White Light/White Heat

White Light/White Heat je druhé studiové album americké rockové skupiny The Velvet Underground. Album vyšlo v lednu 1968, deset měsíců po vydání první desky, nazvané The Velvet Underground & Nico. Několik měsíců po vydání alba ze skupiny odešel John Cale a nahradil ho Doug Yule.

Když se na roku 1967 objevilo první album The Velvet Underground & Nico, byl na něj svět pop music jen stěží připraven. Ale zatímco tato deska zněla jako otevřená výzva konvencím v tehdejší rockové hudbě, její nástupnice White Light/White Heat byla učiněným útokem na kulturní a estetické normy. Autorem většiny skladeb je Lou Reed, jsou však tři výjimky. Dvě z nich složil spolu s Johnem Calem, Sterlingem Morrisonem a Maureen Tucker a jednu pouze s Calem a Morrisonem. Všechny texty napsal Reed.^[4]

Jde o první a jediné album, na kterém hraje pouze základní sestava skupiny – John Cale, Lou Reed, Sterling Morrison a Maureen Tucker.^[5] Na albu se již nijak nepodílí ani Andy Warhol ani Nico.

Nahrávání alba White Light/White Heat probíhalo v září 1967 v Mayfair Sound Studios v New Yorku.^[6] Není přesně jisté, jak dlouho skupina album nahrávala. Jeho nahrávání trvalo jen několik dní, ale celé vzniklo v září.^{[7][p 1]} Produkce se ujal Tom Wilson a nahrávacími techniky byli Gerry Kellgren a Val Valentin.^[6]

Skladba „Here She Comes Now“ byla na prvních výliscích desky uvedena chybně jako „There She Comes Now“.^[8] V roce 1976 album vyšlo ve Spojeném království se zcela odlišným obalem.^[9] V roce 1986 bylo album remasterováno a vydáno s upraveným obalem, na kterém již tetování není znázorněno vůbec.

Před vydáním alba samotného vyšel v listopadu 1967 singl, obsahující skladby „White Light/White Heat“ a „Here She Comes Now“.^[3][10]

Album White Light/White Heat vyšlo 30. ledna 1968 u vydavatelství Verve Records.^[11] Na jeho předním obalu je fotografie tetování od Billyho Namea; ta ale není skoro vůbec vidět, protože je černá stejně jako podklad, jen má trochu jiný odstín.^[11] Na zadní části obalu je pak fotografie všech členů skupiny.^[11]

V prosinci 2013 vyšlo album u příležitosti pětačtyřicátého výročí v reedici doplněné o řadu alternativních či koncertních verzí různých skladeb.^[12] Různé raritní nahrávky pro reedici dodali Lou Reed i John Cale;^[13] první z nich několik týdnů před vydáním reedice zemřel.^[14]

Album otevírá skladba o amfetaminech, která dala název celému albu – „White Light/White Heat“. V této verzi má stopáž kratší než tři minuty, na koncertním albu 1969: The Velvet Underground Live je o poznání delší, má osm a půl minuty.^[7] Následuje „The Gift“. Text ke druhé skladbě napsal Reed ještě na univerzitě; jako hudba k ní byl použit základ skladby „Booker T.“.^[15] Koncertní nahrávky skladby „Booker T.“ vyšla v roce 1995 jako součást box setu Peel Slowly and See. Nahrávka je velmi zvláštní, protože hudba je nahrána do jednoho kanálu a slova do druhého,^[15] takže i při výstupu zní každé z jednoho reproduktoru a buď jednu nebo druhou část lze vypustit.^[16] Hlavní postavou ve skladbě „The Gift“ je jistý Wald Jeffers;^[15] student, který se snaží poslat sebe sama poštou.^[7] Její text Cale recituje s velšským akcentem a zajímavostí je, že celý osmiminutový text namluvil na první pokus.^[15] Jde o první skladbu skupiny, ve které se Cale představil jako hlavní zpěvák.

Jako třetí je na albu píseň „Lady Godiva's Operation“ s perverzním příběhem o změně pohlaví. Skladbu opět zpívá Cale, přičemž Reed občas svým hlasem také zasáhne.^[15] Patrně nejmelodičtější skladbou na tomto albu je „Here She Comes Now“, poslední na A‑straně původní LP desky. Její demoverze rovněž vyšla na albu Peel Slowly and See.

Zatímco původní A-strana zní temně, podobně jako na první desce, na B-straně skupina odhodila veškeré zábrany a rozpoutala divokou freejazzovou explozi „I Heard Her Call My Name“. Její text pojednává o dávo zesnulé přítelkyni.^[16][15] Poslední skladbou na albu je epický noisový jam v podobě sedmnáctiminutové „Sister Ray“. Při dřívějších koncertech skupiny byla skladba označována jako „Searching“ a trvala ještě déle.^[17] Například na albu Bootleg Series Volume 1: The Quine Tapes z roku 2001 má třicet osm minut. Skladba byla nahrána bez baskytary (Reed i Morrison hráli na kytary a Cale na varhany) a původně nikdo nevěděl, jak skladba bude dlouhá.^[17] V několika místech jsou kytary slyšet slaběji než Caleovy varhany. Podle Reeda její text pojednává o homosexuálním dealerovi.^[17]

Hudebníci

• Lou Reed – zpěv, kytara, klavír
• John Cale – zpěv, elektrická viola, varhany, baskytara, zvukové efekty v „Lady Godiva's Operation“
• Sterling Morrison – zpěv, kytara, baskytara, zvukové efekty v „Lady Godiva's Operation“
• Maureen Tucker – bicí, perkuse,

Produkce

• Tom Wilson – producent
• Gary Kellgren – zvukový inženýr
• Val Valentin – zvukový inženýr
• Bob Ludwig – mastering

V žebříčku pěti set nejlepších alb všech dob podle časopisu Rolling Stone se umístilo na 292. příčce.^[18]

• Allmusic ^[1]
• Rolling Stone ^[2]
• Sputnik Music ^[19]

Album se sotva dostalo do žebříčku Billboard 200 – první týden bylo na 200. a druhý na 199. místě.^[11][20]

• UNTERBERGER, Richie. White Light/White Heat: Velvet Underground den po dni. Překlad Petr Ferenc. Praha: Volvox Globator, 2011. 364 s. ISBN 978-80-7207-821-9. 
• BOCKRIS, Victor; MALANGA, Gerard. Nadoraz: Příběh The Velvet Underground. Překlad Josef Rauvolf. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.