Zachar Prilepin

Zachar Prilepin
Rodné jméno	Евгений Николаевич Прилепин
Narození	7. července 1975 (48 let) Iljinka
Pseudonym	Захар
Povolání	novinář, romanopisec, politik, veřejná postava, televizní moderátor, šéfredaktor, filolog, publicista, poslanec Státní dumy a spisovatel
Alma mater	Státní univerzita v Nižním Novgorodě (do 1999) Nižněnovgorodská akademie Ministerstva vnitra Ruské federace
Žánr	próza
Témata	ruská literatura
Významná díla	Patologie
Ocenění	Cena vlády Ruské federace v oblasti kultury Cena Ministerstva obrany Ruské federace v oblasti kultury a umění Vládni cena Ruské federace čestné uznání prezidenta Ruské federace
Politická příslušnost	Nacionálně bolševická strana Ruska Za pravdu Spravedlivé Rusko
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zachar Prilepin, vlastním jménem Jevgenij Nikolajevič Prilepin (rusky Захар Прилепин, Евгений Николаевич Прилепин; * 7. července 1975, Iljinka) je ruský spisovatel, voják a politik. Někdy tvořil pod dalším pseudonymem Jevgenij Lavlinskij.

Životopis

Narodil se v roce 1975 ve vesnici Iljinka v Rjazaňské oblasti v rodině učitele a zdravotní sestry. V roce 1984 se rodina přestěhovala do Dzeržinsku. Po dokončení střední školy v roce 1992 se přestěhoval do Nižného Novgorodu. V roce 1994 šel na vojnu, po vojně pracoval v policejních jednotkách OMON a studoval vojenskou vysokou školu v Nižném Novgorodu a filologii na Státní univerzitě v Nižním Novgorodě. Studium filologie úspěšně dokončil v roce 1999.

Na univerzitě se seznámil se svou budoucí manželkou Marií, se kterou se oženil v roce 1997. Mají spolu čtyři děti. V roce 2017 měli i církevní sňatek.^[1][2]

6. května 2023 byl těžce zraněn při výbuchu svého auta poblíž Nižního Novgorodu, k útoku se přihlásilo partyzánské hnutí Ateš. Ruské úřady útok vyšetřují jako teroristický čin.^[3]

Politika a armáda

Jako příslušník jednotek OMON bojoval v První čečenské válce.

Působil v Nacionálně bolševické straně, aktivní byl také u uskupení Jiné Rusko, byl spoluorganizátorem protiputinovských demonstrací v Nižním Novgorodě v roce 2007. V roce 2010 byl jedním ze signatářů kampaně Putin musí odejít.^[4] V roce 2012 se aktivně účastnil povolebních protestů.

Po anexi Krymu prohlásil, že se jeho názor na Putina změnil, když v Rusku se děje to, o čem od poloviny 90. let psal a snil.^[5] V září 2014 odjel pokrývat válku na Donbase jako novinář, od roku 2015 byl poradcem nejvyššího představitele separatistické Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka.^[6] Později přímo ve válce na Donbase na straně separatistů bojoval a byl povýšen na majora.^[7] Donbas opustil červenci 2018, měsíc před zabitím Zacharčenka.^[6]

V listopadu 2018 začal spolupracovat s Putinovou Všeruskou lidovou frontou a byl proto vyloučen ze strany Jiného Ruska E. V. Limonova.^[8] V roce 2019 založil nacionalistické konzervativní hnutí Za pravdu a po jeho sloučení s parlamentním Spravedlivým Ruskem se dostal i do jeho vedení.^[9] Ve volbách v roce 2021 byl na jeho kandidátce zvolen do Státní dumy, mandát však odmítl.

Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 patřil mezi její nejhlasitější podporovatele, za což byl zařazen do první vlny ruských osobností postižených sankcemi Evropské unie.^[10] V březnu 2022 prohlásil, že celá Ukrajina by se měla stát součástí Ruska.^[11] Přihlásil se do jednotek ruské národní gardy a podruhé bojoval na Ukrajině.^[12]

Literatura a žurnalistika

V roce 2000 začal pracovat jako novinář pod novgorodský deník Dělo (Дело), v roce 2001 se stal jeho šéfredaktorem. Přispíval také do jiných médií, často pod pseudonymem Jevgenij Lavlinskij, jako Limonka, Ogoňok, Izvestija, Novaja gazeta^[6] či Komsomolskaja pravda.

Působil také jako moderátor v ruských televizích, začínal v roce 2013 v televizi Dožď, později v REN TV, Cargrad a NTV, po začátku konfliktu na Ukrajině začal tyto nabídky odmítat.^[13]

Je autorem několika románů, mnoha povídek a esejů a také knih o dějinách a současnosti ruské literatury.

Romány a povídky

• Patologie (2004)
• Saňkja^[14] (2006)
• Hřích (2007)
• Botky plné horké vodky (povídky, 2008, česky v nakladatelství Argo a překladu Libora Dvořáka, 2011).
• Válka (povídková antologie, 2008)
• Revolution (povídky, 2009)
• Černá opice (2012)
• Osmička (soubor povídek, 2012)
• Cela (2014)
• Sedm životů (soubor krátkých próz, 2016)
• Někteří nepůjdou do pekla (2019)
• Opolčenský romans (sbírka povídek, 2020)

Eseje

• Přišel jsem z Ruska (2008)
• Terra Tartarara. To se mne osobně dotýká (sbírka esejů, 2009)
• Létající Burjaci (2014)
• Ne cizí ostuda. Jeden den – jeden rok (sbírka esejů, 2015)

Ostatní

• Svátek srdce. Rozhovory s ruskou literaturou (2009)
• Knihohled (antologie novější literatury, 2012)
• Dopisy z Donbasu. Všechno, co je třeba rozhodnout... (soubor komentářů, 2016)
• Četa. Důstojníci a opolčenci ruské literatury (2017)
• Jesenin (2020)
• Šolochov. Nezákonný (2022)

Odkazy

Reference

Související články

• Nacionálně bolševická strana Ruska
• Ruská literatura
• Seznam ruských spisovatelů

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zachar Prilepin na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zachar Prilepin
• Osoba Zahar Prilepin ve Wikicitátech
• Zahar Prilepin
• Nacionálně bolševická strana Ruska