Ludwig Wittgenstein

Ludwig Wittgenstein

1930
Region	Západní filosofie
Období	filosofie 20. století
Narození	26. dubna 1889 Neuwaldegg
Úmrtí	29. dubna 1951 (ve věku 62 let) Cambridge
Škola/tradice	analytická filosofie
Oblasti zájmu	logika, metafyzika, filosofie jazyka, filosofie matematiky, filosofie mysli, epistemologie
Význačné ideje	obrázková teorie jazyka, pravdivostní funkce, souhrn stavů věcí, logická nutnost, používaný význam, jazykové hry, argument proti soukromému jazyku, „rodinná podobnost“, následování pravidla, životní formy, wittgensteinovský fideismus, antirealismus, filosofie obyčejného jazyka, sémantický externalismus, kritika teorie množin
Významná díla	Tractatus logico-philosophicus, Filosofická zkoumání, „Modrá a hnědá kniha“, O jistotě, Rozličné poznámky
Vlivy	Gottlob Frege, Johann Wolfgang von Goethe, Søren Kierkegaard, G. E. Moore, Oswald Spengler, Ludwig Boltzmann, Karl Kraus, Adolf Loos, Piero Sraffa, Otto Weininger, Bertrand Russell, Arthur Schopenhauer, Baruch Spinoza, Lev Nikolajevič Tolstoj, Heinrich Rudolf Hertz
Vliv na	Bertrand Russell, George Edward Moore, Frank Ramsey, Vídeňský kroužek, Rudolf Carnap, Alan Turing, Elizabeth Anscombe, Peter Geach, Anthony Kenny, Barry Stroud, Gilbert Ryle, Saul Kripke, John Searle, John McDowell, Hans Sluga, Peter Hacker, Stephen Edelston Toulmin, Hannah Ginsborg
Rodiče	Karl Wittgenstein[1] a Leopoldine Wittgenstein
Příbuzní	sourozenci: Hermine, Johannes, Konrad, Helene Salzer, Rudolf, Margaret Stonborough, Paul — bratranci z druhého kolena: Friedrich August von Hayek, Joseph Joachim
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig Josef Johann Wittgenstein ( [vitg(e)nštajn]; 26. dubna 1889 Vídeň – 29. dubna 1951 Cambridge) byl jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století. Bývá spojován především s analytickou filosofií a filosofií jazyka, ovlivnil však i logické pozitivisty. Jeho myšlení pravděpodobně nejvíce ovlivnili Otto Weininger, Arthur Schopenhauer, Bertrand Russell a Gottlob Frege.

Ludwig Josef Johann Wittgenstein se narodil 26. dubna 1889 ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí. Jeho sourozenci byli: Hermine (1874–1950), Johannes (1877–1902), Konrad (1878–1918), Helene Salzer (1879–1956), Rudolf (1881–1904), Margaret Stonborough (1882–1958) a Paul (1887–1961). Rodina byla velmi bohatá, otec Karl Wittgenstein patřil k nejúspěšnějším podnikatelům Rakouska-Uherska.

Oba Karlovi rodiče byli Židé, jeho otec Hermann Wittgenstein (1802–1878) přijal jméno Christian, aby se tak distancoval od svého židovského původu, jeho matka Franziska Gigdor (1814–1890) před sňatkem konvertovala k protestantismu.^[zdroj⁠?!]

Ludwigova matka, Leopoldina Kallmus (1850–1926), je známá „Poldi“ z názvu a emblému kladenských železáren (Huť Poldi). Její otec Jakob Kallmus (1814–1870) byl český Žid, zatímco její matka Marie Stallner (1825–1921) byla rakousko-slovinská katolička.^[zdroj⁠?!]

Do školy chodil Ludwig Wittgenstein v Linci. Ve stejnou dobu navštěvoval tuto školu i Adolf Hitler, který přesto, že byl o šest dnů starší, chodil o dvě třídy níž. Reálně se tak mohl Wittgenstein setkat s Hitlerem pouze v jednom školním roce.

Později studoval Ludwig strojnictví v Berlíně. Jeho zájem se časem rozšířil na matematiku, přes niž se dostal k logice a filozofii matematiky. Na radu Gottloba Fregeho absolvoval několik trimestrů filozofie u Bertranda Russella v anglické Cambridgi. Po vypuknutí první světové války se přihlásil do rakouské armády jako dobrovolník, v jejím průběhu získal na východní frontě několik medailí za statečnost.

Po válce pokračoval v bádání a roku 1921 vydal s Russellovou pomocí Logisch-philosophische Abhandlung (později známé jako Tractatus Logico-Philosophicus), jediné dílo, které vyšlo za jeho života (Traktát byl napsán již roku 1918, ale z důvodů válečných a následně kvůli problémům při shánění nakladatele se vydání o tři roky zdrželo). V něm, podle svého názoru, vyřešil všechny problémy filosofie a stáhl se do ústraní. Několik let působil jako učitel na několika venkovských základních školách (v Trattenbachu, Puchbergu am Schneeberg, Otterthalu), mezi ním a rodiči žáků však panovalo napětí. Poté, co v dubnu 1926 uhodil do hlavy jedenáctiletého žáka, který pak upadl do bezvědomí, podal Wittgenstein u okresního školního inspektora žádost o propuštění dříve, než proti němu mohly být podniknuty oficiální kroky (žákův otčím žádal jeho uvěznění). Cítil, že selhal jako učitel, a několik měsíců pak pracoval jako pomocný zahradník v klášteře v Hütteldorfu u Vídně, kde bydlel v zahradníkově kůlně na nářadí. V této době také zvažoval, a to nikoli poprvé, zda má vstoupit do kláštera. Během rozhovoru na toto téma mu tamní opat poradil, že klášterní život asi není to, co hledal.

V roce 1929 se vrátil do Cambridge na Trinity College k filosofické práci a výuce studentů. Téhož roku v přátelské atmosféře před komisí, které předsedal Russell, obhájil svůj Tractatus jako disertační práci a získal titul PhD. Roku 1939 se v Cambridgi stal profesorem.

Během druhé světové války pracoval v nemocnici a jako technický pracovník v Newcastlu, po jejím konci se vrátil na univerzitu. Od roku 1947 rezignoval na akademickou činnost a plně se věnoval psaní. Do roku 1949 vznikla většina materiálu posmrtně vydaného jako Philosophische Untersuchungen (Filosofická zkoumání); toto dílo je pokládáno za Wittgensteinovu nejzávažnější práci. Posledních několik let trávil usilovnou prací ve Vídni, Oxfordu a v Cambridgi, kde v dubnu 1951 zemřel na rakovinu.

• Tractatus logico-philosophicus je jediné dílo vydané během W. života; sám Wittgenstein v předmluvě napsal, že se skládá ze hlavních dvou částí – za prvé: myšlenek v něm vyjádřených, za druhé: ukázáním, jak málo se dosáhne řešením podobných problémů. Jedna z nejdůležitějších myšlenek je vyjádřena v oddílu 4.003 – „Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (Je to takový druh otázek, jako zda je dobro více, či méně identické než krásno.) A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“ a 4.0031 – „Celá filosofie je ‚kritikou jazyka‘. Russelovi vděčíme za to, že ukázal, že zdánlivá logická forma věty nemusí být její skutečnou formou.“ Z dalších zajímavých výroků stojí za uvedení ještě minimálně oddíl 5.6 – „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ a samozřejmě poslední oddíl 7 tvořený jen jednou větou: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
• Filosofická zkoumání – zde zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenku filosofie jako objasňování problémů jazyka („Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“ § 43). Řečové hry je Wittgensteinův pojem, zdůrazňující aktuální stránku řeči a mluvení, jež se řídí různými pravidly například v rodině, ve vědeckém užití apod. Každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy zkoumat jen její logickou stavbu.^[2]
• Modrá a Hnědá kniha – výbor z přednášek v Cambridge, asi nejpřístupnější vyjádření Wittgensteinových myšlenek.

„K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k dalším nedefinovaným pojmům?“ (Blue book, str. 26)

„Frazerův výklad magických a náboženských názorů lidstva není uspokojivý; představuje je totiž jako omyly.“ (Blue book, str. 119)

• On Certainty – práce z posledních let (z velké části odpověď na práci G. E. Moora In Defense of Common Sense).

„Poznání je nakonec založeno na uznání.“ (On certainty, str. 378)

• Rozličné poznámky (Vermischte Bemerkungen) – poznámky z pozůstalosti (sestavil Georg Henrik von Wright).

„Člověk se musí probudit k údivu – a národy možná také. Věda je způsob, jak je zase poslat spát.“ (Culture and value, str. 5.)

• Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Jiří Fiala. 1. vydání. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku a Svoboda-Libertas, 1993
• Rozličné poznámky: výbor z pozůstalosti. Přeložil Marek Nekula. 1. vydání. Praha: Mladá fronta a Vyšehrad, 1993
• Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 1. vydání. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993
• Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 2. upravené vydání. Praha: Filosofia, 1998
• Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006
• Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006
• Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2007
• Poznámky o barvách. Přeložil Ondřej Beran. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2010
• O jistotě. Přeložil Vlastimil Zátka. 1. vyd. Praha: Academia, 2010

• Wittgenstein: úděl génia – Ray Monk; z angličtiny přeložil Otakar Vochoč. Praha: Hynek, 1996
• Malé dějiny filozofie – Hans Joachim Störig; z německého originálu přeložil Petr Rezek. Praha: Zvon 1996, str. 468

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludwig Wittgenstein na Wikimedia Commons
• Osoba Ludwig Wittgenstein ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludwig Wittgenstein
• Časopis Reflex: článek Ludwig Wittgenstein z čísla 17/2006 Archivováno 23. 2. 2007 na Wayback Machine.
• Danica Slouková: L. Wittgenstein – Metoda s „vyloučením problémů (záhad)“ versus metoda jako „terapie zapletenosti“ zvané problém
• Ladislav Čumba: Wittgensteinova kniha faktů. Praha, 2017.
• Tractatus logico-philosophicus — původní německá verze (německy)
• Philosophische Unterschungen (německy)
• Tractatus logico-philosophicus — anglický překlad (projekt Gutenberg) (anglicky)
• Blue book – na Geocities (anglicky)