T boundary (red arrow) along Interstate 25, Raton Pass, Colorado
Senckenberganlage (DerHexer) 2012-05-11 04.jpg
(c) DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0
Park next to Naturmuseum Senckenberg.
Extinction intensity.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY-SA 3.0
Impact event.jpg
Description: Illustration of an en:impact event.

Source Made by Fredrik. Cloud texture from public domain NASA image.


Public domain This file is in the public domain in the United States because it was solely created by NASA. NASA copyright policy states that "NASA material is not protected by copyright unless noted". (See Template:PD-USGov, NASA copyright policy page or JPL Image Use Policy.)
Warnings:
RudistCretaceousUAE.jpg
Rudist bivalves (Vaccinites) from the Cretaceous of the Omani Mountains, United Arab Emirates. Scale bar is 10 mm.
Dinotherium giganteum head.jpg
Skull of Dinotherium giganteum
Yucatan chix crater.jpg
This shaded relief image of Mexico's Yucatán Peninsula shows a subtle, but unmistakable, indication of the Chicxulub impact crater. Most scientists now agree that this impact was the cause of the Cretaceous-Tertiary Extinction, the event 65 million years ago that marked the sudden extinction of the dinosaurs as well as the majority of life then on Earth.
Amonites.Domus da Coruña.jpg
Autor:

Luis Miguel Bugallo Sánchez (Lmbuga Commons)(Lmbuga Galipedia)

Publicada por/Publish by: Luis Miguel Bugallo Sánchez
, Licence: CC BY-SA 2.5 es
self made. Domus da Coruña, Galicia, Spain