Zdeněk Kunc

akad. Zdeněk Kunc
Generálmajor Prof. MUDr. DrSc.
Zdeněk Kunc
Narození	16. března 1908 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	10. května 1985 (ve věku 77 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Hřbitov Šárka
Alma mater	1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	lékař a pedagog
Ocenění	Československá medaile za zásluhy I. třídy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zdeněk Kunc (16. března 1908, Praha – 10. května 1985, tamtéž) byl český lékař, akademik, spoluzakladatel československé a světové neurochirurgie, stejně jako Neurochirurgické kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze.

Život

Mládí a začátek kariéry

Narodil se jako syn důstojníka v Praze a prožil tam téměř celý život. V mládí trávil prázdniny u strýce, lékaře v Sušici, kde poznal praxi venkovského doktora. Více než medicína ho však přitahovalo umění a architektura, po maturitě se chystal podat přihlášku na techniku. Na poslední chvíli změnil rozhodnutí a stal se studentem lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze.^{[1] [2]} Během studií pracoval jako demonstrátor v anatomickém ústavu, využíval při tom i své kreslířské nadání. Po promoci v roce 1932 vstoupil do armády, kde se mohl snáze uplatnit v chirurgickém oboru. Začal pracovat v roce 1934 jako sekundář na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Josefově, kde získal základní chirurgické dovednosti. V letech 1937–1939 absolvoval specializační kurz na I. chirurgické klinice prof. MUDr. Arnolda Jiráska. Zde mohl rozvíjet své odborné zájmy a dostat se do styku s moderní chirurgií, provedl zde i svůj první neurochirurgický výkon.^[1][2][3]

V období protektorátu pracoval v Ústavu plastické chirurgie nemocnice na Vinohradech u prof. Františka Buriana (1939–1943), poté přešel na chirurgické oddělení jako zástupce primáře Emericha Poláka. ^[1][2] Za svoji aktivní odbornou pomoc při likvidaci velké epidemie tyfu v Terezíně ke konci druhé světové války roku 1945 byl vyznamenán Československou medailí za zásluhy I. třídy.^[1] Této epidemii skvrnitého tyfu podlehlo v Terezíně po osvobození přibližně 1500 lidí.^[4]

V roce 1945 se Zdeněk Kunc vrátil do armády a stal se členem KSČ. Dostal úkol vybudovat chirurgické oddělení ve Vojenské nemocnici v Plzni. Se svými spolupracovníky se zaměřil především na oblast neurochirurgie, prováděl operace krčních a hrudních výhřezů meziobratlových plotének.^[1][2]

Kariéra v oboru neurochirurgie

V roce 1948 byl převelen do Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) v Praze jako vedoucí chirurgického oddělení, kde prováděl neurochirurgické operace a systematicky vytvářel podmínky pro vznik moderní samostatné neurochirurgické jednotky. V roce 1950 se habilitoval z chirurgie na lékařské fakultě UK v Praze spisem Lumboischiadický syndrom, první monografií o výhřezu ploténky vydanou v Československu. ^[1][3] Spolu s prof. Rudolfem Petrem z Hradce Králové jako první u nás budovali koncepci neurochirurgie jako samostatného oboru. V roce 1956 vzniklo v ÚVN Praha druhé specializované neurochirurgické oddělení v Československu, které pod jeho vedením v roce 1959 získalo statut kliniky. Zdeněk Kunc dal na své klinice podnět ke všem směrům tehdejší moderní neurochirurgie včetně stereotaktické neurochirurgie, traumatologie, míšní chirurgie, všech oblastí nádorové a cévní neurochirurgie, chirurgie epilepsie a bolesti, v pozdějších letech i mikroneurochirurgie. ^[3] Cílevědomě si vybíral a vychovával spolupracovníky, širokému okruhu lékařů umožnil zahraniční stáže. Během normalizace musel čelit jak ze strany armády, tak ze strany fakulty značným problémům.^[3]

Jeho práce si postupně získávala mezinárodní uznání. Kliniku navštěvovalo mnoho zahraničních odborníků z celého světa. V roce 1978 se vedení kliniky vzdal, ale pracoval zde až do své smrti roku 1985.

Chirurgickou praxi Zdeněk Kunc spojoval s vědeckou činností. Napsal více než 160 původních prací, monografie, učebnice, skripta. Je také autorem první československé učebnice neurochirurgie (1968). Výsledky jeho práce byly převzaty do mnoha zahraničních monografií a učebnic. Byl zakladatelem a spoluzakladatelem řady chirurgických a především neurochirurgických komisí a společností v Československu i v zahraničí.

Ocenění

V roce 1954 se stal generálmajorem. V roce 1975 byl jmenován korespondentem a v roce 1981 akademikem Československé akademie věd (ČSAV). Byl nositelem 12 státních vyznamenání a medailí, mezi nimi Řádu práce a Řádu republiky, medaile J.E.Purkyně za zásluhy v biomedicínských vědách, hrdinou socialistické práce.^[2] V roce 1983 mu byla udělena zlatá plaketa ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo.

Byl čestným členem řady zahraničních společností a spoluzakladatelem Evropské asociace neurochirurgických společností (EANS).^[3] V roce 1970 byl vyznamenán čestným doktorátem na univerzitě v Göteborgu.^[2] V roce 1985 obdržel čestnou medaili Světové federace neurochirurgických společností.^[3]

Soukromý život

Zemřel na infarkt myokardu v roce 1985. Je pochován na hřbitově Šárka v Praze.

Byl ženatý s pediatričkou docentkou Zdeňkou Kuncovou, se kterou měl čtyři děti (3 syny a dceru). Bydlel ve vilce s výhledem do údolí Tiché Šárky. Od mládí měl rád umění, dobře kreslil, hodně fotografoval. Volný čas věnoval sportu, především tenisu a turistice. ^[2]

Stal se předobrazem hlavního hrdiny románu neuroložky profesorky Valji Stýblové Skalpel, prosím (1981), který zfilmoval v roce 1985 režisér Jiří Svoboda.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zdeněk Kunc na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdeněk Kunc
• Prof. Zdeněk Kunc Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine. na stránkách Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN