Satisfakce

Satisfakce (z lat. satis facere, učinit zadost, z toho česky zadostiučinění) je vyrovnání křivdy nebo urážky, splnění nějakého nároku, případně i uspokojení, jež z toho plyne.

Historie

Ve starších společnostech, kde hrál významnou roli pojem cti, musela být urážka něčím vyrovnána. Protože se jednalo o urážku cti, nemohl uražený přijmout žádnou náhradu a vyžadoval satisfakci zvláštního druhu, obvykle v souboji. Nabídkou souboje („hozenou rukavicí“) uražený prokázal, že mu na cti záleží víc než na životě; původce urážky nemohl výzvu odmítnout a v souboji se musel uraženému postavit jako rovný. Protože tak oba riskovali život, mělo se za to, že urážka je tím vyrovnána.

Tento starý zvyk, který křesťanství i později právní systémy moderních států ostře odsuzovaly, se nicméně dlouho udržoval například mezi důstojníky. V 19. století jej znovu oživili romantici, takže souboje byly běžné například mezi německými studenty a jizvy ze soubojů (tzv. mensura) se pokládaly za obzvlášť „čestné“, takže si je někteří dělali uměle.

České právo

Zadostiučiněním (satisfakcí) se v českém právu rozumí omluva nebo jiné účinné odčinění nemajetkové újmy, třeba i ve formě peněžité náhrady. Konkrétní forma zadostiučinění odpovídá povaze porušeného práva, vždy by však mělo plně vyvážit způsobenou újmu.

Není-li předem ujednáno, vzniká právo na přiměřené zadostiučinění jen tehdy, stanoví-li tak výslovně zákon.[1] Je tomu tak především v případě újmy na přirozených právech člověka, jako je lidská důstojnost, vážnost a čest, zdraví nebo soukromí,[2] k čemuž nemusí dojít jen v soukromoprávních vztazích jednotlivců, ale i při výkonu veřejné moci.[3] Dalším významným příkladem jsou neoprávněné zásahy do práv duševního vlastnictví, jako je autorské právo,[4] průmyslové vlastnictví,[5] obchodní firma[6] a obchodní tajemství.[7]

Odkazy

Reference

  1. § 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ“).
  2. § 2956 OZ.
  3. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
  4. § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů.
  5. § 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví.
  6. § 23 odst. 2 OZ.
  7. § 2988 a § 2976 odst. 2 písm. h) OZ.

Literatura

  • J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kapitola „Čest, ctnost a úcta“, str. 177–182
  • F. H. Stuart, Honor. Chicago 1994

Externí odkazy