Papežské schizma

Papežské schizma
konflikt: Rozkol v katolické církvi
Miniatura z 14. století v kronice Jeana Froissarta znázorňující papežské schizma
Miniatura z 14. století v kronice Jeana Froissarta znázorňující papežské schizma

Trvání13781417
Místozápadní křesťanstvo (zejm. Evropa)
Výsledekstabilizace v církvi mezi lety 14171429 během pontifikátu papeže Martina V. a v letech následujících
Strany

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Papežské schizma je situace, kdy v katolické církvi zastávají úřad dva nebo dokonce i tři různí papežové současně. Jako vzdoropapež je označován ten z papežů, který není uznáván za právoplatného. Většina schizmat měla jen omezenou dobu trvání. Nejdelší papežské schizma nastalo po avignonském zajetí mezi léty 13781417, kdy od koncilu v Pise roku 1409 stáli v čele západní církve tři papežové.

Další významné schizma, které vedlo k rozdělení církve na římskokatolickou a pravoslavnou větev, vyvrcholilo v letech 10541061 a je popsáno v článku velké schizma.

Vzdoropapež

Související informace naleznete také v článku Seznam vzdoropapežů.

Vzdoropapežem (latinsky pseudopapa, antipapa) je papež, který podle názoru části katolické církve

  • vykonává úřad římského biskupa nelegálně, neboť jeho volba buď neodpovídá řádným kanonickým pravidlům, nebo
  • byla dodatečně prohlášena za nelegální.[zdroj⁠?!]

Vzdoropapež tedy vykonává úřad buď v době, kdy tento úřad vykonává jiný papež, nebo v době považované římskokatolickou církví za sedisvakanci.

Legalita papežského úřadu může být zpochybněna z různých důvodů. V průběhu středověku do papežské volby zasahoval císař nebo vlivná šlechta, a některé[kdo?] takto ustanovené papeže římskokatolická církev neuznala.[zdroj⁠?!] Jindy naopak papež zvolený zpochybnitelnou procedurou dosáhl dodatečně uznání církve a jeho rival se stal vzdoropapežem.[zdroj⁠?!] Neexistuje přesný soupis vzdoropapežů, neboť velmi záleží na úhlu pohledu či na skupině, která tohoto papeže podporovala, celkem jich bylo mezi 25 až 40. Za prvního vzdoropapeže je považován svatý Hippolyt (217235), za posledního Felix V. (14391449).

Autoritu současných papežů (od Pavla VI.) neuznávají příslušníci sedisvakantistických skupin, které si v některých případech sami nárokují právoplatnost svého papeže. Od historických vzdoropapežů se však tito sedisvakantističtí papežové liší tím, že nemají podporu v řadách církevní hierarchie a uznávají je řádově pouze tisícovky příznivců. Sami sedisvakantisté se často považují za jediné katolíky věrné tradici, skutečnému papežství i římskokatolické církvi. Římskokatolická církev je považuje za schizmatiky.

Velké papežské schizma

Avignonské zajetí přerůstá v papežské schizma

Mapa znázorňující podporu papežům v Římě (modrá) a v Avignonu (červená) do koncilu v Pise a vzniku trojpapežství

Na přelomu 14. a 15. století došlo v Evropě ke krizi středověké společnosti. Tato krize byla vyvolána nejen stále se zvyšujícím počtem morových ran, ale zejména stoletou válkou v Evropě. Krize se tak dotkla téměř všech sfér života. Již tak napjatá situace v Evropě přispěla k rozhodnutí papeže Bonifáce VIII. odmítnout korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci. Po smrti papeže Bonifáce VIII. tak roku 1309 násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu, aby měl stálý dohled nad jednáním papeže. Tento akt je často nazýván avignonským zajetím (13091378). Římští církevní hodnostáři však nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma. Papež však záhy roku 1378 umírá, a tak vyvstává nová příležitost pro volbu papeže na obou místech. Po smrti avignonského papeže Řehoře XI. se Římané obávali, že bude zvolen opět francouzský papež, protože ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů. Aby tomu zabránili, vyvinuli na kardinály ozbrojený nátlak a žádali, aby byl papežem zvolen Říman. Pod silnými pohrůžkami byl opravdu zvolen Ital, arcibiskup z Bari, který přijal jméno Urban VI. a zůstal v Římě.

O tři měsíce později, oněch 11 francouzských a 1 španělský kardinál, prohlásili volbu papeže za vynucenou, a tedy neplatnou a zvolili nového papeže, Francouze, který přijal jméno Klement VII., ten se usídlil v Avignonu. Urbana VI. se poté zřekli také tři italští kardinálové (čtvrtý mezitím zemřel) a přidali se ke Klementovi VII. Tak měla Římská církev dva papeže.

Otázka jejich legitimity je dodnes nejasná, u Urbana VI. se navíc po jeho zvolení projevila pravděpodobně duševní porucha; a nátlak na kardinály je těžko prokazatelný. Obě strany měly mezi svými stoupenci dnes uctívané světce – sv. Kateřina Sienská se rozhodně stavěla za Urbana VI., kdežto za Klementa VII. bojoval sv. Vincenc Ferrerský. Oba papežové byli bezvýhradně přesvědčeni o vlastní legitimitě.

Průčelí Papežského paláce v Avignonu

Z tohoto důvodu se papežské schizma udrželo až do roku 1415. Oba papežové zřídili své kurie, jmenovali své kardinály a po smrti měli své nástupce. Každý papež dával protivníkovy stoupence do klatby – tedy bylo v klatbě celé katolické křesťanstvo. Všechny katolické církevní úřady byly obsazovány dvojmo, a tím schizma podněcovalo sváry a boje. Rozdělení se projevilo i v rovině politiky států - různé evropské státy se podle svých zájmů přiklonily k jednomu či druhému papeži, což řešení situace ještě víc ztěžovalo. Pro katolickou církev toto byla největší krize v jejích dějinách.[1]

Poměry v tehdejší církvi

V téže době postupně posilovala světská moc církve a její úloha se postupně vzdalovala od tradičního pojetí církve jako prostředníka mezi člověkem a Bohem. Tyto trendy měly za následek rozvoj kritiky církve, například od Jana Viklefa. Dvojpapežství bylo vnímáno jako symbol zkaženosti tehdejší církve, tím spíše, že oba papežové se vzájemně exkomunikovali a používali mocenských i vojenských prostředků pro získání vlivu nad křesťanskou Evropou. Kritika poměrů v církvi a neschopnost církve jí čelit postupně vyústila v několik významných nápravných hnutí, například husitství a vznik protestantských církví.[zdroj⁠?!]

Snaha o řešení papežského schizmatu, koncil v Pise a vznik trojpapežství

Související informace naleznete také v článku Pisánský koncil.

Pařížská univerzita navrhla tři cesty k překonání rozkolu: via cessionis (dobrovolné odstoupení), via compromissi (podrobení se rozhodčímu výroku) a via concilii (rozhodnutí koncilu). Nakonec rozhodnutí sporu proběhlo díky svolání církevního koncilu. Myslitelé 14. století snesli množství důvodů, proč instituce koncilu reprezentující všechny věřící (congregatio fidelium) může vydat rozhodnutí, jimž je povinen podrobit se i papež.[1]

Kardinálové na 25. březen 1409 svolali do Pisy ekumenický koncil, jehož se mimo jiné zúčastnilo 14 římských a 10 avignonských kardinálů, 4 patriarchové a 80 biskupů, 90 opatů a dále zástupci 13 universit. Účastníci koncilu se prohlásili za ekumenické shromáždění reprezentující celou církev a za soudní instanci nad oběma současnými papeži – avignonským Benediktem XIII. a římským Řehořem XII. Kvůli pravidlu, že nikdo na zemi nemá pravomoc soudit papeže (prima Sedes a nemine iudicetur) s výjimkou případu, kdy se papež stane heretikem, bylo schizmatické jednání obou papežů prohlášeno za heretické a byl zvolen nový papež Alexandr V. To ale vzhledem k tomu, že stávající dva papežové Benedikt XIII. a Řehoř XII. odmítli závěry koncilu uznat a vzdát se svých funkcí, vedl koncil fakticky k trojpapežství. Papež zvolený v Pise sice záhy roku 1410 umírá, ale jeho úřad ihned přebírá nový papež Jan XXIII.[1]

Koncil v Kostnici

Související informace naleznete také v článku Kostnický koncil.

Situaci tak vyřešil až Kostnický koncil zahájený 16. listopadu roku 1414. Svolal jej Římský král Zikmund Lucemburský. Papež Jan XXIII. sice slíbil, že abdikuje, pokud abdikují i zbylí papežové, ale posléze raději uprchl. A tak byl koncil nucen řešení ožehavého problému odložit a snažil se radikálně vypořádat s kritikou církve, např. upálením Jana Husa nebo Jeronýma Pražského. Nakonec koncil po vleklých jednáních i vojenských akcích všechny tři stávající papeže (třemi papeži té doby byli Jan XXIII. (vzdoropapež), Řehoř XII. a Benedikt XIII.) sesadil či donutil abdikovat.

Následně bylo roku 1417 v rámci Kostnického koncilu uspořádáno konkláve, které 8. listopadu roku 1417 zvolilo novým papežem Otto Colonna. Ten který přijal jméno Martin V. a dosáhl uznání v celé katolické církvi[1], čímž toto papežské schizma mělo být definitivně ukončeno. Trvalo však ještě několik let, během nichž Benedikt XIII. a jeho následníci Klement VII. a Klement VIII. byli, minimálně části katolického světa (Aragonií), uznáváni do roku 1429.

Benedikt XVI. a František

Papežové František a Benedikt XVI. 5. července 2013 ve Vatikánských zahradách
Související informace naleznete také v článcích Benedikt XVI. a František (papež).

Konkláve z roku 2013 nesouvisí se schizmatem, i když po volbě nového papeže Františka nastala situace, kdy žili dva papežové: Emeritní papež Benedikt XVI. a papež František. Benedikt XVI. odstoupil ze zdravotních důvodů a prohlásil, že v pozici emeritního papeže se zcela podřídí papeži novému. V novověku je sice odstoupení papeže situace zcela výjimečná (v novější době je Benedikt XVI. jediným papežem, který dobrovolně odstoupil), ale zcela v souladu s Kodexem kanonického práva[2]. Proto dobrovolné zřeknutí se úřadu papeže nemůže být považováno za schizma.

Odkazy

Reference

  1. a b c d SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 345–358. 
  2. Kodex kanonického práva. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113-082-6. Kapitola Kánon 332, § 2., s. 143. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Royal Flag of France.svg
Autor: Oren neu dag (talk), Licence: CC BY-SA 3.0
Royal flag of France before the Revolution (heraldic banner of "France modern")
Royal flag of France.svg
Autor: Oren neu dag (talk), Licence: CC BY-SA 3.0
Royal flag of France before the Revolution (heraldic banner of "France modern")
Royal Banner of Aragón.svg
Autor: Tento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape od v ., Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Banner of the Kingdom and Crown of Aragón
Royal Banner of Scotland.svg
Autor: Government of Scotland, according to Lyon King of Arms Act 1672
(Vector graphics image by Eyrian), Licence: CC BY-SA 3.0
The Royal Banner of Scotland, also known as the "Lion Rampant", is the banner of the old arms of the King of Scots. It consists of a lion contained within a "tressure flory counter-flory" (In heraldic terminology, it is blazoned as Or, a lion rampant Gules armed and langued Azure within a double tressure flory counter-flory Gules
Bandera de Borgoña.svg
Top left and bottom right: New Burgundy—blue, gold fleurs de lys, red and white border. Top right: Old Burgundy—blue and gold stripes with red border and Brabant—gold lion with red tongue and claws, on black. Bottom left: Old Burgundy as above and Limburg—red lion, gold claws and crown, on white. Center shield: Duchy of Flanders—black lion with red tongue and claws, on gold.
Generieke vlag van Vlaanderen.svg
Autor: Tom Lemmens, Licence: CC0
Generic flag of Flanders. If you require the flag of the Flemish community or region (Belgian governments), please use the official flag.
Flag of the County of Foix.svg
Autor: Patricia.fidi, Licence: CC0
Flag of the County of Foix in France
Royal standard of England (1406–1603).svg
  • Royal Standard of England (1406-1603).
  • Elements of the file were taken from: , and
Banner of the Lordship of Ireland.svg
Autor: NsMn, Licence: CC BY 3.0
The banner of the Lordship of Ireland, SVG version.
State Banner of Denmark (14th Century).svg
State Banner of Denmark or the Dannebrog, drawn from the Wapenboek Gelre.
State Flag of the Republic of Florence.svg
State Flag of the Republic of Florence.
Western schism 1378-1417.svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
Historical map of the Western Schism
Caution, this map may contain errors, e.g. the borders in Scandinavia and Prussia are incorrect.
GentseVlag.svg
Ghent Flag
5 luglio 2013 - incontro tra Papa Francesco e Papa Benedetto XVI - inaugurazione statua San Michele Arcangelo -.jpg
Autor: Mondarte, Licence: CC BY-SA 4.0
Treffen zwischen Papst Franziskus und Papst Benedikt XVI. anlässlich der Einweihung der Statue des Erzengels Michael in den Vatikanischen Gärten des Künstlers Giuseppe Antonio Lomuscio.
Royal banner of the Kingdom of Bohemia (colorful).svg
Autor: Samhanin & Havsjö (change the color of the 'Royal banner of the Kingdom of Bohemia.svg'), Licence: CC BY-SA 4.0
Royal banner of the Kingdom of Bohemia (1305)
Glyndwr's Banner.svg
Autor: lastest version Perhelion; earlier version AlexD, Licence: CC BY-SA 3.0
Banner adopted by Owain Glyndŵr and thought to be derived from the counter-charged arms of the princely Houses of Mathrafal and Dinefwr. It is currently in use by the National Eisteddfod for Wales, Cymdeithas yr iaith and widely amongst independentist groups
Flag of the State of the Teutonic Order.svg
Flag of the State of the Teutonic Order
Banniel Breizh 1.0.svg
Autor: Ec.Domnowall, Licence: CC BY 3.0
Ar Groaz Du, banniel kozh Breizh.
PortugueseFlag1385.svg
Autor: Nuno Tavares, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of Portugal 1385 - 1485
Façade du Palais des Papes.jpg
Autor: Chimigi, Licence: CC BY-SA 2.0 fr
Front of Pope's Palace in Avignon.
Flag of the Kingdom of Poland.svg
Banner of Kingdom of Poland in the 14th century

A seal of Duke Premislaus II from 1290 shows the ruler holding a banner emblazoned with a crowned eagle. During the reign of King Ladislaus (r. 1320–1333), the red cloth with the White Eagle was established as the royal banner. The orientation of the eagle on the banner varied; its head could point either upwards or towards the hoist.

Bandera de Reino de Navarra.svg
Autor: Miguillen, Licence: CC BY-SA 4.0
Bandera de Navarra (versión antigua)
Flag of the Grand Duchy of Lithuania (1403–1410).svg
Autor: Alex Tora, Licence: CC BY 3.0
Flags of Ruthenian lands in the battle of Tannenberg, 1410.
BlasonComtatVenaissin.svg
Autor: Superbenjamin, Licence: CC BY-SA 3.0
Blason du Comtat Vennaissin
Flag of the Papal States (1803-1825).svg
Autor: Tibetan Pop Rocks, Licence: CC BY-SA 3.0
Merchant flag of the Papal States. In use since 1803, officially adopted on 7 June 1815.
Bratach na hÉireann.svg
Autor: cf. source, Licence: CC BY 3.0
Banner of arms of Ireland in the 16th century (gaelic harp[1])
Royal banner of Janus of Cyprus.svg
Autor: Samhanin, Licence: CC0
Royal banner of Janus of Cyprus.
Flag of Aquitaine.svg
Autor: Patricia Fidi, Licence: CC0
Regional flag of the french province Aquitaine
Flag of Genoa.svg
Flag of Genoa
Bandiera del Regno di Sicilia 4.svg
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Royal Banner of Sweden (14th Century).svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Banner of Sweden (14th Century)
Flag of the Kingdom of Naples.svg
Flag of the Kingdom of Naples
State Flag of the Savoyard States (late 16th - late 18th century).svg
State Flag of the Savoyard States (late 16th - late 18th century).
C o a Johannes XXIII (antipapa).svg
Autor: Echando una mano, Licence: CC BY-SA 4.0
Coat of arms of antipope John XXIII (Pisa)
Königsbanner 14Jh.svg
Autor: Vlastní dílo, Ronald Preuss (eagle), Licence: CC BY-SA 4.0
Royal banner (Königsbanner) of the German kings and emperors in the early to mid 14th century. The upright rectangular shape of the field approximates the proportions of 14th-century military banners, see e.g. File:Codex Balduini Trevirensis - Alpenüberquerung Heinrich VII.JPG
Royal Banner of Norway (14th Century).svg
Autor: Samhanin, Roede (tif file author), Licence: CC BY-SA 4.0
Royal Banner of Norway (14th Century) based on contemporary depictions of flags from Scandinavia and Scotland.