Windsorská dynastie

Windsorská dynastie
znak rodu
ZeměBývalé Spojené království Velké Británie a Irska (do 1922), Spojené království (od 1922), Kanada, Austrálie,
Nový Zéland a Commonwealth Realm
Mateřská dynastieDynastie Sasko-Kobursko-Gothajská
Titulykrál Spojeného království,
král Britských dominií,
císař Indie,
hlava Commonwealthu
a ochránce víry
ZakladatelJiří V.
Rok založení1917
Současná hlavaKarel III.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Windsorská dynastie nebo dynastie Windsor (anglicky House of Windsor) je od roku 1917 název vládnoucího panovnického rodu ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a v některých zemích Commonwealthu. Původně sasko-kobursko-gothajsko-hannoverská dynastie vládnoucí od roku 1901 (potomci královny Viktorie, která pocházela z hannoverské dynastie, a jejího manžela prince Alberta Sasko-Koburského), od roku 2022 jde po mužské linii o větev rodu glücksburského.

Historie

Od roku 1714 držela britský trůn původem německá hannoverská dynastie, na kterou po smrti královny Viktorie roku 1901 navázala osobou Eduarda VII. dynastie koburská (po jeho otci). V období první světové války (19141918), kdy byla Velká Británie ve válečném stavu s Německem a v zemi panovala silně protiněmecká nálada, se však evidentně německý původ a název dynastie staly politicky neúnosným. Královský pár měl z obou stran německé předky i příbuzné, z nichž zejména německý císař Vilém II., bratranec králův, symbolizoval pro Brity neuvěřitelné hrůzy války.

Král a hlava rodu Jiří V. tedy 17. července 1917 přijal rozhodnutí, že původní název dynastie Saxe-Coburg-Gotha se nahradí novým, anglicky znějícím názvem Windsor, podle královské rezidence západně od Londýna. Tím se mu podařilo do jisté míry uklidnit nacionalisty, z nichž začínal mít obavy. Specificky stanovil jméno Windsor jako příjmení pro všechny potomky královny Viktorie, kteří sídlili ve Spojeném království, vyjma žen, které se do těchto rodin přivdaly.

V důsledku událostí a politických změn během první světové války a po ní byla řada evropských monarchů zbavena trůnu krále či císaře. Tak se stalo i s dalším bratrancem Jiřího V., ruským carem Mikulášem II., který byl v roce 1917 sesazen z trůnu a roku 1918 s celou rodinou bolševiky zavražděn. I mnoho dalších monarchů (Rakousko, Německo, Řecko, později Španělsko) sesadily revoluční změny v důsledku první světové války z trůnu. Řada z nich byla s Jiřím V. příbuzná a on se začal o své místo na trůně vážně a oprávněně obávat. Také se snažil zachránit mnohé své příbuzné monarchy a šlechtice, mezi které patřil např. princ Ondřej Řecký a princezna Alice z Battenbergu a jejich děti. Mezi nimi byl princ Filip, který se později oženil s vnučkou Jiřího V., královnou Alžbětou II.

Roku 1960 byl název Windsorské dynastie s ohledem na manžela Alžběty II. prince Philipa rozšířen na Mountbatten-Windsor pro vzdálenější potomky, s tím že královna sama a její přímí potomci si výlučně podrží příjmení Windsor. To platí i pro současného krále Karla III., který už je v mužské linii potomkem rodu glückburského.

Panovníci Spojeného království

Dynastie Saxe-Coburg-Gotha

Dynastie Windsor

Rodokmen

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Badge of the House of Windsor.svg

The Badge of the House of Windsor (the ruling royal house of the United Kingdom and the other Commonwealth realms), as approved by King George VI in 1938. In the style used from 1938 to 1952 and the again from 2022.


Although the Sovereigns of the House of Windsor (this dynastic name was adopted by Royal Proclamation on 17th June 1917) have used various old royal badges only one or two new badges have been adopted that for Wales and the following badge for the House of Windsor, which was approved by King George VI on 28th July 1938: On a Mount Vert the Round Tower of Windsor Castle argent, masoned sable, flying thereon the Royal Standard, the whole within two branches of oak fructed or, and ensigned with the Imperial Crown.
(J.P. Brooke-Little, 1954, Boutell's Heraldry, Frederick Warne: London and New York, pages 216-217)