Wang Ming

Wang Ming
Narození	3. května 1904 nebo 23. května 1904 Ťin-čaj
Úmrtí	27. března 1974 (ve věku 69 let) Moskva
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Alma mater	Sunjatsenova univerzita pracujících Číny
Povolání	politik
Ocenění	Asijská kulturní cena města Fukuoka (2017)
Politická strana	Komunistická strana Číny
Funkce	generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Číny (1931–1932) člen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1931–1938) člen Národní politické rady člen celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění member of the 1st Plenary Session of the Chinese People's Political Consultative Conference
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wang Ming (čínsky pchin-jinem Wáng Míng, znaky 王明), vlastním jménem Čchen Šao-jü (čínsky pchin-jinem Chén Shàoyǔ, znaky zjednodušené 陈绍禹, tradiční 陳紹禹; 23. května 1904 Ťin-čaj – 27. března 1974 Moskva) byl čínský politik, ve 30. a 40. letech 20. století jeden z vůdců Komunistické strany Číny. Počátkem 30. let komunistickou stranu krátce vedl, v letech 1931–1937 působil v Moskvě jako představitel strany v Kominterně a podílel se i na vedení Kominterny. Roku 1937 se vrátil do Číny, ale během několika let byl z vedení strany vytlačen Mao Ce-tungem. Po roce 1945 sice zůstal členem ÚV KS Číny, ztratil však politický vliv a letech 1950–1953 a trvale od roku 1956 žil v Moskvě.

Život

Wang Ming se narodil 23. května 1904 v kraji Lu-an (dnešní okres Ťin-čaj) v provincii An-chuej, v chudé rodině venkovského učitele. Jeho rodné jméno je Čchen Šao-jü. Wang Ming je pseudonym, který si vybral v průběhu politické činnosti.

V roce 1920 nastoupil do základní školy v okrese Ku-š’ v provincii Che-nan. Poté pokračoval ve studiu na prestižní provinční Třetí zemědělské škole založené revolucionářem Ču Jün-šanem, který své studenty seznamoval s pokrokovými publikacemi a knihami. Během studia se Wang Ming aktivně účastnil veřejného života, mimo jiné se podílel na organizování kampaní proti nečestným volbám a za bojkot japonských výrobků. Po ukončení školy v roce 1924 se zapsal na vysokou obchodní školu ve Wu-chanu, kde studoval pouze rok. Ve Wu-chanu se připojil k Hnutí 30. května a vstoupil do Kuomintangu.

V listopadu 1925 odjel Wang Ming do Moskvy studovat na Sunjatsenově univerzitě pracujících Číny ruštinu a marxisticko-leninskou teorii. Aktivně se zapojil do politických diskuzí mezi studenty a s dalšími aktivisty, jako byli Čang Wen-tchien, Čchin Pang-sien a Wang Ťia-siang, vytvořil skupinu takzvaných „osmadvaceti bolševiků“.^{[1][pozn. 1]}

V březnu 1929 se vrátil do Číny, kde byl pověřen vedením oddělení propagandy výboru KS Číny v jednom šanghajském obvodu a pracoval jako redaktor stranických novin Chung-čchi („Rudý prapor“). V novinách „Rudý prapor“ a „Bolševik“ publikoval přes 30 článků propagujících politiku Kominterny, napsal esej Dvě linie (两条路线, liang tchiao lu-sien), v němž vysvětloval nový stranický kurz.

Koncem roku 1930 se stal tajemníkem stranického výboru provincie Ťiang-su. V srpnu 1930 se do Šanghaje vrátili z Moskvy členové politbyra Čou En-laj a Čchü Čchiou-paj s úkolem zkorigovat dle Kominterny nesprávnou levě-radikalistickou politiku čínských komunistů, kterou ve vedení strany prosazoval Li Li-san. Provedené změny považovalo vedení Kominterny v Moskvě za nedostatečné a koncem roku 1930 odvolalo Li Li-sana do Moskvy a do Šanghaje přijel jako nový představitel Kominterny Pavel Mif, pod jehož vedením v lednu 1931 4. zasedání ÚV odsoudilo Li Li-sanovu „levou“ politiku, ale ostře kritizovalo i „pravou“ politiku funkcionářů spjatých s komunistickými odbory v čele s Che Meng-siungem, dále doplnilo ÚV a obměnilo politbyro. Mezi novými členy a kandidáty ÚV byli i čtyři z „osmadvaceti bolševiků“, včetně Wang Minga, který byl zvolen i do politbyra a v únoru 1931 se stal čtvrtým členem stálého výboru politbyra (vedle generálního tajemníka Siang Ču-faa, Čou En-laje a Čang Kuo-tchaoa). Čang Kuo-tchao se teprve v únoru vrátil z Moskvy a vzápětí odešel do sovětské oblasti E-jü-wan, a Siang Ču-fa byl v červnu 1931 zatčen a zabit kuomintangskou policií. Stranu poté řídil Wang Ming s Čou En-lajem (který měl na starosti organizaci, bezpečnost a vojenství).

V září 1931 v Šanghaji zůstali z členů politbyra pouze Wang Ming, který se připravoval na odjezd do Moskvy a Lu Fu-tchan. Po dohodě s představiteli Kominterny bylo proto sestaveno prozatímní vedení strany, v němž byli tři Wangovi kolegové z Moskvy (Čchin Pang-sien, pověřený celkovým řízením vedení, Čang Wen-tchien a Li Ču-šeng) a šest dalších funkcionářů (Kchang Šeng, Lu Fu-tchan, Čchen Jün, Liou Šao-čchi, Chuang Pching a Wang Čchung-žen).

V říjnu 1931 se Wang Ming vrátil do Moskvy, jako vedoucí delegace KS Číny v Kominterně. V Moskvě byl zvolen do výkonného výboru Kominterny a jeho předsednictva, v němž zodpovídal za asijskou a latinskoamerickou sekci. Na VII. kongresu Kominterny roku 1935 byl zvolen jedním ze členů sekretariátu výkonného výboru Kominterny.

Koncem roku 1937 se vrátil (s Čchen Jünem a Kchang Šengem) ze Sovětského svazu do Číny, do komunisty ovládaného regionu na pomezí provincií Šen-su–Kan-su–Ning-sia na severozápadě Číny. Zaujal pozici v nejužším vedení strany (v pětičlenném sekretariátu) a jako představitel Kominterny, sdělující čínským komunistům její rozhodnutí, měl velikou autoritu. Ztotožnil se s politikou Kominterny a jejího VII. kongresu na vytváření jednotných front proti fašizmu a krajní pravici, v čínských podmínkách tudíž politiku druhé jednotné fronty s Kuomintangem proti agresi Japonska, které v létě 1937 zahájilo otevřenou invazi do Číny. Wang Ming hájil politiku co nejužší spolupráce s Kuomintangem a za tímto účelem stanul v čele byra ÚV KS Číny pro region Jang-c’, sídlícího ve Wu-chanu, které řídilo komunistické organizace ve střední a jižní Číně a jménem KS Číny udržovalo kontakt s kuomintangskou vládou. V byru byli ještě Čou En-laj, Čchin Pang-sien, Siang Jing a Kchaj Feng, téměř polovina politbyra, a řídili stranické organizace v polovině země, prakticky tak Wang Ming stál v čele paralelního ústředí strany.

V říjnu 1938 ale Japonci dobyli Wu-chan a kuomintangská vláda v čele s Čankajškem ustoupila do Čchung-čchingu. Wang Mingova orientace na spolupráci s Kuomintangem tak utrpěla zjevný nezdar. Skeptičtější postoj Mao Ce-tunga, připouštějící spolupráci s Kuomintangem, ale hájící samostatnost strany a zejména samostatnost komunistických vojsk, se ukázal být perspektivnější. Kominterna se navíc postavila proti snahám Wang Minga o dominanci ve vedení strany a ústy Wang Ťia-sianga (vedoucího delegace KS Číny v Kominterně v letech 1937–1938) předala čínským komunistům vzkaz, že vůdcem strany má být Mao a Wang Minga požádala aby nesoupeřil o vedení. Po zasedání ÚV koncem roku 1938 tak Mao Ce-tung převzal řízení politbyra a Wang Mingova politická pozice byla oslabena. Wang nadále vedl oddělení ÚV pro jednotnou frontu, výbor pro ženskou otázku, a zastával další málo významné funkce. Roku 1941 se mu výrazně a trvale zhoršilo zdraví (později v pamětech vydaných v Moskvě tvrdil, že Mao Ce-tung zorganizoval jeho otrávení). Během nápravné kampaně v letech 1942–1945 byl ostře kritizován jako „dogmatik“ a vůdce „Wang Mingovy levé oportunistické linie“ v letech 1931–1935 a „pravé oportunistické linie“ v letech 1936–1938 a jeho politický vliv ve straně prakticky zanikl.

Na VII. sjezdu KS Číny v červnu 1945 byl znovuzvolen do ÚV (jako symbol stranické jednoty), nikoliv však do politbyra. Byl pověřen řízením prací v oblasti práva: podílel se na sestavení nových zákonů a ústavy Čínské lidové republiky; po vzniku Čínské lidové republiky roku 1949 byl zvolen do celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (které do roku 1954 plnilo i funkci parlamentu), stal se místopředsedou politického a právního výboru státní administrativní rady ústřední lidové vlády a předsedou výboru pro legislativu (výbor na úrovni ministerstva, podřízený politickému a právnímu výboru), členem nejvyššího soudu. Spolupracoval na návrzích zákonů, například zákona o manželství.

V červnu 1950 zasedání ÚV přijalo zvláštní rezoluci „O soudruhovi Wang Mingovi“ (关于王明同志的决定), ve které mu vytklo jeho nedostatečné odsouzení svých chyb a neupřímnost a nedostatečnost jeho dosavadní sebekritiky. Wang Ming poté zažádal o svolení k léčebnému pobytu v Sovětském svazu, což mu bylo povoleno a v letech 1950–1953 žil s rodinou v Moskvě. Se zlepšením zdravotního stavu se vrátil do Číny, ale po třech letech, roku 1956, opět odcestoval, s lékařem a rodinou, do Moskvy. V Sovětském svazu zůstal do konce života. Od reorganizace státních orgánů roku 1954 v nich už nezastával žádné funkce, zůstal však členem ÚV KS Číny, do kterého byl znovuzvolen i na VIII. sjezdu roku 1956. Po roztržce mezi komunistickými stranami Číny a Sovětského svazu začátkem 60. let ve svých knihách a publicistice hájil postoje sovětských komunistů a ostře kritizoval maoistickou politiku. Na následujícím IX. sjezdu KS Číny roku 1969 již nebyl zvolen do ÚV, ÚV však ani Wang Minga neodsoudil a nebyl vyloučen ze strany.

Zemřel v Moskvě 27. března 1974, pohřben je na Novoděvičském hřbitove. Jeho pohřbu se účastnili reprezentanti vedení KSSS Pjotr Děmičov, Ivan Kapitonov a Konstantin Kaťušev.

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ван Мин na ruské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wang Ming na Wikimedia Commons