Vzpoura v Kragujevaci

Vzpoura v Kragujevaci byla vzpoura 71. pěšího pluku rakousko-uherské armády, který byl v okupovaném Srbsku dislokován v posledním roce první světové války. Došlo k ní 2.^[1] a 3. června 1918.

V letech 1917 a 1918 začalo postupně v Německu i Rakousku-Uhersku sílit přesvědčení, že Trojspolek nemůže stále prodlužující se první světovou válku vyhrát. Sílící vyčerpání Rakouska-Uherska z konfliktu se projevovalo problémy se zásobováním potravinami, četnými stávkami a demonstracemi. Jen na jaře 1918 znamenalo snížení přídělů potravin v rámci tzv. přídělového systému nespokojenost v řadě měst tehdejší monarchie a projevovalo se i v armádě. Kromě toho měl vliv na snížení motivace vojáků pokračovat ve válečném úsilí i Brestlitevský mír, který byl vyjednán na začátku roku 1918. Závist panovala vůči důstojníkům, kteří měli zajištěno lepší zásobování; běžní vojáci mnohdy neměli nic, vojenská zařízení byla zcela bez vybavení a vojáci si např. oblečení přinesli ještě z ruského zajetí. To vše dohromady vedlo k tomu, že tisíce vojáků především slovenské národnosti^[2] vypověděly poslušnost svému vedení.

Záložní útvar 71. pluku se formoval v Kragujevaci v okupovaném Srbsku (západní část země byla okupována Rakousko-Uherskem, východní potom Bulharskem). Podle uvedené mírové smlouvy propustila nová ruská vláda všechny rakouské válečné zajatce. Asi 2400 až 3000 Slováků navrátivších se z ruského zajetí vytvořilo 7 rot 41. pochodové formace, kterou měli 10. června odvelet na jižní frontu^[3] (která se nacházela na území současného Řecka, Albánie, resp. Severní Makedonie.

Mezi těmito muži však panovala nechuť bojovat. Vojákům byly upřeny žádané dovolené, a tak se po návratu ze zajetí nesměli vrátit před cestou na frontu domů. 2. června 1918, večer po vydání žoldu, se vojáci vraceli z města do ubytoven. Voják Martin Riljak se pod vlivem alkoholu dostal do střetu s dozorujícím poddůstojníkem Antonem Bednárem. Vykřikoval „Kamaráti, šikovateľ ma chce vziať na raport!“ Riljaka se proto následně zastali ostatní vojáci, kteří Bednára zbili.^[1] Následně se vojáci zmocnili zbraní. Vzhledem k tomu, že vedení se obávalo případné vzpoury (na jaře 1918 propukala povstání v rakousko-uherské armádě poměrně často), však toto na vedení boje nestačilo – pušek bylo jen pět set a střelivo především cvičné. Vzbouřenci by se museli zmocnit i munice v zabezpečetěném muničním skladu.^[4]

Množství dalších reagovalo na dění živelnou vzpourou tak, že se zbraní v ruce vyšlo mezi 21. a 22. hodinou z kasáren a rozhodlo se postavit proti nasazení jednotky na frontě. Většina nováčků se vzpouře vyhnula a z místa utekla k budově velitelství. Část vzbouřenců pod vedením Jána Hudce se chtěla zmocnit skladu munice, druhá skupina Pavla Klejnara pronikla k železniční stanici, kde přerušila telegrafní spojení. Sklad munice ani železniční stanici se však nepodařilo obsadit^[5]. Vojáci po vzpouře očekávali, že se rozutečou do hlubokých lesů v okolí, kde přečkají konec války.^[1] Předpokládali, že prohra a konec konfliktu přijdou brzy. Dle historických zdrojů není patrné, zdali vzpoura vznikla živelně bez jakýchkoliv příprav, nebo jestli ji někteří z vojáků alespoň v nějaké míře připravovali předem. Nedostatek přípravy vzpoury bývá označován za hlavní důvod jejího rychlého potlačení.^[6]

Velitel náhradního praporu podplukovník Artúr Marx se rozhodl urychleně jednat, aby vzpouru potlačil. Nejprve pomocí jednotky dragounů a kulometné čety zastavil vzbouřence postupujících ke skladu munice a později odřízl od spojení s kasárnami skupiny, které pronikly do města^[3].

Nejhouževnatější odpor však kladli vzbouřenci izolováni v kasárnách, i ten po nasazení dělostřelectva postupně slábl. Velitelům se do poledne 3. června podařilo odpor vojáků zcela potlačit. Pouze 50 mužům se podařilo uniknout.

S 81 obviněnými vzbouřenci se konal vojenský soud, na základě jehož rozsudku bylo 9. června 1918^{[pozn. 1]} popraveno zastřelením 44 slovenských vojáků. Popravu vykonal regiment vojáků původem z Bosny a Hercegoviny. Poprava před dalšími členy vojenské jednotky byla poznamenána nesouhlasnými výkřiky, např. „Našu smrť draho zaplatíte vrahovia!“ nebo „Len strieľajte, vrahovia! Za nami idú bratia Slovania, Srbi, ktorí nás pomstia!“.

O události tisk v tehdejším Uhersku, resp. na Slovensku neinformoval, rakousko-uherské vojsko se snažilo zabránit tomu, aby se informace o události rozšířily do tisku.

15 vojáků bylo předáno řádnému vojenskému soudu. Zbývající příslušníci 71. pluku byli následně odesláni do bojů na italskou frontu.

Po skončení války zde byl v roce 1924 odhalen památník s místem odpočinku zastřelených vojáků. Nesl název Československý hřbitov a byl odhalen za přítomnosti představitelů Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československa. V témže roce rovněž prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk daroval pozůstalým rodinám zabitých Slováků několikasettisícovou sumu jako odškodné.

• Denisa Holúbková: Pamäť a pamätihodnosti trenčianskeho 71. pešieho pluku a vzbury v Kragujevci v roku 1918 (slovensky)

• Vzpoura v Judenburgu