Zdenek Plachý

Zdenek Plachý
Narození	9. prosince 1961 Kroměříž
Úmrtí	17. dubna 2018 (ve věku 56 let) Brno
Místo pohřbení	hřbitov Křtiny
Národnost	Češi
Alma mater	Janáčkova akademie múzických umění
Povolání	režisér, hudební skladatel, dramaturg, divadelní režisér a televizní režisér
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zdenek Plachý (9. prosince 1961 Kroměříž – 17. dubna 2018 Brno^[1]) byl český hudební skladatel a divadelní a televizní režisér, vedoucí brněnského centra současného umění Skleněná louka. V letech 2007–2012 působil jako umělecký šéf činohry Národního divadla Brno.

Kroměřížský rodák Zdenek Plachý po maturitě na gymnáziu v Kroměříži v roce 1980^[2] nedostudoval na brněnské pedagogické fakultě obor Hudba a Jazyk český. Již během studií na této vysoké škole začal komponovat. Po nedokončení pedagogické fakulty studoval pět let hudební kompozici na Janáčkově akademii múzických umění, kterou také nedokončil.

S hudebním skladatelem Ivo Medkem společně založil v polovině 80. let 20. stol. orchestr pro soudobou vážnou hudbu Art Inkognito, který hrál skladby západních a československých – komunistickému režimu nepohodlných – autorů.

Od roku 1987 působil také jako spoluautor a hráč rockové skupiny Dunaj (album Rosol).

Vytvořil řadu scénických hudeb pro režiséry Vladimíra Morávka a Jana Antonína Pitínského. Od počátku 90. let 20. stol. věnoval svůj tvůrčí zájem stále více režii. Režíroval své vlastní divadelní, televizní a rozhlasové projekty. V roce 1992 inscenoval v Kabinetu múz vlastní operu Anbetung – opera z viacerých svetov.^[3]

V polovině 90. let 20. stol. založil v Brně centrum současného umění Skleněná louka, které se stalo významným místem setkávání příznivců netradiční kultury a kde každoročně vystupují desítky špičkových domácích i zahraničních umělců soudobé vážné hudby a performance. Intenzivně spolupracoval s výtvarníkem Josefem Daňkem. Jejich společným dílem byly v této době velké plenérové projekty „Přespolní mše – pro tři vesnice zároveň – na polích Moravského krasu kolem jeho rodné vesnice Habrůvka“; dále ve křtinském kamenolomu monumentální akce „Stmívání v lomu“, na níž spolupracoval s bubeníkem Pavlem Fajtem a výtvarníkem Daliborem Chatrným.

S výtvarníkem a performerem Josefem Daňkem pak vytvářel i další velké akce, jednou z nichž byla např. procesní performance „Od GM do MG“ (tj. „od Galerie mladých do Moravské galerie“) v ulicích města Brna a za použití amplionů městského rozhlasu. Akce vyvolala v ulicích města skandál, informoval o ní i Český rozhlas.^[4]

Další důležitou akcí z poloviny 90. let byla společně s Josefem Daňkem vytvořená performance pro divadlo Husa na provázku „Těžké doby bez taktu“, kde Plachý poprvé prezentoval svou absolventskou hudební kompozici z JAMU „Dialog s hudební mládeží“ – skladbu, která nemohla být provedena v 80. letech, protože sestávala z 50 stran pěticípé hvězdy v partituře, která graficky omezovala možnosti hraní orchestru. Na provázku skladbu provedla Vojenská posádková hudba Brno.^[5][6]

V této době také Plachý spolu s výtvarníkem a performerem Blahoslavem Rozbořilem a se Skupinou Morodochium založil kapelu Příliš kluzká glissanda, která vystupovala na prestižních festivalech současného umění po celé Evropě.^[7]

Na Skleněné louce Plachý v 90. letech prezentoval a režíroval poezii Jiřího Kuběny, Jiřího Veselského a dalších básníků. Skleněná louka je stále v provozu a Plachý v jejích prostorách průběžně zve k dialogům významné osobnosti kulturního a veřejného života. Vystupovali zde např. Čestmír Kopecký a Cyril Höschl.^[8] Poezii Jiřího Kuběny inscenoval v rámci Wiener Festwochen ve vídeňském divadle Brett, v pražském Divadle Na zábradlí a v brněnském Divadle Husa na provázku v inscenaci Box Jiřího Kuběny. Jeho dalším oblíbencem je luhačovický básník Jiří Dynka, s jehož tvorbou ho seznámil J. A. Pitinský. Vedle divadelních inscenací vznikla i Plachého televizní inscenace Dynkových veršů.^[9]

V roce 1997 natočil Plachý pro Českou televizi dokument Stará a Nová říše na Moravě, který je věnován životním osudům a dílu mimořádné osobnosti české kultury dvacátého století, básníku, mysliteli a pilnému knižnímu vydavateli Josefu Florianovi. V dokumentu výrazně vystupuje básník Jiří Kuběna.^[10]

Ve společné dílně Plachého a režiséra a scenáristy Jiřího Šimáčka vznikla ve druhé polovině 90. let řada dokumentů a paradokumentů pro Českou televizi, např. Brněnští Euroindiáni^[11] nebo akční dokumentární thriller Umělci pro NATO, na němž Plachý spolupracoval s Marianem Pallou a s dalším výtvarníkem Jiřím Surůvkou.^[12]

Se Šimáčkem natočil Plachý rovněž „investigativní paradokument“ Střežený Parnass. Tento projekt dal jméno autorskému sdružení, které se zabývá tvorbou divadelních her a nekonvenčních multimediálních projektů. Střežený Parnass se zakrátko stal výrazným specifickým fenoménem českého kulturního života.^[13]

V rámci programu EU-PHARE zorganizoval Plachý v roce 1999 velký projekt znovunavázání zpřetrhané kulturní spolupráce mezi Brnem a Vídní.

V roce 2000 režíroval Plachý v trnavském Divadle Jana Palárika slovenskou národní operetu Bellarosa skladatele Mikuláše Schneidera-Trnavského, v roce 2002 pak v královéhradeckém Klicperově divadle svou a Šimáčkovu hru Nepohodlný indián. Nepohodlného Indiána pak nastudoval v roce 2004 i v Národním divadle moravskoslezském.^[14]

Na scéně pražského Stavovského divadla realizoval Plachý projekt Árie k nezaplacení, který vytvořil s Jiřím Šimáčkem a s německými umělci Hansem W. Kochem ad. za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.^[15]

V roce 2003 režíroval Plachý v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Giuseppe Verdiho Síla osudu a v témže roce vstoupil poprvé na jeviště Mahenovy činohry svou a Šimáčkovou inscenací hry Michaila Bulgakova Molière s podtitulem Nesmírně romantické drama podle Střeženého Parnassu. Inscenace vzbudila značný ohlas.^[16]

V roce 2004 natočil Plachý řadu pořadů pro Českou televizi, např. dokument o vrcholovém sportu Branky, body, paradoxy.^[17][18]

V roce 2003 uvedl v pražském Divadle Komedie hru Střeženého Parnassu Ukřižovaná.^[19]

Významné místo zaujímá v dosavadní umělecké biografii Zdenka Plachého rok 2006. V pražském Divadle Komedie tehdy režíroval inscenace Střeženého Parnasu Setkání Mudrců a Oliver Twist – sociální bondage drama. V historické budově Národního divadla v Praze se konalo představení projektu autorského tria Petr Kofroň (hudba), Zdenek Plachý a Jiří Šimáček (text) Fantom, čili Krvavá opera, které vzbudilo pohoršení u konzervativní části české operní kritiky.^[20] Mezitím Plachý dále realizoval významné projekty na Skleněné louce, např. interpretoval grafické partitury brněnského konceptuálního umělce Miloslava Sonny Halase.^[21] V dubnu 2006 realizovala tatáž autorská trojice na nové hudební scéně Městského divadla Brno titul napsaný „naproti motivům“ Wolfganga Amadea Mozarta a Emanuela Schikanedera Magická flétna. Inscenace se stala nejvýznamnějším a nejpozoruhodnějším uměleckým činem v Brně v rámci připomenutí dvoustého výročí Mozartova narození. Představení obdrželo Cenu Alfréda Radoka.^[22] Po této inscenaci uvedl Plachý v netradičních podjevištních prostorách divadla Husa na Provázku svou a Šimáčkovu hru Všechny Shakespearovy ženy, v níž se představil v hlavní roli Plachého blízký spolupracovník herec Martin Dohnal.^[23] Na podzim téhož roku na činoherní scéně Městského divadla Brno uvedl Plachý svou a Šimáčkovu hru Deník krále.^[24][25]

Pro Českou televizi natočil dokumentární film Pokusná zvířata, za který přebral na Academia Filmu v Olomouci z rukou Ivana Havla prestižní cenu za nejlepší přírodovědný dokument roku. Ve filmu vystupují pozoruhodně filosof Miroslav Petříček a Václav Bělohradský.^[26][27]

V říjnu roku 2007 jmenoval ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák Zdenka Plachého ve výběrovém řízení do funkce uměleckého šéfa činoherního souboru tohoto divadla. V předvánočním čase Plachý spolu s Dvořákem uvedli na scéně Mahenova divadla multižánrovou hudebně-dramatickou kompozici Česká mše vánoční s texty Bohuslava Reynka a Jana Zahradníčka, která se setkala s mimořádným diváckým ohlasem a každoročně byla v řadě představení před Vánocemi úspěšně reprízována.

Vřelé přijetí diváky i kritikou zaznamenala Plachého první inscenace ve funkci šéfa činohry – Šimáčkova parnassistická adaptace Dumasovy Královny Margot.^[28][29]

Trio Kofroň–Plachý–Šimáček se opět sešlo při vzniku operní inscenace MAI 68. Opera věnovaná reflexi událostí roku 1968 jak z hlediska českých událostí, tak v kontextu tehdejšího evropského politického dění, byla uvedena jak na pražské scéně Národního divadla ve Stavovském divadle, tak i v Národním divadle Brno v Mahenově divadle. Představení opět vzbudila rozruch a také nesouhlas tradicionalisticky zaměřené části české divadelní kritiky.^{[30][31][32][33][34]}

Velkou pozornost získala Plachého inscenace Shakespearova Antonia a Kleopatry.^[35][36] Velkému zájmu se těšilo též Plachého představení Krále Richarda III. Tato inscenace, stejně jako výkon Petra Halberstadta v titulní roli, byly některými kritiky nominovány na „výkony roku 2010“.^[37][38]

V roce 2010 připravil Zdenek Plachý režijně pro Národní divadlo Brno inscenační projekt Con Amore, v němž jsou dnešní optikou nahlíženy a spolu propojeny příběhy tří klasických oper – Toscy, Tristana a Isoldy a Evžena Oněgina. Na scénáři se vedle Šimáčka tentokrát podílel i Stanislav Moša a Zdeněk Merta. V lednu 2010 se uskutečnila premiéra inscenace Zaslíbení autorů Lenky Plaché a Marka Hladkého. Zcela v duchu předchozích projektů je v ní intimní příběh vztahu krasobruslařské hvězdy Hany Maškové a populárního textaře Jiřího Štaidla zasazen do širších souvislostí spjatých s dobou děje.^[39][40]

V roce 2012 odešel Zdenek Plachý z pozice šéfa činohry Národního divadla Brno. Důvodem bylo jeho zdraví, jakož i neshody ve vedení divadla a skutečnost, že začal se skupinou umělců pro Českou televizi připravovat náročný cyklus o křesťanství v disentu za komunistické totality Zakázaný Bůh.

Na rok 2018 byla naplánována premiéra opery Macocha, k jejímuž vytvoření byli Plachý a Šimáček (Střežený Parnass) vyzváni ředitelem opery Národního divadla v Praze Petrem Kofroněm. Děj vychází ze skutečných osudů studenta a mladého disidenta Pavla Švandy, synovce kardinála Tomáše Špidlíka, jenž byl v roce 1981 nalezen za záhadných okolností mrtev na dně propasti Macocha a podle posledního vyšetřování se zdá, že byl zavražděn tehdejšími normalizačními bezpečnostními jednotkami. O této kauze uspořádal Plachý v říjnu 2017 pořad na Skleněné louce.^[41]

Po celou dobu Zdenek Plachý komponoval vážnou hudbu, mnoho z jeho hudebních realizací je možno si poslechnout i v internetové službě Youtube.

• MACHÁČEK, Martin. Kýč jako klíč - Pokus o monografii režiséra Zdenka Plachého. Brno, 2010 [cit. 2017-11-25]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce David Drozd. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zdenek Plachý na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdenek Plachý
• Zdenek Plachý na webových stránkách Národního divadla Brno Archivováno 8. 6. 2013 na Wayback Machine.
• Náš venkov: Plachý kras (Česká televize, 2018)