Zbraň

Zbraň podle českého právního řádu (§ 118 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) je cokoli čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní může být jakýkoli předmět, látka či jiný prostředek nebo ovladatelná energie, které jsou použity (použitelné) k útoku proti tělesné integritě jiného člověka.

Použití zbraně (nebo i hrozba zbraní) slouží k prosazování zájmů. Může sloužit k útoku či obraně materiálních hodnot, leč i duchovních, jako je víra či čest. Nejčastěji se používá za účelem způsobení zranění živému organismu nebo způsobení materiální škody, popřípadě vyhrožování použitím. Některé zbraně, hlavně výbušniny, se však s úspěchem používají i k jiným účelům (odstřel sněhových lavin, ledových bariér na řekách apod.). Existují i zbraně pro průmysl (nastřelovací pistole pro kotvení, palné lisy na kabelová oka, zkoušečky kvality betonu atd.). Zbraně patří mezi nejstarší lidské nástroje, které byly vynalezeny. Postupem času se zbraně z primitivních nástrojů určených k zabíjení vyvinuly v sofistikované stroje, přičemž jejich současnou definici je třeba rozšířit i o zbraně, jejichž účelem je snižovat bojeschopnost nepřítele. To v moderním věku nemusí nutně znamenat zabíjení nebo zastrašování. Jedná se např. o zbraně, jejichž účelem je zkratování elektráren (jakož i elektrorozvoden či vedení vysokého napětí).

Zbraní se předmět stává v okamžiku použití za účelem zranění živého organismu nezávisle na tom, k čemu byl určen při své výrobě. V běžné mluvě se ale zbraní zpravidla rozumí předměty nebo stroje, které byly navrženy a vyrobeny právě s důrazem na jejich ranivý účinek.

Zbrani v právu je věnován samostatný článek.

V dobách pravěku byl první zbraní opracovaný pazourek – pěstní klín – kus kamene upravený do tvaru kapky vody. Měl dvě ostré hrany a jednu špici. Sloužil hlavně jako nástroj pro úpravu ulovených zvířat (oddělení masa od kůže), málokdy byl použit proti jiným lidem.

Spojením pazourku a dřevěné tyče (rukojeti) vznikla sekera (pazourek je zasazen kolmo k tyči) a oštěp (pazourek je zasazen ve směru tyče). Sekera byla primárně nástroj, ale již ve starověku byla používána jako zbraň. Oproti tomu oštěp byl primárně zbraní. Díky většímu dosahu byl efektivnější a oštěpy se staly nejznámější a nejúčinnější zbraní pravěku. Navíc šlo oštěp vrhnout. Další zdokonalení předvedly pravěké střelné zbraně – zmenšené oštěpy. Pravděpodobně ještě starší než luk je vrhač nazývaný atlatl, nebo woomera, prodlužující paži a vrhající lehké, šípům se blížící oštěpy. Šípy bylo možno vystřelovat z luku nebo později (možná až ve starověku) z kuše.

S rozvojem státu a objevem kujnosti kovů mohli starověcí lidé vyrábět zbraně v masovém měřítku, což umožnilo existenci prvních armád. První státy jako Mezopotámie nebo Egypt měly vojska vyzbrojená převážně kopími a štíty. Dále byl v této době vynalezen meč, avšak jeho výroba byla zpočátku nákladná, takže jej mohlo používat jen velmi málo lidí. V Řecku se jednalo již o poměrně běžnou zbraň, ale na severu Evropy mezi Vikingy ještě v 10. století převažovaly válečné sekery.

V Římské říši byl meč součástí výzbroje legionářů. Jako relativně krátká zbraň jim umožnil bojovat v sevřených útvarech.

Ve středověku se jako zbraně vedle kopí a seker začaly objevovat jejich různé kombinace, tzv. halapartny. Rozvoj řemesel, umožněný velkou rozlohou již civilizovaného území v Evropě, tento vývoj dále urychlil. Jako zbraně byly používány častokrát řemeslnické či zemědělské nástroje (třeba husitské kosy a cepy), později se z nich vyvinuly samostatné zbraně (řemdih, palcát).

Dále se používaly meče. Dlouhý meč byl součástí výzbroje elitního vojáka středověku – rytíře. Stoupl význam kuše jako zbraně proti rytířům, tehdejší katolická církev ji z tohoto důvodu zakázala.

Z Číny byl na konci středověku dovezen střelný prach, díky němuž byla umožněná konstrukce prvních děl a dalších palných zbraní jako pušek a mušket. Všechny dosavadní středověké zbraně náhle zastaraly a došlo k rozsáhlé změně rovnováhy sil ve světě. Přestaly se vyrábět zbraně pro boj zblízka, naopak se rozšířila výroba palných zbraní.

Ve 20. století prošel vývoj zbraní větší revolucí než za celou předešlou historii. Před a během první světové války byl vyvinut kulomet, tank, torpédo a ponorka, vzducholodě, stíhací a bombardovací letouny a zbraně pro ně, bojové plyny a pozemní a námořní miny. To bylo umožněno hlavně díky praktickému využití technologických objevů 19. století – především v oblasti elektřiny, parního stroje a později spalovacích motorů. V polovině 20. století byl vývoj zbraní (hlavně pum) doveden tak daleko a k takové dokonalosti, že každá další velká válka by zničila celé lidstvo. Byly vyvinuty dělostřelecké i balistické rakety a raketomety, radiolokátor a hlavně jaderná bomba, zbraň totálního ničení. Po ukončení druhé světové války následovalo překotné zbrojení a strach z další války. Za posledních padesát let přibyly do arzenálu zbraní tyto: vodíková puma, řízené střely, mezikontinentální balistické rakety a laserem naváděné střely, autonomní a dálkově řízené bojové prostředky (letecké UAV, pozemní UGV, námořní UMV). I když se Sovětský svaz, jedna z velmocí udržující strach z další války, zhroutil, vývoj zbraní pokračuje stejným tempem, hlavně^[zdroj⁠?!] zbraní hromadného ničení.

Držení zbraní může souviset s hormony.^[1]

• Zbrojní průmysl
• Válka
• Vojenství
• Armáda
• Měkčené zbraně

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zbraň na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo zbraň ve Wikislovníku
• Téma zbraně ve Wikicitátech