Vynnyky

Vynnyky Винники
Panoráma Vynnyk ze západu
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	49°48′17″ s. š., 24°8′16″ v. d.
Nadmořská výška	279 m n. m.
Časové pásmo	UTC+2
Stát	Ukrajina Ukrajina
Oblast	Lvovská
Rajón	Lvovský
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Vynnyky
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	6,67 km²
Počet obyvatel	21 560[1] (2019)
Správa
Starosta	Volodymyr Kvurt
Oficiální web	vynnyky-rada.gov.ua
Adresa obecního úřadu	вул. Галицька 20 79496 м. Винники
Telefonní předvolba	+380-322
PSČ	79495-79496
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vynnyky (ukrajinsky Винники; výslovnost ['Vynnyky]IPA, polsky Winniki) jsou město ve Lvovské oblasti na Ukrajině. Leží několik kilometrů východně od Lvova, pod jehož městskou radu administrativně spadá, a je jedním z nejstarších měst v Haliči.

Historie

Lidé obývali předměstí dnešních Vynnyk již v pozdním paleolitu - asi před 27 tisíci lety.^[2] Slovanské osady zde začaly vznikat v 7.-8. století.

První písemná zmínka o městě pochází z 22. srpna 1352. Jedná se o privilegium polského krále Kazimíra III., pro potomky lvovského vojvody Bertholda, konkrétně pro Jurije, Ruperta a Margaritu. Z textu tohoto dopisu plyne, že kníže Lev Danilovič jim za věrnou službu německému vojvodství předává panství Berthold, které se nachází poblíž Lvova. Konkrétně: mlýn Selský Dvůr s rybníkem, vesnicí Malé Vynnyky s mlýnem, rybníkem, hostincem a jejich okolím, včetně osady Pidberizki.

Název vesnice Malé Vynnyky souvisí s hlavním zaměstnáním jejich obyvatel, což bylo pěstování hroznů a výroba vína. Písemné prameny poskytují informace o významných vinicích, které se táhly od svahů Zámkové hory ve Lvově, podél současné Lyčakivské ulice, až do Vynnyk. Dle pověsti bylo každoročně z Vynyk posíláno na knížecí stůl až 100 sudů dobrého vína.

(c) Oleksandr Kaktus, CC BY 3.0

15.-16. století

Od 15. století jsou již zmínky o Vynykách pravidelné. Vlastníci Vynnyk se měnili, byli jimi rodina Štecherů, Hrytsko Kerdijovič, Jurij Strumylo, Vanko Lagodovský, rodiny Tarlivů, Potockých a Zamojských.

První informace o existenci opevněného dvora ve Vynnykách se datují do 15.-16. století.^[2] Potvrzením o existenci této obranné stavby je nejstarší mapa města a nalezené pozůstatky hradeb. Tato stavba se nacházela na kopci se strmými svahy (nyní území tabákové továrny). Starousedlíci stále toto místo nazývají „pod zámkem“. Soubor budov měl horní a dolní nádvoří. Na základě archeologických vykopávek lze usuzovat, že na horním nádvoří byl palác a kaple, na spodním nádvoří se nacházely hospodářské prostory - sklady, stáje a dílny.

17. století

Dne 17. května 1666 polský král Jan II. Kazimír (1648-1668) udělil Vynnykám magdeburské právo a statut města a povolení pro pořádání trhů o Zelených svátcích a na svátek svatého Michaela.^[3]

18. století

Nové změny v životě města přineslo připojení Haliče k Rakousku v roce 1772 (při tzv. Prvním dělení Polska). Rakouská vláda provedla významné reformy, které měly pozitivní dopad na další vývoj Vynnyk.^[4]

V roce 1786 zde vláda, na pozemcích patřícím rodině Glovinských, usadila 32 německých rodin z Bavorska, což vedlo k založení německé kolonie Weinbergen. Dalším 10 německým rodinám bylo přiděleno území mezi vesnicí Pidberizki a Vynnykami, čímž vznikla kolonie nazvaná Unterbergen. Byly zavedeny pozemkové a správní reformy, které podpořily rozvoj výroby. Stěžejní roli v dalším rozvoji Vynnyk sehrálo založení tabákové továrny, na území bývalého Vynnyckého hradu, v roce 1779^[4]. Ta se následně stala největší manufakturou v Haliči.

19. století

Na konci 19. století a na počátku 20. století začalo v Haliči duchovní a kulturní obrození, což se odrazilo v boji za nezávislý ukrajinský stát, zejména pak v letech 1918–1920. Řada obyvatel města se zúčastnila boje za samostatný ukrajinský stát v řadách legie USS.

V roce 1896 byla ve Vynnykách založena pobočka „Prosvita“ (občanská organizace, založená v roce 1868 ve Lvově, za účelem kulturního a vědeckého rozvoje, upevnění národního společenství a zvýšení národního povědomí ukrajinského lidu).

20. století

V roce 1908 byla přes Vynnyky zprovozněna železniční větev Lvov - Pidzamče - Lyčakiv - Pidhajce. Kromě tabákové továrny bylo ve městě několik menších podniků, včetně pily, tesařské dílny, pivovaru, lihovaru, vápenky, cihelny a několika mlýnů.

V roce 1913 zde byl odhalen pomník k uctění Tarase Ševčenka, dle projektu O. Lušpinského. Tento pomník se stal jedním z prvních sochařských a veřejných pomníků Ševčenka na Ukrajině. Je vyroben z bílého pískovce, poprsí je umístěno na vysokém podstavci, orámovaném v půlkruhu dvěma bočními pilíři. Slavnostní otevření pomníku se uskutečnilo 28. září 1913. Během ukrajinsko-polské války v letech 1919-20 byl pomník poškozen a v roce 1925 obnoven.

V období mezi dvěma světovými válkami byly Vynnyky součástí Druhé Polské republiky.

V roce 1925 mělo město asi 5000 obyvatel. Mezi občany bylo 3300 Poláků, 2150 Ukrajinců, 350 Židů a 200 Němců.

Po německém útoku na SSSR a obsazení města Wehrmachtem zde došlo k pogromu na Židy. O několik týdnů později byli židovští muži z Vynnyk převezeni do Pisek a tam zastřeleni. Židovky s dětmi byly zabity v roce 1942, pravděpodobně také v Piskech. V letech 1941–1943 byl ve Vynnykách pracovní tábor, jehož židovští vězni pracovali mj. při silničních pracích. V červenci 1943 Němci tábor zlikvidovali zavražděním vězňů.

Pamětihodnosti

Kostel Vzkříšení Ježíše Krista

(ukr. Церква Воскресіння Господа нашого Ісуса Христа, вулиця Тараса Шевченка 13); 49°48'41.983"N, 24°08'5.879"E

První zmínka o kostelu ve Vynnykách pochází z roku 1515. Na místě tohoto původního, dřevěného, byl postaven nový, cihlový kostel, v klasicistním stylu. Byl dokončen a vysvěcen v roce 1842.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

(ukr. Костел Внебовзяття Пресвятої Діви Марії, вул. Соломії Крушельницької, 16А); 49°48'46.184"N, 24°07'56.818"E

Stavba kostela začala v roce 1738 a trvala až do roku 1766. Pod sovětskou vládou byl kostel používán jako skladiště. V březnu 1993, po obnově a vysvěcení, začal kostel znovu sloužit věřícím.

Kostel Jana Křtitele

(ukr. Церква Різдва святого Івана Хрестителя); 49°49'03.892"N, 24°08'45.715"E

Původně luteránský kostel, který v roce 1933 začala stavět německá komunita a dokončila ho v roce 1936. Od roku 1946 byla budova využívána jako sklad a později jako obchod s hospodářskými potřebami. 4. ledna 1998 byl kostel opět vysvěcen, získala ho řeckokatolická církev a dostal současné jméno.

Kostel svatých Vladimíra a Olgy

(ukr. Церква святих Володимира і Ольги); 49°48'54.931"N, 24°08'2.096"E

Stavba kostela byla zahájena v roce 1991. Jedná se o zděný třípatrový, křížový kostel se sedmi kupolemi a zvonicí nad bránou. 29. července 2001 byl nově postavený kostel vysvěcen.

Vynnykovský hřbitov

(ukr. Винниківський цвинтар); 49°48'37.504"N, 24°07'48.415"E

Ve Vynnykách je význačný městský hřbitov, kde se pohřbívá již od konce 18. století.^[5]

Starý hřbitov (tzv. německý)

(ukr. Німецький цвинтар)

Nacházel se na území, kde je nyní park (ulice Sacharova). Nekropole fungovala v letech 1785-1944. Zde byli pohřbeni zejména němečtí obyvatelé Vynnyk. Hřbitov byl zničen sovětskými úřady na počátku 50. let.^[6]

Židovská synagoga

Nacházela se na místě domu, který nyní stojí na adrese Ivana Franka 46. Byla poničena během německé okupace a k definitnímu zničení došlo během sovětské okupace. Dodnes se zachovaly pouze zdi bývalé svatyně.

Podnebí

Klima ve Vynnykách je mírně kontinentální, s mírnými zimami a teplými léty. Vyznačuje se vyššími srážkami, v průměru 174 dnů srážek ročně. Nejméně v lednu a nejvíce v červenci, v průměru ročně spadne 740 mm srážek. Nejčastěji fouká západní vítr, méně často severovýchodní. Všechna roční období se vyznačují prudkými změnami atmosférického tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu. Zimy jsou mírné, mrazy pod −20 °C jsou velmi vzácné. Jaro je chladné a deštivé, mrazy a sněžení se občas vyskytují až do začátku května. Léto je příjemné, nejčastější letní odpolední teploty jsou v rozmezí +20–25 °C, teploty nad +30 °C jsou výjimečné. V létě bývají často bouřky a prudké poklesy teploty během přechodu atmosférických front. Podzim je poměrně teplý a suchý.

Významné osobnosti města

• Arend Karl (1815-po 1867), malíř
• Bajcar Andrij (1966), vědec-geograf, docent, kandidát geografických věd, vědecký pracovník geografie a historie města Vynnyky
• Banach-Twerdochlib Iryna (1918-2013), grafička, ilustrátorka^[7]
• Banach Pavlo (1869-1935), pedagog, spisovatel, veřejný činitel^[7]
• Branowski Ireneusz (1892–1936), voják, major
• Dmyterko Dmytro (1875-1930), učitel, lékař, vybudoval ve Vynnykách plicní sanatorium^[7]
• Dmyterko Ljubomyr (1911-1985), básník, prozaik, dramatik, literární kritik, veřejný činitel^[7]
• Domazar Zenon (1913-1943), vůdce OUN, popraven v Babín Jaru^[8]
• Doroš Julian (1909-1982), fotograf, umělec, průkopník ukrajinské kinematografie v Haliči, etnograf, místní historik; člen Ukrajinské fotografické společnosti^[7]
• Dunin-Borkowskyj Stanislav (1864-1934), polský šlechtic, hrabě, jezuitský mnich, filozof a badatel díla Borucha Spinozy^[9]
• Dutkievyč Andrij (1799–1866), řeckokatolický kněz, farář ve Vynnykách, rektor Všeobecného teologického semináře ve Lvově, člen metropolitní konzistoře^[10]
• Fedjuk Mykola (1885-1962), malíř, grafik, kritik umění, pedagog^[7]
• Fedorenko Viktor (1953), genetik, doktor biologických věd, profesor, vedoucí katedry genetiky a biotechnologie na univerzitě Ivana Franka ve Lvově
• Ferenčuk Jurij (1923-2014), člen OUN, voják UPA, politický vězeň, historik
• Florko Józef (1915-1945), kněz
• Girnjak Grigorij (1865-1945), kněz, děkan ve Vynnykách, jeden ze zakladatelů "Prosvitu" ve Vynnykách
• Golijan Volodymyr (1903-1996), voják OUN^[11]
• Grynevyčeva Katrja (1875-1947), spisovatelka^[7]
• Guzar-Levycká Olga (1860-1933), veřejná osobnost v Haliči, překladatelka her do ukrajinštiny
• Gryčko Jan Kierdej (???? - 1462), šlechtic, majitel Vynnyk v roce 1443^[7]
• Kalynovyč Volodymyr (1884-1945), šlechtic, lingvista, publicista, profesor Lvovské univerzity (německá filologie), veřejná osobnost^[12]
• Kozak Mychailo (1888-1942), lékař, člen UGA (Ukrajinská haličská armáda)^[13]
• Kyjak Julian (1946), lékař, vědec, profesor a vedoucí katedry rodinného lékařství
• Kyjak Roman (1920-1998), aktivista ukrajinského osvobozeneckého hnutí a ukrajinské řeckokatolické církve^[7]
• Kyjak Taras (1944-2018), lingvista, veřejný a politický činitel, doktor filologie, profesor, vedoucí katedry teorie a praxe německého překladu na Filologickém ústavu Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka^[7]
• Kyprijan Myron (1930-2019), divadelní umělec
• Lagodovskyj Alexander (1525-1574), jeden z nejslavnějších majitelů Vynnyk
• Laub Antonín (1792-1843), malíř, grafik, litograf, sběratel^[14]
• Levickyj Bohdan (1886-1962), právník^[7]
• Levickyj Jaroslav (1897-1961), právník, důstojník UGA, veřejný činitel^[7]
• Levickyj Volodymyr (1856-1938), veřejný a kulturní činitel, spisovatel, literární kritik, vydavatel^[7]
• Levkiv Taras (1940), keramik, grafik, čestný občan města Vynnyky^[7]]
• Lypa Ivan (1865-1923), lékař, spisovatel, veřejný činitel
• Magaljas Semen (1885-1978), důstojník, kulturně vzdělávací a vojenská osobnost^[7]
• Markevyč Myron (1951), fotbalista, trenér^[7]
• Megal Viktor (????-????), jeden z prvních emigrantů z Vynnyk do USA, veřejný činitel v Chicagu^[7]
• Miško Pylyp (1882-1959), pedagog, veřejný činitel^[7]
• Miško-Pastušenko Julie (1897-1937), básnířka, spisovatelka
• Ogienko Ivan - Ilarion (1882-1972), vědec, veřejný činitel, spisovatel, metropolita Ukrajinské autokefální pravoslavné církve, církevní historik^[7]
• Potočnjak Antin (1912-1984), kněz Ukrajinské řeckokatolické církve, aktivní účastník Prosvitu^[7]
• Potočnjak Rostislav (1948), fotbalista, trenér
• Rak Antin (1876-1958), právník, soudce, veřejný činitel^[7]
• Rak Jaroslav (1908-1989), právník, politik^[15]
• Rak Sofia (1882-1963), veřejný činitel^[7]
• Reyman Robert (1875–1944), voják, polský brigádní generál
• Rosołowicz Jerzy (1928–1982), malíř, teoretik
• Sardak Grygorij (1916-2001), chirurg, profesor, průkopník cévní chirurgie^[16]
• Slymakovskyj Ivan (1807-1878), řeckokatolický kněz, farář, rektor Všeobecného teologického semináře ve Lvově, člen metropolitní konzistoře^[17]
• Sopilka Myroslava (1897-1937), básnířka, prozaička^[7]
• Ščurovský Evžen (1884-1969), právník, veřejný a politický činitel, poručík UGA^[18]
• Ščurovský Volodymyr (1890-1969), lékař, veřejný činitel^[18]
• Šmídt Wilhelm (1812-1872), architekt^[14]
• Štecher Berthold (1300-1330), první známý majitel města Vynnyky^[7]
• Štecher Jurij (????-????), majitel města Vynnyky (1352 - konec 14. století), vnuk Bertolda Stechera a syn Mateusa Stechera^[19]
• Štecher Mateus (????-????), syn Bertholda, starosta Lvova, majitel města Vynnyky^[9]
• Vloch Mychajlo (1896-1978), poručík rakouské armády, autor regionální sbírky o Vynnykách a okolí.^[7]
• Vloch Orest-Stepan (1934-2009), fyzik, veřejný a politický činitel, profesor, zakladatel a ředitel Ústavu fyzikální optiky^[7]
• Voznyckyj Borys (1926-2012), doctor honoris causa, kritik umění, čestný občan Vynnyků, ředitel Lvovské umělecké galerie, Hrdina Ukrajiny, laureát Státní ceny Tarase Ševčenka^[7]
• Vrecjona Jevhen (1905-1975), člen UVO (Ukrajinská vojenská organizace), OUN, UHVR (Ukrajinská hlavní osvobozenecká rada), prominentní politická a vojenská osobnost^[7]
• Vrecjona Hryhorij (1839-1901) pedagog, editor a vydavatel pedagogických časopisů a autor učebnic a populárních publikací^[7]
• Vrecjona Volodymyr (1907-1967), aktivní člen OUN^[7]
• Vynnyčuk Jurij (1952), lingvista, novinář, spisovatel, redaktor
• Vynnykiv Natalia (1920-1942), aktivní členka OUN, odsouzena NKVD, popravena gestapem v Babím Jaru^[15][8]
• Wolanek Erwin (1893–1972), voják, podplukovník polské armády, rytíř řádu Virtuti Militari
• Zlatokudr Ivan (1930), básník, překladatel

Erb města

Erb města Vynnyky je oficiální heraldický symbol schválený 17. února 1992. Navrhli jej, na základě motivů dle staré pečeti, Andrij Grechyl a Ivan Svarnyk. Popis - ve zlatém poli je umístěn modrý hrozen se zeleným listem. Štít je orámován dekorativní kartuší a korunován stříbrnou městskou korunou.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Винники na ukrajinské Wikipedii a Winniki (miasto) na polské Wikipedii.

Literatura

• Байцар А. Винники у Незалежній Україні // Винниківський вісник. — № 449 — № 450, січень 2014.
• Байцар А. Пам'ятники Винник. Пам'ятник Тарасу Шевченкові (1913 р.) // Винниківський вісник. — № 452. — 28 лютого 2014.
• Байцар А. Пам'ятники Винник. Пам'ятник Іванові Франку (1956 р.). Пам'ятник Іванові Огієнку (2010 р.). // Винниківський вісник № 461-№ 462, 2 липня 2014.
• Байцар А. Старий винниківський цвинтар: історія та сучасність. // Винниківський вісник. — № 467-468. — 24 вересня. 2014.
• Байцар А. Почесні громадяни Винник (продовження) // Винниківський вісник. — № 472-473. — 20 листопада. 2014.
• Байцар А. Фігури Божої матері та Хрести процесійні у Винниках // Винниківський вісник. — № 476-477. — 29 грудня. 2014.
• Байцар А. Літопис Винник // Винниківський вісник. — № 437-438. — серпень 2013.
• Байцар А. Іван Липа творив у Винниках. Тут він залишився назавжди // Винниківський вісник. — № 378-379. — 28 лютого 2010.
• Байцар А. Винники — «Мала Швейцарія» // Винниківський вісник. — № 382-383. — 21 квітня 2011.
• Байцар А. Будитель Галицької України Руси // Винниківський вісник. — № 384-385. — травень — червень 2011.
• Байцар А. Як у Винниківському краї Січові стрільці здобували Незалежність України // Винниківський вісник. — № 387–389. — серпень 2011.
• Байцар А. Євген Врецьона — побратим Коновальця і Бандери // Винниківський вісник. — № 389 — № 390. — вересень 2011.
• Байцар А. Географія рекреаційно-туристичних ресурсів м. Винники// Географія і туризм: міжнародні виклики українському туризму. Матеріали V Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2011. — С. 12-15.
• Байцар А. Історія винниківських німців// Винниківський вісник. — № 398-399. — грудень 2011.
• Байцар А. Родина українських патріотів Раків у Винниках// Винниківський вісник. — № 398 — 399. — грудень 2011.
• Байцар А. Видатні винниківчани: Науково-краєзнавче видання. — Львів-Винники, 2012. — 88 с.
• Байцар А. Чортова скеля: дім легенд і загадка історії //Винниківський вісник. — № 403. — лютий — брезень 2012.
• Байцар А. Винниківська залізниця: історія і сучасність// Винниківський вісник. — № 407. — квітень — травень 2012.
• Байцар А. У с. Млинівці (біля Винниківського озера) селяни підтримували загони Богдана Хмельницького… // Винниківський вісник. — № 412-413. — серпень 2012.
• Байцар А. Географія німецьких поселень у Винниках (в контексті розвитку етнокультурного туризму) // Географія і туризм: національний та міжнародний досвід. Матеріали VI Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2012. — С. 33-38.
• Байцар А., Байцар Н. Релігійний туризм і паломництво в м. Винники // Географія і туризм: національний та міжнародний досвід. Матеріали VI Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2012. — С. 38-44.
• Байцар А., Байцар Н. Сучасний стан і перспективи розвитку рекреаційно-туристичних ресурсів м. Винники Львівської області. // Вісник Львівського університету. Серія міжнародних відносин. Вип. 29. Частина І. — Львів: 2012. — С. 3-7.
• Байцар А. Географія німецьких поселень у Винниках (в контексті розвитку етнокультурного туризму) // Вісник Львівського університету. Серія географ. Вип. 43. Частина І. — Львів: 2013. — С. 11-16.
• Байцар А., Байцар Н. Сакральний туризм у м. Винниках // Вісник Львівського університету. Серія географ. Вип. 43. Частина І. — Львів: 2013. — С. 119—124.
• Байцар А. Винниківчани в лавах ОУН-УПА. // Винниківський вісник. — № 422-423. — січень — лютий 2013.
• Байцар А. Адміністративно-територіальний устрій Винниківщини від княжої доби до сучасності // Винниківський вісник № 444-445, листопад — грудень 2013 Адміністративно-територіальний устрій Винниківщини від княжої доби до сучасності (продовження) // Винниківський вісник № 446-447, 31 грудня 2013
• Байцар А. Почесні громадяни Винник // Винниківський вісник. — № 470-471. — 31 жовтня 2014.
• Байцар А. Винники: Науково-популярне краєзнавче видання. — Львів-Винники, 2015. — 100 с.
• Байцар А. Винники туристичні: Науково-краєзнавче видання. — Львів : ТзОВ ВТФ «Друксервіс», 2016. — 312 с.
• Байцар А. Історія Винник в особах: Науково-краєзнавче видання. — Львів : Західно-Українського Консалтинг Центру, 2017. — 180 с.
• Бокало О. Два дерев’яні млини XX ст. / О. О. Бокало // Вісник інституту «Укрзахідпроектреставрація». — Львів, 2008. — С. 219–230.
• Винники // Винниківський історико-краєзнавчий музей. — 36 c.
• Гавінський А. Пам’ятка культури лійчастого посуду Винники-Лисівка: дослідження 1963 року / А. Гавінський // Матеріали і дослідження з археології Прикарпаття і Волині. — 2012. — Вип. 16. — С. 431-447.
• Винники //Галицька брама. — Львів, 2008. — № 5-6, травень — червень. — Львів. — 32 c.
• Винники, Звенигород, Унів та довкільні села. Історично-мемуарний збірник / Влох Михайло. — Чикаго, 1970. — 529 с.
• Галич Г. Наконечний Д. Львівська тютюнова фабрика. Історичний нарис. — Львів, 1968. — 76 с.
• Винничук Ю. Легенди Винників. — Львів : Піраміда, 2010. — 42 с.
• Геренчук К. Природа Львівської області. — Львів : Видавничий центр ЛНУ ім. І. Франка, 1972. — 149 с.
• Грабовецький В. Мої незабутні Винники в літописі та ілюстраціях: За спогадами минулих літ. — Івано-Франківськ : Івано-Франківський державний історично-меморіальний музей О. Довбуша, 2011. — 284 с.
• Грабовецький В. Історія встановлення першого скульптурного пам’ятника Тарасові Шевченкові у Винниках в Україні і у світі 1913 р. та вшанування Кобзаря. До 100-річчя воздвиження першого скульптурного монументу Кобзаря. — Івано-Франківськ, 2012. — 250 с.
• Тимець І. До історії тютюнової фабрики / Ігор Тимець // Галицька брама. — 2008. — № 5–6 (161–162). — С. 24–28.
• Чорновол І. Історія Пустомитівського району в контексті регіональної історії Галичини
• Krasny Piotr. Kościół parafialny p.w. Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii w Winnikach // Kościoły i klasztory rzymskokatolickie dawnego województwa ruskiego. Praca zbiorowa. — Kraków: Międzynarodowe Centrum Kultury. — Drukarnia narodowa, 1996. — Т. 4. — 211 s., 402 il. seria: Materiały do dziejów sztuki sakralnej na ziemiach wschodnich dawnej Rzeczypospolitej. ISBN 83-85739-34-3. Šablona:Ref-pl
• Winniki, 2, wś, pow. lwowski // Słownik geograficzny Królestwa Polskiego. — Warszawa : Druk «Wieku», 1893. — Т. XIII. — S. 561. (пол.)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vynnyky na Wikimedia Commons
• Webové stránky Městské rady města Vynnyk Archivováno 15. 1. 2021 na Wayback Machine.