Zemědělství v Izraeli

Kibuc Deganija

Zemědělství v Izraeli je vysoce rozvinuté. Zaměstnává 2 % populace a na HDP se podílí 2,5 %.^[1] V roce 2007 vzrostla rostlinná produkce přibližně o 10 %.^[2] Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště zavodňováním, odsolováním a vhodnou druhovou skladbou rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy 5,3 % rozlohy státu.^[2] Přibližně 54 % celkové výměry zemědělské půdy je zavlažováno a zemědělci se tak podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody.^[2] Většina zemědělské půdy patří kibucům,^[3] což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, což je sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Množství původně zemědělských podniků také zřídila přidruženou průmyslovou výrobu.^[2]

Mezi pěstované plodiny patří obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata.^[3] Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.^[3] Rybolov se provozuje ve Středozemním moři a netradičně se chovají teplomilné ryby v poušti, kde je k jejich chovu používána poloslaná voda čerpaná z termálních vrtů.^[4]

Značným problémem je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán, z nichž je přiváděna voda do celé země. Pro zavlažování technických plodin se používá tzv. recyklovaná voda (v roce 2006 to bylo 550 miliónů m³).^[2] Voda je získávána i pomocí odsolování. V roce 2007 se například tímto způsobem získalo 400 miliónů m³.^[2] Proti nepříznivým přírodním podmínkám se snaží využívat moderní technologie a inovace. Používají se například biotechnologie, tkáňové kultury či kapkové závlahy.^[2]

Na základě základního zákona je vlastníkem půdy Stát Izrael (zhruba 93 %) a její prodej je možný pouze výjimečně. Půdu je možné pronajmout prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA), a to zpravidla na 49 let.^[2]

Druhy zemědělských středisek

Kibuc

Kibuc (hebrejsky: קיבוץ) je označení pro zemědělskou, ale také průmyslovou osadu v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Zisky jsou investovány zpět do osady poté, co jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu – strava, oblečení, ubytování a také zdravotní a sociální péče. Kibuc poskytuje svým členům také kulturní a sportovní vyžití. Obyvatelé kibucu se nazývají kibucnici. První kibuc Degania (název pochází z hebrejského slova dagan, čes. obilí) byl založen v Palestině jižně od Galilejského jezera v roce 1909. Zakladatelé byli Židé z východní Evropy. Kibucy sehrály významnou roli při vzniku státu Izrael.

Mošav

Mošav (hebrejsky: מושב) je typ zemědělské osady v Izraeli, která je tvořená společně hospodařícími soukromými farmami. Mošav je vedle kibucu a mošavy (vesnice) třetím hlavním typem venkovského židovského sídla. Podobně jako v kibucech má i v mošavech velký význam společné hospodaření. Na rozdíl od kibuců se zde však klade větší důraz na soukromé vlastnictví. Dělníci nedostávají pouze kapesné jako v kibucech, ale stálý plat. Farmy v mošavech jsou v soukromém vlastnictví, současně je však dána jejich podobná velikost a charakter. Úrodu sedláci sklízejí buď vlastními nebo také spojenými silami. Stroje jsou většinou ve společném vlastnictví. Kolektivně je zajišťován také nákup a prodej produktů. Mošav vybírá od svých obyvatel zvláštní daň (hebr. mas vaad), která je stejná pro všechny farmy mošavu. Tato pravidla vytváří systém zvýhodňující dobré farmáře, kteří mají větší úrodu a tím i zisk. Mošavy jsou řízeny volenou radou (hebr. vaad).

Odkazy

Poznámky

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zemědělství v Izraeli na Wikimedia Commons