Z dědečkových žertíků

Z dědečkových žertíků byl název humoristické rubriky časopisu Malý čtenář, která vycházela v letech 1898–1932.

Časté jsou zde žertíky založené na slovní homonymii, převyprávění starých anekdot, jednoduché matematické hříčky, návody pro šikovné ruce. Mezi žertíky lze identifikovat sérii, v níž vystupuje dědeček jako vyhraněný psychologický typ (blahosklonný, intelektuální sadista). Dědeček užívá svou autoritu a znalosti především k psychickému týrání vnoučat, vedlejším cílem je někdy obohacení (sází se s vnuky o kapesné). Je-li třeba udržet ambivalenci vztahu, ukáže někdy děd i lidskou tvář.

Příklady anekdot

Dědeček jako mazaný právník popírající běžné rozumění jazyku

Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
„Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
„Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
„Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
„Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.

Dědeček jako jazykový zákonodárce

RŮŽOVÝ KŮŇ
„Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
„Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
„Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
„Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“

Dědeček jako čirý sadista

Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
„Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
„Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
„Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.

Autoři anekdot

U shromážděných žertíků lze napočítat 44 jmen a šifer. Zdaleka nejplodnějším autorem byl učitel Stanislav Hakl, který vydával vedle školních učebnic i celé knížky žertíků a taškařic. Původ některých jeho anekdot lze ale dohledat například v knize Umění kejklířské, kterou vydal iluzionista Bartholomeo Bosco (1793–1863). Aspoň pěti anekdotami se podíleli L. V. Volenec, Antonín Procházka, Hk., K. Husník, V. Špidlen a Václav Podřipský. Z autorů, kteří jsou známi i svou další tvorbou, přispěli jednou anekdotou Miroslav Rutte a Václav Marel.

Tři anekdoty z knihy Stanislava Hakla Našim dětem byly přetištěny v antologii Quodlibet aneb jak se komu co líbí (editor Ivan Wernisch, vydalo Druhé město, 2008).

Novodobá tvorba

Staré i novodobé anekdoty jsou shromažďovány v rámci kolektivního projektu Sivý čtverák, který vznikl jako odnož klubu Neftipné ftipy na diskusním serveru Okoun.cz. Nově tvořené anekdoty rozvíjejí původní poetiku dědečkových žertíků. Dějištěm vtipů jsou (na základě jedné zmínky ze staré anekdoty) obvykle Makotřasy a přilehlé obce. Objevují se tu i nové postavy (Ladíkův strýc Matyáš Suchý) a vyskytují se i témata procházející více anekdotami (pojídání knih jako předmět sázky). Často je také situace obrácena (dědeček je obětí žertu dospělého Ladíka), někdy se objevují anachronismy. Po pointě obvykle následuje ujištění, že původce se podařenému žertu smál, až se za břicho popadal. Dne 19. března 2006 uspořádali členové projektu expedici „Po stopách Sivého čtveráka“ z Horoměřic do Makotřas.

Externí odkazy

• Sivý čtverák