William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu

William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu
William Stanhope, 1st Earl of Harrington (1683-1756), Attributed to Godfrey Kneller.jpg
Narození1690
Elvaston
Úmrtí8. prosince 1756 (ve věku 65–66 let)
Londýn
Alma materEtonská kolej
Povolánídiplomat a politik
ChoťAnne Griffith (od 1718)[1]
DětiWilliam Stanhope, 2nd Earl of Harrington
Thomas Stanhope[2]
RodičeJohn Stanhope[2] a Dorothy Agard
PříbuzníCharles Stanhope (sourozenec)
Charles Stanhope, 3. hrabě z Harringtonu, Isabella Molyneux, Countess of Sefton[2][3], Lady Caroline Stanhope[2], Lady Amelia Stanhope[2], Henry Fitzroy Stanhope[2], Lady Henrietta Stanhope[2][3] a Lady Anna Maria Stanhope[2][3] (vnoučata)
FunkceLeader of the House of Lords (1730–1742)
Leader of the House of Lords (1744–1746)
lord předseda rady
Member of the 6th Parliament of Great Britain
Member of the 7th Parliament of Great Britain
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu (William Stanhope, 1st Earl of Harrington, 1st Viscount Petersham, 1st Baron Harrington) (1690 – 8. prosince 1756, Londýn, Anglie) byl britský diplomat, generál a státník ze šlechtického rodu Stanhope. Kariéru zahájil jako voják za války o španělské dědictví, poté působil jako diplomat a nakonec byl dlouholetým britským ministrem zahraničí (1730-1742, 1744-1746). V roce 1730 jako baron vstoupil do Sněmovny lordů, později získal titul hraběte z Harringtonu (1742). V politice patřil k whigům.

Kariéra

Studoval v Etonu a poté sloužil v armádě, zúčastnil se války o španělské dědictví a dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1715–1725 a 1727–1730 byl členem Dolní sněmovny za stranu whigů, mezitím začal působit v diplomacii a byl vyslancem v Madridu (1717–1718 a 1720–1727) a v Turínu (1718–1719). Po návratu ze Španělska byl jmenován členem Tajné rady a u dvora zastával post náměstka nejvyššího komořího (1727–1730). V roce 1729 vynikl jako diplomat, když v Seville uzavřel smlouvu mezi Británií a Španělskem, která potvrdila britskou okupaci Gibraltaru a obnovila obchod mezi koloniemi obou zemí[pozn. 1]. V roce 1730 získal titul barona z Harringtonu a vstoupil do Sněmovny lordů a v letech 1730–1742 byl státním sekretářem zahraničí. V zahraniční politice se shodoval s Jiřím II. a naopak se dostával do konfliktů s premiérem Walpolem, funkci ministra zahraničí opustil s pádem Walpolovy vlády. V letech 1742–1744 byl prezidentem Tajné rady, v Pelhamově vládě se znovu krátce vrátil do funkce ministra zahraničí (1744–1746), ale musel rezignovat kvůli sporům s Jiřím II. Ministerstvo zahraničí po něm převzal bratranec hrabě Chesterfield, kterého naopak nahradil ve funkci místokrále v Irsku (1747–1750). Vysokou politiku nakonec opustil kvůli nesouhlasu s politikou premiéra H. Pelhama[pozn. 2]. I když aktivně v armádě nesloužil, jako vlivný ministr nadále postupoval ve vojenských hodnostech a byl povýšen postupně na generálmajora (1735), generálporučíka (1739) a generála (1747).

Elvaston Castle (Derbyshire), hlavní sídlo hrabat z Harringtonu

Rodina a majetek

Jeho manželkou byla Anne Griffith (1695–1719), která zemřela při porodu dvojčat. Předčasně zemřelý syn Thomas (1719–1743) byl pod otcem státním podsekretářem zahraničí (1739–1741), druhorozený syn William (1719–1779) zdědil rodové tituly a v armádě dosáhl hodnosti generála.

Hlavním sídlem této rodové linie byl zámek Elvaston Castle (Derbyshire), William navíc přikoupil panství Gawsworth Old Hall (Cheshire).

Literatura

Odkazy

Externí odkazy

Poznámky

  1. ↑ "Williamův vzestup na přelomu 20. a 30. let souvisel s novým směřováním britské zahraniční politiky, které prosadil premiér R. Walpole. Ten v roce 1729 využil nepřítomnosti ministra zahraničí Townshenda a vyslal Stanhopa do Španělska k uzavření spojenecké smlouvy, čímž de facto skončilo přátelství s Francií, jehož byl naopak stoupencem Townshend. Ten pak následně odstoupil z funkce a novým ministrem zahraničí se stal právě Stanhope
  2. ↑ "Nové směřování politiky vlády Henryho Pelhama vyvolalo koncem roku 1750 odpor několika ministrů, díky čemuž došlo následně k několika personálním změnám v kabinetu. Hrabě z Harringtonu odešel z postu irského místokrále v prosinci 1750 a jeho nástupcem se stal vévoda z Dorsetu, který v této funkci působil již dříve ve 30. letech. Krátce po Harringtonovi odešli z vlády i vévoda z Bedfordu (ministr vnitra) a lord Sandwich (první lord admirality)

Reference

  1. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. ↑ a b c d e f g h Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ a b c Kindred Britain.

Média použitá na této stránce