Zakázané moře

Zakázané moře (čínsky v českém přepisu chaj-ťin, pchin-jinem hǎijìn, znaky 海禁) je označení politiky namířené proti svobodnému námořnímu obchodu uplatňované vládami říší Ming a Čching. Základem politiky byl zákaz nelicencovaného soukromého námořního obchodu se zahraničím, cílem byla stabilizace společnosti v duchu konfuciánských ideálů.

V říši Ming byl zákaz od roku 1371 vynucován po dvě století a stal se významnou součástí bezpečnostní politiky. Hrozby „Mongolů na severu a Japonců na jihu“ (pej-lu nan-wo, 北盧南倭; Japonci byli míněni piráti nazývaní tehdy wo-kchou, doslova „japonští bandité“) tehdy dominovaly politice vojenské i finanční. Politika zakázaného moře oslabovala vládu přesměrováním zdrojů na nekončící konflikt s obchodníky, poškozovala ekonomiku a omezovala potenciálně obrovský zdroj příjmů z prodeje čínského zboží, ve světě vysoce žádaného a ceněného.[1] Úřady nebyly schopny zákaz prosadit, obchod se zmilitarizoval a pokračoval jako ilegální pašeráctví. Roku 1567 se mingská vláda politiky zakázaného moře vzdala, což přineslo značný nárůst obchodu a ekonomický rozvoj pobřežních oblastí země.

Ve druhé polovině 17. století byly zákazy námořního obchodu opakovány říší Čching. Motivovány byly zejména snahou o podlomení pozic Čeng Čcheng-kunga, mingského loajalisty ovládajícího části Tchaj-wanu, a jeho nástupců.

V říši Ming

Srovnání s minulostí

Zákaz soukromého zahraničního obchodu znamenal radikální odvrat od politiky minulých dynastií. V předcházejících staletích představoval mezinárodní obchod významný zdroj vládních příjmů. Např. když za dynastie Tchang během Chuang-čchaova povstání rebelové roku 878 ohrozili Kanton, první ministr varoval císaře, že ztráta tamního Námořního obchodního úřadu způsobí vyprázdnění státní pokladny. Tehdy totiž příjem z námořního obchodu nebyl menší než příjem z letní a podzimní pozemkové daně. Za severních a jižních Sungů byl námořní obchod ještě významnější, v říši jižní Sung je příjem státu z námořního obchodu odhadován na 20 % státních příjmů (k roku 1128). Také jüanská vláda podporovala zahraniční obchod.[2] Ale podle raně mingské vlády rozkvět mezinárodního obchodu v říši Jüan přispěl k rozkladu její moci a následnému pádu.[3]

Motivace zákazu

Iniciátorem zavedení zákazu byl první mingský císař Chung-wu. Po desetiletích ničivých válek (povstání rudých turbanů) se snažil obnovit řád a stabilitu ve společnosti. Jeho ideálem byla jednoduchá společnost založená na zemědělství, s nepočetným státním aparátem vybírajícím daně v naturáliích. Obchodníky, s jejich touhou po zisku, vnímal jako rozkladný element ve společnosti, kterou se snažil založit na konfuciánských ctnostech. Křiklavá majetková nerovnost, přinášející majetným politickou moc a nekontrolovatelnost, byla považována za destabilizující prvek společnosti. Proto bylo úkolem vlády bránění růstu majetkových rozdílů, které ale obchod naopak zvětšoval.[3] Chung-wu z toho vyvodil závěr, že stabilitu společnosti nejlépe zajistí politikou „podpory zemědělství a potlačení obchodu“ (čung-nung i-šang). Zahraniční obchod byl extrémně výnosný,[pozn. 1] tedy i vysoce nebezpečný.[3]

Protiobchodní politiku ovlivnilo též konfuciánské vyzvedávání pojmu žen (humanita, lidskost, 仁), jednoho ze základních pojmů učení, jako protikladu nízké morálky, hrabivosti a korupce, ztotožňovaných s obchodem. Proto obchod neměl mít místo v zahraničních vztazích, které podle konfuciánů měly šířit morálku a lidskost mezi barbarské národy.[5] Obchod založený na rovnosti stran byl konfuciánci navíc vnímán jako snižující Číňany na úroveň barbarů.[6]

V antikomerčním naladění se první mingští vládci snažili distancovat ode všech korupčních (rozuměj obchodních) jednání a obchodování se zahraničím se snažili nahradit tributární výměnou,[6] při které poselstva cizích vlád přinášela tribut (produkty své země) a mingský císař jim věnoval dary (čínské zboží a mince v odpovídající hodnotě),[7] čímž se potvrdila nadřízenost Číny nad ostatními zeměmi. Mingské vládě přitom šlo hlavně o vyjádření poslušnosti a začlenění ostatních zemí do světového pořádku s mingským císařem v čele, nikoliv o hodnotu tributu.[6]

Zákaz soukromého zahraničního obchodu

Chung-wu zpočátku podporoval zahraniční obchod jako zdroj příjmů, ale záhy omezil kontakty se zahraničím a snažil se o kontrolu obchodu omezením na výměnu v rámci oficiálních misí. Kromě snahy o stabilitu státu hrála roli při omezování zahraničního obchodu i obava z odplynutí drahých kovů ze země.[8]

Císař roku 1371 omezil obchod systémem licencí, úplný zákaz vývozu platil pro koně, zbraně, výrobky ze železa a mědi (zejména mince).[9] Nepovolené aktivity byly trestány, vážná porušení zákonů zaplatili provinilci smrtí.

Císař také zakázal stavět lodě s dvěma nebo více stěžni, existující byly zničeny, přístavy zavaleny kameny a kládami. Export a import zboží byl zakázán a existující zboží zničeno. Pobřeží osazeno strážemi, předpokládalo se vybudování loďstva střežícího pobřeží a ve spolupráci s japonskou vládou zničení pirátů. Cíl všech opatření shrnovala věta „po moři nesmí plout ani kousek dřeva“.[1] Svým poddaným císař zakazoval bez povolení vyplouvat na moře a stýkat se z cizinci. Zákazy byly zopakovány po deseti letech, roku 1381, a znovu v letech 1384, 1390, 1394 a 1397. Opakování zákazů svědčí o nízké míře jejich účinnosti.[10]

Státem kontrolovaná tributární výměna byla Chung-wuem omezena na tři přístavy – Ning-po, Čchüan-čou a Kanton. Na 60 % objemu tributu tvořilo státní zboží, zbytek zaplnili soukromníci, kteří získali licence.[11] Úřady určovaly množství, komodity i ceny zboží.[12]

Tributární obchod se zněkolikanásobil za vlády císaře Jung-le (1402–1424). Mingská poselstva tehdy křižovala východní a jihovýchodní Asií, sedm výprav Čeng Chea doplulo zprvu do Indie, později i do Persie, Arábie a východní Afriky.

Jung-leho nástupci styky se zahraničím opět omezili. Nicméně vzhledem k velkému zájmu o čínské zboží i mince připlouvala větší poselstva než byly mingské úřady ochotny přijmout. Například Japonci přivezli roku 1433 2,6 tun mědi s očekáváním výměny za měděné mince,[pozn. 2] ale roku 1453 už 90 tun. Mingská vláda odmítla dodat požadované mince, kterých sama neměla nazbyt (po zastavení jejich výroby ve 30. letech 15. století), a vyplácela Japonce hedvábím či jiným zbožím a papírovými penězi, které ale byly jako bezcenné odmítány.[14]

Transformace společnosti

Kontrola zahraničního obchodu nebyla projevem obranářského izolacionismu, ale uváženou politikou a integrální součásti projektu výstavby nové společnosti. Tato politika zahrnovala prosazování státní ideologie (neokonfucianismu), decentralizaci pozemkového vlastnictví a systém drobných vlastníků, prosazování samozásobitelské ekonomiky, státní řízení průmyslu a potlačování obchodu. Vše bylo prováděno k tomu ustavenými institucemi, které se nicméně po století dostaly do rozkladu. Konfuciánské hodnoty byly zpochybňovány, pozemkové vlastnictví se koncentrovalo, státní průmysl ztratil efektivitu, soběstačnost se ukazovala býti nevýhodnou a zákaz zahraničního obchodu vyvolával pašeráctví spojené s násilím.[15]

S rozpadem samozásobitelské ekonomiky rostl význam obchodu a trhu, společnost se stávala méně kontrolovanou státem a více tržně orientovanou. Postupně byly naturální daně a pracovní povinnosti převáděny na platby ve stříbře, k velké úlevě poplatníků i úřadů. Stříbro se stalo základem ekonomiky a rozložilo raně mingskou strukturu společnosti.[16] Existující zákaz zahraničního obchodu se nyní jevil jako nepraktický, když bránil přílivu stříbra, kterého byl v zahraničí dostatek.[17] Rodiny elity se koncem 15. století i přes oficiální zákaz zapojily do zámořského obchodu.[18][19] Novou sociální realitu reflektovala i politika. Od konce 15. století byla politika zakázaného moře vynucována jen laxně,[20] když podplacení úředníci tolerovali nedodržování zákonů.[19]

Po století důrazu na potlačování obchodu se otevřelo množství příležitostí. Ve srovnání s obchodem bylo nyní zemědělství nezajímavé - neslibovalo zisky, v důsledku nízké návratnosti investic a vysoké daňové zátěže. Místo do půdy kapitálové toky směřovaly do komerce.[21] Zdokonalený finanční systém a zvýšená škála vnitřního obchodu podpořila i zahraniční obchod.[22] Ten od poloviny 15. století rostl, současně s ekonomickým rozmachem jihovýchodní Asie.[19]

Změny ekonomiky přinesly i změny hodnot – oficiální konfuciánské doktríny.[23] Např. Wang Jang-ming požadoval revizi konfuciánských zásad (říkal, že Cesta není soukromým majetkem Konfucia), odmítal bezvýhradné dodržování tradičních hodnot, a obhajoval právo lidí na následování svých zájmů. Li Č’ (1527–1602) tvrdil, že sledování vlastního zájmu je přirozené a není na něm nic špatného.[24] Tyto názory převzali i vysoce postavení členové vlády jako Sü Ťie (1503–1583, první velký sekretář od 1562). Mentalita shora řízené stability byla nahrazena hospodařením orientovaným na zisk a kulturou orientovanou na jedince a individuální hodnoty. Nastoupil materialismus, pragmatismus a utilitarismus. Bohatí obchodníci byli ctěni, zatímco chudí učenci opovrhováni. Změnily se sociální normy, prosazoval se individualismus, nejdůležitější bylo získání bohatství projevované okázalou spotřebou, šetrnost byla nepopulární.[25] V této společenské atmosféře byl zákaz zahraničního obchodu nesmyslný a nepřirozený.[26]

Zákaz v 16. století

Podrobnější informace naleznete v článku Piráti wo-kchou v éře Ťia-ťing.

Počátkem 16. století se v jihovýchodní Asii objevili Portugalci. Jejich pirátské řádění zde vyvolalo v prvních dvou desetiletích 16. století pokles obchodu a krizi. Od 20. let vzrostlo pirátství a pašeráctví i u čínských břehů. Mingské úřady na růst násilností reagovaly zostřením zákazů a tažením proti obchodníkům.[27] Např. roku 1523 po boji mezi zástupci japonských rodů Hosokawa a Óuči v Ning-po mingské úřady veškeré kontakty s Japonci přerušily, roku 1525 čeťiangské úřady zničily všechny dvojstěžníky.[28] Oživení obchodu jihovýchodní Asie po 20. letech bylo doprovázeno dalším vzestupem násilností a následně přísným vynucováním zákonů ze strany mingských úřadů.[28] Vláda sáhla k demonstrativním popravám desítek pochytaných delikventů, ale podařilo se jí jen zatlačit obchodníky blíže k pirátům a zvýšit násilnost obchodu.[29] Násilí dosáhlo vrcholu ve 40. a 50. letech 16. století, kdy nájezdy pirátů ničily pobřežní vesnice a města od Kuang-tungu po Šan-tung.[28]

Neklidné situace na mořích východní Asie a zákazu přímých čínsko-japonských obchodních styků využili Portugalci, kteří od začátku 40. let 16. století převzali výnosnou roli prostředníků (od roku 1557 získali stálou základnu v Macau). Japonsko totiž bylo hladové po čínském zboží, zejména hedvábí, a mělo dostatek stříbra.[20]

Zrušení zákazu

Roku 1567 Tchu Ce-min, velký koordinátor (tj. guvernér) Fu-ťienu, inicioval zrušení zákazu soukromého námořního obchodu.[30] Vláda jeho návrh přijala s platností od roku 1568.[31] I nadále však nebyl povolen obchod s Japonskem. Zakázán byl i vývoz strategicky důležitých materiálů – síry, železa, mědi. Obchodníci museli mít licenci a museli se do roka z ciziny vrátit.[32]

Zrušení politiky zakázaného moře přineslo rychlý růst obchodních aktivit. Současně se objevili noví zákazníci – po obsazení Filipín Španěly (ve 40. letech 16. století) vycítili Číňané příležitost zásobovat je vším potřebným, naopak od roku 1573[33] Španělé nakupovali čínské zboží za americké stříbro.[32]

V říši Čching

Po dobytí Číny Čchingy byla roku 1647 politika „zakázaného moře“ obnovena. Podnětem k potlačování námořního obchodu se stal boj s Čeng Čcheng-kungem, vojevůdcem věrným Mingům, který ovládal pobřeží Fu-ťienu a dobyl Tchaj-wan. Jeho moc byla založena na kontrole moře a námořního obchodu.

Od roku 1655, ve snaze o podlomení vlivu Čeng Čcheng-kunga, čchingská vláda v provincii Kuang-tung, a částečně i ve Fu-ťienu, Če-ťiangu, Ťiang-su a Šan-tungu vysídlila rolníky z 15–25 kilometrového pásu podél moře. Politika vysidlování byla zrušena roku 1669. Roku 1684 byla definitivně opuštěna i politika zakázaného moře.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Na mezinárodním trhu byly čínské produkty vysoce žádané a dalo se dosahovat velkých zisků. Kupříkladu 500 gramů surového hedvábí stálo 5-6 liangů v Číně, ale 50-60 v Japonsku. U koní z Mongolska byl rozdíl cen trojnásobný, u rostliny Caesalpinia sappan, používané k výrobě rudého barviva, dovážené z Japonska, byla cena v Číně padesátkrát vyšší.[4]
  2. ↑ Japonsko nerazilo mince od 10. století.[13]

Reference

  1. ↑ a b LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 4. (anglicky) [dále jen Li]. 
  2. ↑ Li, s. 5–6.
  3. ↑ a b c Li, s. 26.
  4. ↑ Li, s. 34.
  5. ↑ Li, s. 24.
  6. ↑ a b c Li, s. 25.
  7. ↑ DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 115. [dále jen Dreyer (1982)]. 
  8. ↑ VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California: University of California Press, 1996. 338 s. Dostupné online. ISBN 0-520-20408-5, ISBN 9780520204089. S. 89–90. (anglicky) [dále jen Glahn]. 
  9. ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 142. [dále jen Brook]. 
  10. ↑ WADE, Geoffrey. Ming China and Southeast Asia in the 15th Century: A Reappraisal. S. 6. Working Paper Series [PDF]. 2004-07 [cit. 2011-8-19]. Čís. 28, s. 6. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-09. 
  11. ↑ Li, s. 52.
  12. ↑ Li, s. 50.
  13. ↑ Glahn, s. 88.
  14. ↑ Glahn, s. 90–92.
  15. ↑ Li, s. 57.
  16. ↑ Li, s. 70.
  17. ↑ Li, s. 72.
  18. ↑ Li, s. 63.
  19. ↑ a b c Brook, s. 144.
  20. ↑ a b Glahn, s. 116.
  21. ↑ Li, s. 62.
  22. ↑ Li, s. 66.
  23. ↑ Li, s. 75.
  24. ↑ Li, s. 76.
  25. ↑ Li, s. 77.
  26. ↑ Li, s. 80.
  27. ↑ Brook, s. 145.
  28. ↑ a b c Brook, s. 146.
  29. ↑ Glahn, s. 117.
  30. ↑ Li, s. 177.
  31. ↑ Li, s. 3.
  32. ↑ a b Glahn, s. 118.
  33. ↑ Brook, s. 229.

Literatura

  • VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California: University of California Press, 1996. 338 s. Dostupné online. ISBN 0-520-20408-5, ISBN 9780520204089. (anglicky) 
  • DENG, Gang. Maritime Sector, Institutions, and Sea Power of Premodern China. Westport, CT: Greenwood Press, 1999. 289 s. ISBN 0-313-30712-1. (anglicky) 
  • LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. (anglicky)