Západní břeh Jordánu

Západní břeh Jordánu
الضفة الغربية
(ad-Dafa al-Gharbíja)
Mapa s vyznačeným Západním břehem Jordánu
Mapa s vyznačeným Západním břehem Jordánu
Západní břeh Jordánu – vlajka
vlajka
Geografie
Hlavní městoRámaláh
Souřadnice
Rozloha5 860 km²
Nejvyšší bodTal Ásúr (1022 m n. m.)
Časové pásmoUTC+02:00 (Palestine Standard Time)
UTC+03:00 (Palestine Summer Time)
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel2 881 687 (2017)
Hustota zalidnění491,8 obyv./km²
Jazykarabština (úřední), hebrejština
Náboženstvíislám, judaismus, křesťanství
Správa regionu
StátPalestinaPalestina Palestina
Vznik1949 po první arabsko–izraelské válce
PrezidentMahmúd Abbás
Předseda vládySalám Fajjád
Měnaizraelský šekel, jordánský dinár
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-2WBK
Telefonní předvolba+970, +972
Internetová doménaps
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Západní břeh Jordánu (arabsky الضفة الغربية‎, ad-Daffa al-gharbíja; hebrejsky הגדה המערבית‎, ha-Gada ha-ma'aravit; dříve též Předjordánsko, hebrejsky יהודה ושומרון‎, zastarale Jehuda ve-Šomron (Judea a Samaří)) je označení pro vnitrozemské území na západním (pravém) břehu řeky Jordán na Blízkém východě.[1] Na východě je území vymezeno řekou Jordán a Mrtvým mořem, ze zbylých stran hranici tvoří tzv. zelená linie s Izraelem. Mezinárodním společenstvím je území většinově uznáváno jako součást státu Palestina.

Jde o území, které bylo po první arabsko-izraelské válce (1948) anektováno Jordánskem. Od roku 1967 bylo vojensky okupováno Izraelem (coby Judea a Samaří) a od roku 1981 je pod civilní správou Izraele, přičemž od roku 1994 část území spravuje Palestinská národní správa (PNS). Dohodami z Osla bylo území rozděleno do tří oblastí. Oblast A (řízena PNS), oblast B (řízena PNS a Izraelem) a oblast C, která tvoří 60 % Západního břehu Jordánu (řízena Izraelem).

Západní břeh Jordánu je předmětem izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinci ho vnímají jako nedílnou součást svého státu (spolu s Pásmem Gazy), zatímco například náboženští sionisté jako své starověké území, o kterém se píše v Bibli. V oblasti C se nachází 230 izraelských osad, ačkoliv toto území mělo být dle dohod z Osla předáno Palestině do roku 1997.[2] Osady byly častým předmětem kritiky odborníků na mezinárodní právo.[3][4] Podle nezávazného posudku Mezinárodního soudního dvora z roku 2024 je izraelská okupace v rozporu s mezinárodním právem. Soud dodal, že zde Izrael vytvořil rasově segregovaný systém obdobný apartheidu.[5][6]

Historie

Dějiny Palestiny (do roku 1948)

Podrobnější informace naleznete v článku Palestina.

Starší dějiny Západního břehu Jordánu se do značné míry překrývají s dějinami celé Palestiny.

V době osmanské nadvlády nad Palestinou (1516–1917) bylo dnešní území Západního břehu Jordánu administrativně-správně rozděleno mezi Sidónský ejálet a Damašský ejálet. Tvořily ho zejména sandžaky Náblus a Jeruzalém. V 19. století byla severní část součástí Bejrútského vilájetu a jižní část součástí Jeruzalémského mutasarrifátu. Lokálními administrativními centry v této době byla města Jeruzalém a Náblus.[7]

Po porážce osmanské říše v první světové válce bylo toto území do roku 1948 součástí britské mandátní Palestiny.

Jordánský Západní břeh (1948–1967)

Během první arabsko-izraelské války (1948–1949) Izrael vojensky okupoval části území, které byly dle OSN určeny pro palestinský stát. Hranice se nakonec utvořily v rámci dohod o příměří z roku 1949, kdy byla dohodnuta tzv. zelená linie mezi Izraelem a Jordánskem.[8] Území Západního břehu připadlo Jordánsku. Již v listopadu 1948 se jordánský král Abdalláh I. nechal korunovat králem Jeruzaléma. Tehdejší Zajordánsko Západní břeh dne 24. dubna 1950 anektovalo.[9] V té době dostalo území název Západní břeh Jordánu. Palestinci se v roce 1954 stali jordánskými občany s rovnými právy a od roku 1960 dostali polovinu křesel v jordánském parlamentu.[10] Jordánská anexe však nikdy nebyla mezinárodně uznána (mimo Spojené království a Irák).[11] Území bylo součástí Jordánska až do roku 1967, poté je v šestidenní válce obsadil Izrael. Poté, co se Jordánsko v roce 1988 oficiálně vzdalo nároku na Západní břeh Jordánu, zbavilo Palestince jordánského občanství.[10] V roce 1967 se na Západním břehu konaly poslední volby do jordánského parlamentu, přičemž tehdy zvolení palestinští poslanci v něm zůstali až do roku 1988, kdy byla vyhrazená místa pro Palestince zrušena.[10]

Na Západním břehu Jordánu i v Jordánsku od roku 1950 působí Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), který poskytuje služby palestinským uprchlíkům v tamních uprchlických táborech.[12]

V roce 1966 pracovalo 43 % z 55 000 pracovníků v zemědělství a obdělávalo se 2 300 km2. V roce 1965 bylo v průmyslu zaměstnáno 15 000 pracovníků, kteří produkovali 7 % HNP. Toto číslo kleslo po válce v roce 1967 a nebylo překonáno až do roku 1983.[13] Významným odvětvím byl turismus. Na území se platilo jordánským dinárem. V předvečer izraelské okupace představoval Západní břeh Jordánu 40 % jordánského HNP, 34 až 40 % jeho zemědělské produkce a téměř polovinu pracovní síly, i když mu byla přidělena pouze třetina jordánských investic a z toho hlavně sektoru soukromé bytové výstavby.[14]

Izraelská okupace (od roku 1967)

Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelská okupace arabských území, Izraelská civilní správa a Izraelské osady.
Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu (stav z roku 2020)

Během šestidenní války byla území Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma obsazena izraelskou armádou. Izrael anektoval Východní Jeruzalém a bývalé demilitarizované pásmo. Zbývající Západní břeh Jordánu sice anektován nebyl, ale do roku 1982 zůstal pod vojenskou správou. V roce 1982 v důsledku egyptsko-izraelské mírové smlouvy byla vojenská správa zrušena a nahrazena polocivilní vládou odpovědnou izraelskému ministerstvu obrany. Izrael také začal podporovat osídlování Západního břehu. Izraelské osady byly spravovány Izraelem pod názvem Judea a Samaří.

Bezprostředně po okupaci, od roku 1967 do roku 1974, ekonomika vzkvétala. V roce 1967 měla palestinská ekonomika hrubý domácí produkt 1 349 dolarů na hlavu na milion lidí.[15] Západní břeh měl tehdy kolem 600 tisíc obyvatel, ze kterých bylo 18 % uprchlíků.

Od podepsání dohod z Osla v září 1993 byla vytvořena tehdy dočasná Palestinská autonomie, která dostala správu nad oblastí A (palestinské enklávy, které zahrnují zhruba 11 % území Západního břehu Jordánu). Oblast B byla svěřena do civilní správy Palestiny a vojenské správy Izraele (28 % území). Oblast C je zcela ve správě Izraele (61 %). Izrael měl podle dohod postupně předávat Palestině další území, k tomu ale již nedošlo. Většina států světa (164 zemí) považuje Západní břeh a Východní Jeruzalém za tzv. území okupovaná Izraelem.[16][17]

Palestinské autonomii od jejího vzniku dominuje sekulární politická strana Fatah, která byla zvolena ve volbách v roce 1996. V roce 2006 se konaly druhé volby, ve kterých se Fatah těsně umístil za islamistickým Hamásem. Nicméně v roce 2007 Hamás převzal převratem Pásmo Gazy a Fatah pokračoval ve správě oblastí A a B na Západním břehu Jordánu.

Během okupace proběhla dvě povstání Palestinců – tzv. první intifáda (1987–1993) a druhá intifáda (2000–2005). Izrael na území Západního břehu Jordánu (zejména do uprchlických táborů) uskutečnil několik vojenských vpádů či invazí – například operace Domov a zahrada (červenec 2023) nebo během války s Hamásem (od října 2023).

Izrael se několikrát pokoušel Západní břeh či jeho části anektovat, například v roce 2020.[18]

Legalita

Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 v porovnání s hranicemi v roce 1949
Modře: židovský stát
Červeně a zeleně: arabský stát
Fialově a šedě: oblast Jeruzaléma (pod mezinárodní správou)
Červeně: Izraelský zábor po první izraelsko-palestinské válce, dnes součástí Izraele
Zeleně a fialově: území kontrolovaná Egyptem a Jordánskem mezi lety 1949 – 1967, dnes pod částečnou správou palestinské autority
Detailní mapa OSN Archivováno 18. 3. 2009 na Wayback Machine.

Mezi roky 1816 a 1917 bylo toto území součástí Osmanské říše. Její nástupnický stát – Turecko, se nároku zřeklo v roce 1923 podpisem Lausannské smlouvy. Území se tak stalo integrální součástí britské mandátní Palestiny. Spojené království zde ovšem pouze vykonávalo mandát Společnosti národů a nemohlo si činit na území nárok.[19] Nicméně Britové fungovali jako autorita na udělování půdy, pro co využívali osmanský pozemkový zákoník. V roce 1937 byl dnešní Západní břeh součástí arabského státu v návrhu britské Peelovy komise, přičemž měl být připojený k Jordánsku. Plán byl odmítnut. V roce 1947 OSN zřídila Zvláštní komisi pro Palestinu, která připravila Plán na rozdělení Palestiny. Území Západního břehu mělo být součástí samostatného arabského státu. Celý plán dělení byl ale odmítnut Ligou arabských států a v první arabsko-izraelské válce území dobylo Jordánsko, které ho v roce 1950 anektovalo.

V roce 1967 území obsadil Izrael. V listopadu 1967 byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242. Ta vyzvala ke „stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných od roku 1967“ a k „ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti, práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozeb a užívání síly“. Mezinárodní organizace i státy od té doby považují Západní břeh Jordánu a Východní Jeruzalém za palestinská území nebo území okupovaná Izraelem.[20][21][22] Valné shromáždění OSN v roce 2004 potvrdilo, že Palestinci mají nárok na suverenitu v těchto územích.[23]

Mezinárodní soudní dvůr a Nejvyšší soud Státu Izrael se shodly, že status Západního břehu odpovídá vojenské okupaci.[24] Izraelské ministerstvo zahraničních věcí ale tvrdí, že jde o sporná území, jelikož podle jejich pohledu nemělo území před válkou v roce 1967 právoplatného státního majitele.[25]

Podle nezávazného posudku Mezinárodního soudního dvora z roku 2024 je izraelská okupace v rozporu s mezinárodním právem. Soud dodal, že zde Izrael vytvořil rasově segregovaný systém obdobný apartheidu.[5][6]

Mezinárodní právo (článek 49 čtvrté Ženevské úmluvy) také zakazuje „přesuny obyvatelstva okupační mocnosti na okupovaná území“, čímž nese odpovědnost na straně izraelské vlády, aby neusazovala izraelské občany na Západním břehu Jordánu. Což lze kvůli osadám považovat za porušení této úmluvy.[26]

Geografie

Západní břeh Jordánu má rozlohu 5 628 nebo 5 640 kilometrů čtverečních, což zahrnuje 21,2 % bývalé mandátní Palestiny (kromě Jordánska) a má obecně členitý hornatý terén. Celková délka pozemních hranic regionu je 404 km. Terén tvoří většinou členité pahorkatiny, na západě s vegetací. Nadmořská výška se pohybuje mezi pobřežím Mrtvého moře v −408 m a nejvyšším bodem na hoře Nabi Júnis ve výšce 1 030 m nad mořem.[1]

Západní břeh Jordánu má 220 km2 vodní plochy, která se skládá ze severozápadní čtvrtiny Mrtvého moře.[1]

V oblasti je málo přírodních zdrojů kromě vysoce kvalitní orné půdy, která tvoří 27 % rozlohy regionu. Nejvíce se využívá jako trvalé pastviny (32 % orné půdy) a pro sezónní zemědělské využití (40 %). Lesy tvoří pouhé 1 % území, bez trvalých kultur.[1]

Demografie

Populace

Sídliště v Rámaláhu (2005)
Obytná čtvrť v izraelské osadě Ariel (2010)

Podle sčítání lidu z roku 2007 provedeného Palestinskou autonomií měl Západní břeh Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma) 2 345 000 obyvatel.[27][28] Podle izraelské civilní správy byl v roce 2012 tamní počet obyvatel 2 657 029.[29][30]

K roku 2014 zde žilo 389 250 izraelských osadníků.[31] Dalších 375 000 Izraelců žilo v anektovaném Východním Jeruzalémě. Kolem Náblusu žijí malé komunity Samaritánů.[32]

K roku 2008 bylo 30 % Palestinců na Západním břehu Jordánu (tj. 754 263) registrovanými uprchlíky.[33] V roce 2025 v důsledku růstu populace jich bylo již 925 000. Na území se nacházelo devatenáct uprchlických táborů.[34]

Podle zprávy Evropské unie z roku 2011 v oblasti C žilo před izraelskou okupací 200 000 až 320 000 Palestinců. Následné demolice jejich domů, byrokratické překážky nové palestinské výstavby a rozmach izraelských osad snížili počet zde žijících Palestinců na 17 000.[35][36][37] Ve stejné oblasti mezi lety 1967 a 2011 vzrostl počet izraelských obyvatel z 1 200 na 310 000.[35]

Populačně největšími sídly jsou: Východní Jeruzalém (542 000 obyvatel), Hebron (163 000), Náblus (136 000), Dženín (90 000) a Túlkarim (51 000).

Náboženství

Populaci tvoří z 80–85 % muslimové (většinově sunnitští), 12–14 % židé a 1–2,5 % křesťané (zejména řečtí pravoslavní).[38]

Vzdělání

Palestinští studenti na Univerzitě v Birzeit (2016)

Na území je sedm univerzit (z toho jedna na území izraelských osad). Založení palestinských univerzit značně zvýšilo úroveň vzdělání mezi obyvatelstvem na Západním břehu Jordánu. Podle studie Univerzity v Birzeit se procento Palestinců, kteří si vybírají místní univerzity oproti zahraničním institucím, neustále zvyšuje; od roku 1997 j41 % Palestinců s bakalářskými tituly je získalo od palestinských institucí.[39] Podle zprávy UNESCO z roku 2005 jsou Palestinci jednou z nejvzdělanějších skupin na Blízkém východě „navzdory často obtížným okolnostem“.[40] Míra gramotnosti mezi Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy podle Palestinského centrálního statistického úřadu (PCBS) byla v roce 2009 94,6 %.[41]

Guvernoráty

Západní břeh Jordánu je administrativně členěn na 11 guvernorátů:

  • Guvernorát Dženín
  • Guvernorát Túbás
  • Guvernorát Nábulus
  • Guvernorát Tulkarm
  • Guvernorát Salfit
  • Guvernorát Kalkílija
  • Guvernorát Ramalláh
  • Guvernorát Jericho
  • Guvernorát Jeruzalém
  • Guvernorát Betlém
  • Guvernorát Hebron

Galerie

Odkazy

Reference

  1. a b c d West Bank. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky) 
  2. https://documents.worldbank.org/curated/en/137111468329419171/pdf/AUS29220REPLAC0EVISION0January02014.pdf
  3. ROBERTS, Adam. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967. American Journal of International Law. 1990-01, roč. 84, čís. 1, s. 44–103. Dostupné online [cit. 2025-04-14]. ISSN 0002-9300. doi:10.2307/2203016. (anglicky) 
  4. BARAK-EREZ, Daphne. Israel: The security barrier—between international law, constitutional law, and domestic judicial review. International Journal of Constitutional Law. 2006-07-01, roč. 4, čís. 3, s. 540–552. Dostupné online [cit. 2025-04-14]. ISSN 1474-2640. doi:10.1093/icon/mol021. 
  5. a b Soud v Haagu: Izrael musí ukončit okupaci palestinských území a platit reparace. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-07-19 [cit. 2024-07-20]. Dostupné online. 
  6. a b Experts hail ICJ declaration on illegality of Israel’s presence in the occupied Palestinian territory as “historic” for Palestinians and international law. OHCHR [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HÜTTEROTH, Wolf Dieter; ABDULFATTAH, Kamal. Historical Geography of Palestine, Transjordan and Southern Syria in the Late 16th [sixteenth] Century. [s.l.]: Fränkische Geographische Ges. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-3-920405-41-4. (anglicky) Google-Books-ID: wqULAAAAIAAJ. 
  8. S/1302/Rev.1 of 3 April 1949. web.archive.org [online]. 2011-05-14 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  9. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 60. 
  10. a b c BUTENSCHON, Nils A.; DAVIS, Uri; HASSASSIAN, Manuel. Citizenship and the State in the Middle East: Approaches and Applications. [s.l.]: Syracuse University Press 476 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8156-2829-3. (anglicky) 
  11. ‎Foreign relations of the United States - Collection - UWDC - UW-Madison Libraries. search.library.wisc.edu [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  12. Where We Work UNRWA. UNRWA [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. The Economic Factor - Chapter Eight. web.archive.org [online]. 2002-12-08 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  14. ABED, George T. The Palestinian Economy (RLE Economy of Middle East): Studies in Development under Prolonged Occupation. [s.l.]: Routledge 324 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-59291-4. (anglicky) Google-Books-ID: uq1hCQAAQBAJ. 
  15. https://unctad.org/system/files/official-document/a71d174_en.pdf
  16. A/RES/58/97 of 17 December 2003. web.archive.org [online]. 2007-06-03 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  17. Implementation of the Fourth Geneva Convention in the occupied Palestinian territories: history of a multilateral process (1997-2001). web.archive.org [online]. 2011-02-07 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  18. Anexi palestinského území Izrael zatím neprovede. Vláda kontroverzní plán na poslední chvíli odložila. iROZHLAS [online]. 2020-07-01 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  19. https://archive.org/details/caseforpalestine00quig
  20. ICJ advisory opinion summary/ Separation barrier - Summary - Press release (9 July 2004). web.archive.org [online]. 2007-08-28 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  21. DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Israel and the occupied territories. 2001-2009.state.gov [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Occupied Palestinian Territory - Trade - European Commission. web.archive.org [online]. 2014-07-15 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  23. A/RES/58/292 of 17 May 2004. web.archive.org [online]. 2011-05-10 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  24. SCHMITT, Michael N.; PEJIC, Jelena. International Law And Armed Conflict, Exploring the Faultlines: Essays in Honour of Yoram Dinstein. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers 629 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-15428-5. (anglicky) Google-Books-ID: B1ZIIDeEc5AC. 
  25. DISPUTED TERRITORIES- Forgotten Facts About the West Bank and Gaza Strip. web.archive.org [online]. 2013-08-21 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. 
  26. www.bbcgovernorsarchive.co.uk/docs/reviews/lubell_law_report.pdf
  27. West Bank - The World Factbook. web.archive.org [online]. 2021-07-22 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  28. Jpost | Palestinians grow by a million in decade. web.archive.org [online]. 2012-11-07 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  29. Molad Analysis - Wrong Number. www.molad.org [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  30. HASSON, Nir. How many Palestinians actually live in the West Bank?. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-20. (anglicky) 
  31. DVORIN, Uzi Baruch and Tova. 15,000 More Jews in Judea-Samaria in 2014. Israel National News [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. www.thesamaritanupdate.com [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  33. https://web.archive.org/web/20060928061448/http://www.un.org/unrwa/publications/pdf/uif-dec04.pdf
  34. West Bank. UNRWA [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. a b EU ministers look to Israeli grab of Palestinian farmland. EUobserver [online]. 2012-01-13 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. EU Report: Israel Policy in West Bank Endangers Two-state Solution. www.haaretz.com [online]. 2012-01-12 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  37. A2. European Union, Internal Report on “Area C and Palestinian State Building,” Brussels, January 2012 (excerpts). Journal of Palestine Studies. 2012-06-01, roč. 41, čís. 3, s. 220–223. Dostupné online [cit. 2025-04-16]. ISSN 0377-919X. doi:10.1525/jps.2012.XLI.3.220. 
  38. West Bank - The World Factbook. web.archive.org [online]. 2021-07-22 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  39. https://web.archive.org/web/20070926023114/http://home.birzeit.edu/dsp/research/publications/2002/49e.pdf
  40. Palestinian Authority. wayback.archive-it.org [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. 
  41. www.pcbs.gov.ps/Portals/_pcbs/PressRelease/Illiteracy_2010E.pdf

Související články

Externí odkazy

Růžice kompasuIzraelIzrael IzraelIzraelIzrael IzraelJordánskoJordánsko JordánskoRůžice kompasu
IzraelIzrael IzraelSeverJordánskoJordánsko Jordánsko
Západ   Západní břeh Jordánu   Východ
Jih
IzraelIzrael IzraelIzraelIzrael IzraelMrtvé mořeJordánskoJordánsko Jordánsko

Média použitá na této stránce

North.svg
A stylized arrow pointing north.
West.svg
A stylized arrow pointing west.
Boxed East arrow.svg
A stylized arrow pointing east.
South.svg
A stylized arrow pointing south.
Ma'ale adumim 01.jpg
Autor: Davidmosberg, Licence: CC BY-SA 3.0
ma'ale adumim, swimming pool, view from Maale Adumim Cultural Hall
Ramallah Residential.JPG
By Ramallite. Apartment buildings in Ramallah residential neighborhood.
Israeli West Bank Barrier.jpg
Autor: Justin McIntosh, Licence: CC BY 2.0
Israel's "Security Fence", "West Bank Barrier", is a solid wall along 5% of its length. 10 metres high and reinforced concrete.
Trump Peace Plan (cropped).jpg
Trump Peace Plan (cropped)
Bil'in (34).JPG
Autor: Mahmoud burnat, Licence: CC BY-SA 3.0
demonstrations against Apartheid Wall in Bil'in / 2006
1947-UN-Partition-Plan-1949-Armistice-Comparison.png
Comparison between the boundaries in the November 29th 1947 United Nations General Assembly partition plan (Resolution 181) for the British Mandate Territory of Palestine and the eventual armistice boundaries of 1949-1950.
  • Blue = area assigned to a Jewish state in the original UN partition plan, and within the 1949 Israel armistice lines.
  • Green = area assigned to an Arab state in the original UN partition plan, and controlled by Egypt or Jordan from 1949-1967.
  • Light red = area assigned to an Arab state in the original UN partition plan, but within the 1949 Israel armistice lines.
  • Magenta = area assigned to the "Corpus Separatum" of Jerusalem/Bethlehem (neither Jewish nor Arab) by the plan, but controlled by Jordan from 1949-1967.
  • Greyish = area assigned to the "Corpus Separatum" of Jerusalem/Bethlehem (neither Jewish nor Arab) by the plan, but within the 1949 Israel armistice lines.

Some limitations of the map:

  1. The small demilitarized zones are not shown. Arabs interpreted these areas as neutral intermediate buffers (like the Neutral Zones between Iraq and Saudi Arabia, or between Kuwait and Saudi Arabia), while Israel interpreted them as full sovereign Israeli national territory under a demilitarization treaty obligation. The conflict between these two interpretations produced frictions which effectively eliminated the special status of most of the zones within a few years.
  2. A small area at the northeastern corner of the green area on the map -- which would have belonged to the Jewish state according to the original UN partition plan, but which was controlled by Jordan from 1949-1967 -- is not distinguished on the map.
  3. The Latrun Salient no-man's-land is not shown separately, and the line between green and light red in that area is somewhat fudged. The boundary complications in the Jerusalem area (the Jerusalem no-man's-land, Mount Scopus theoretical enclave, etc.) are too small to show up on a map of this level of detail.
  4. The map cannot show that the pre-1948 boundaries of the British Palestine Mandate included a ten-meter-wide strip along the northeastern shore of the Sea of Galilee (making it a fully-enclosed British mandate lake), a strip which was overrun by Syria in the fighting of 1948-1949.
Note: A partial SVG conversion (omitting text) of the original PostScript vector source of this image is at Image:1947-UN-Partition-Plan-1949-Armistice-Comparison.svg (which is NOT a vector replacement for this image!).
Israel judea and samaria dist.png
(c) Ramiy, CC BY-SA 3.0
Israel: Judea and Samaria District according to official Israeli regulations. Unlike other administrative districts of Israel, this district is not entirely territorial - it includes only the Israeli settlements in the West Bank (excluding East Jerusalem which was annexed to Israeli Jerusalem district).
West Bank in Palestine (+claimed).svg
Autor: TUBS Gallery, Licence: CC BY-SA 3.0
Location of district XY (see filename) in Palestine
Ariel085.jpg
Autor: Ori~, Licence: Attribution
Ariel
West Bank Access Restrictions June 2020.pdf
West Bank access restrictions map