Zásada přímého účinku
Zásada přímého účinku (německy jako Unmittelbare Anwendbarkeit) je doktrína vybudovaná v rámci judikatury Soudního dvora Evropské unie (SD EU), podle které mohou na základě práva Evropské unie vznikat práva a povinnosti subjektům vnitrostátního práva. Nejedná se o princip explicitně zmíněný v primárním evropském právu, jeho platnost vyplývá z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve sporu Van Gend en Loos (26/62), který byl dalšími rozsudky dále potvrzován v tom smyslu, že ho lze aplikovat teoreticky na všechna pravidla evropského práva, zejména na unijní nařízení a za určitých okolností i na unijní směrnice (poprvé kdy se k tomuto SD EU přiklonil, bylo v rozhodnutí Franz Grad v Finanzamt Traunstein ze 6. října 1970).[1]
Soudní dvůr vycházel ve své judikatuře věnované přímému účinku z potřeby účinnosti norem evropského práva, která by byla výrazně oslabena v případě, že by státy nesplnily povinnosti, které jim normy ukládají. Přímý účinek norem práva Evropské unie je svázán se splněním kritérií, která se vzhledem k tomuto rozhodnutí označují jako Van Gend en Loos formule.
Dnes je přímý účinek ustanovení práva EU v obecné rovině svázán s těmito kritérii:[2]
- ustanovení musí být dostatečně jasné a precizní,
- ustanovení musí být nepodmíněné,
- řádná publikace v úředním jazyce členského státu.
Odkazy
Reference
- ↑ EUR-Lex - 61970CJ0009 - EN - EUR-Lex. eur-lex.europa.eu [online]. [cit. 2022-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ STEHLÍK, Václav. Právo Evropské unie : ústavní základy a vnitřní trh. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 356 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7502-277-6, ISBN 80-7502-277-7. OCLC 1051234264