Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský
Zikmundův portrét od neznámého autora, pravděpodobně z Prahy, před 1420

Zikmundův portrét od neznámého autora, pravděpodobně z Prahy, před 1420

Narození14. února 1368
Svatá říše římská Norimberk, Svatá říše římská/ České království Praha, České království
Úmrtí9. prosince 1437 (ve věku 69 let)
Moravské markrabství Znojmo, Moravské markrabství
Pohřben/aKatedrála Nanebevzetí Panny Marie (Velký Varadín)
Tituly a úřady
císař Svaté říše římské
Období14331437
Korunovace31. května 1433
PředchůdceKarel IV. Lucemburský
NástupceFridrich III. Habsburský
římsko-německý král
Období14111437
Korunovace8. listopadu 1414
PředchůdceJošt Moravský
NástupceAlbrecht II. Habsburský
český král
Období14191437
Korunovace28. července 1420
PředchůdceVáclav IV.
NástupceAlbrecht II.
uherský král
Období13871437
Korunovace31. března 1387
PředchůdceMarie Uherská
NástupceAlbrecht II.
chorvatský král
Období13871437
PředchůdceMarie Uherská
NástupceAlbrecht II.
moravský markrabě
Období14191423
PředchůdceVáclav IV.
NástupceAlbrecht II.
braniborský kurfiřt
Období13781397
PředchůdceVáclav IV.
NástupceJošt Moravský
Období14111417
PředchůdceJošt Moravský
NástupceFridrich I.

RodLucemburkové
DynastieLucemburkové
Manžel/kaMarie Uherská (13851395)
Barbora Celjská (14081437)
DětiAlžběta Lucemburská
OtecKarel IV.
MatkaAlžběta Pomořanská
PříbuzníVáclav IV., Jan Zhořelecký, Anna Lucemburská, Alžběta Lucemburská, Kateřina Lucemburská, Markéta Lucemburská
OceněníZlatá růže (1415)
Podvazkový řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk/Praha9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, polorodý bratr Václava IV. a tchán Albrechta Habsburského. Byl braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419–1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (od 1431) a římský císař (od 1433).

Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl k husitským válkám. Na svou dobu se dožil velmi vysokého věku – bez dvou měsíců 70 let. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči.

Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik

Oficiální pečeť, císařské období

Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncilyKostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.

Biografie

Dětství

Zikmund se narodil v Norimberku císaři Svaté říše římské Karlu IV. a jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské, vnučce polského krále Kazimíra III. Velikého. Podle jiných pramenů[1][2][3][4] se narodil v Praze. Byl pojmenován podle sv. Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá, získal již za svého dětství kvůli barvě svých vlasů.

Uherský král

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516)

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po zajištění podpory šlechty se nechal korunovat uherským králem 31. března 1387Székesfehérváru[5] (česky: Stoličný Bělehrad). V roce 1387 byla jeho manželka Marie i se svou matkou, Alžbětou Bosenskou, zajata během rebelie záhřebským biskupem. Marie byla brzy osvobozena, ale její matka i nadále zůstala v zajetí.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Vztahy s Václavem IV.

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

Papežské schizma

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako římský král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Císař a husité

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

Legitimní český král

Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován na římského císaře. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. srpna 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky basilejského koncilu a husitů), následovala jednání o podmínkách přijetí císaře Zikmunda za českého krále a jeho slavnostní přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí 14. srpna 1436. Na sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Deska na znojemském Masarykově náměstí v místě, kde Zikmund, stižen mrtvicí, spadl z koně

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího synovce Oldřicha. Poslední slavný Lucemburk zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 na své cestě do Uher. Byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně,[6] hned vedle hrobky sv. Ladislava. Zikmund nezanechal mužského potomka, jím vymřela linie Lucemburků. Posledním známým potomkem lucemburského rodu byl nemanželský syn Prokopa Lucemburského, benediktinský mnich v Monte Casinu Jiří Lucemburský, který dědická práva na majetky svých předků vzhledem ke svému nelegitimnímu původu nemohl uplatňovat.

Život v datech

Genealogie

 
 
 
 
 
Jindřich VI. Lucemburský
 
 
Jindřich VII. Lucemburský
 
 
 
 
 
 
Beatrix z Avesnes
 
 
Jan Lucemburský
 
 
 
 
 
 
Jan I. Brabantský
 
 
Markéta Brabantská
 
 
 
 
 
 
Markéta z Dampierre
 
 
Karel IV.
 
 
 
 
 
 
Přemysl Otakar II.
 
 
Václav II.
 
 
 
 
 
 
Kunhuta Uherská
 
 
Eliška Přemyslovna
 
 
 
 
 
 
Rudolf I. Habsburský
 
 
Guta Habsburská
 
 
 
 
 
 
Gertruda z Hohenbergu
 
Zikmund Lucemburský
 
 
 
 
 
Bogislaw IV. Pomořanský
 
 
Wartislaw IV. Pomořanský
 
 
 
 
 
 
Margaret z Rügenu
 
 
Bogislav V. Pomořanský
 
 
 
 
 
 
Ulrich I. z Lindau-Rupinu
 
 
Alžběta z Lindau-Ruppinu
 
 
 
 
 
 
Adelheid ze Schladenu
 
 
Alžběta Pomořanská
 
 
 
 
 
 
Vladislav I. Lokýtek
 
 
Kazimír III. Veliký
 
 
 
 
 
 
Hedvika Kališská
 
 
Alžběta Piastovna
 
 
 
 
 
 
Gediminas
 
 
Aldona Litevská
 
 
 
 
 
 
Jewna
 

Obraz v kultuře

V českém prostředí je vnímání Zikmunda Lucemburského hluboce ovlivněno husitskou a jiráskovskou tradicí, protežovanou za první republiky i za komunismu – jako negativní a zrádná figura („liška“ nebo „šelma ryšavá“). Tomu lze přičítat i mimořádně vzácný výskyt křestního jména Zikmund (v Česku).

Zpodobnění ve filmu

Otto Čermákve filmu z r. 1947, režie Vladimír Borský
Jan Pivecve filmu z r. 1954, režie Otakar Vávra
Rudolf Hrušínskýv TV inscenaci z r. 1986, režie Jiří Bělka
Götz Ottov německé TV filmu z r. 2010, režie Hansjörg Thurn
Michal Dlouhýve filmu z r. 2015, režie Jiří Svoboda
Matthew Goodeve filmu z r. 2022, režie Petr Jákl

Komiks

Zřejmě nejpopulárnější postavou komiksu Opráski sčeskí historje je „Zmikund“ (král se zrzavými vousy a liščím ocasem), do nějž se při svých veřejných vystoupeních stylizuje i sám anonymní autor Jaz. Ten v těchto zdánlivě hloupých, ale ve skutečnosti promyšlených a fundovaných komiksech ukazuje, že dějiny mohou být vykládány i jinak, než se léta tradovalo.[7]

Odkazy

Reference

  1. KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378): země České koruny, rodová, říšská a evropská politika. II. díl (1364-1378). Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-760-5.
  2. SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361-1419: k předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 1986. Členská knižnice (Svoboda).
  3. Hoensch, Jörg. Kaiser Sigismund, Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit, 1368-1437. Munich, C. H. Beck, 1996. ISBN 3406411193. (německy)
  4. Čechura, Jaroslav. Zlosyn, nebo pravý syn velkého krále? Kašpar, Lukáš. Téma 28/2020. 16-24 s. Praha: MAFRA, 2017-. ISSN 2336-4815.
  5. Michaud, "The Kingdoms of Central Europe in the Fourteenth Century", s. 743.
  6. Andrew L. Simon; STEPHEN PÁLFFY. Made in Hungary: Hungarian Contributions to Universal Culture. [s.l.]: Simon Publications, 1998. Dostupné online. ISBN 0-9665734-2-0. Kapitola The Kings of Hungary, s. 355–398. (anglicky) 
  7. DVTV. Dostupné online. 

Literatura

  • BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. 
  • BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky) 
  • BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice: Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky) 
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378–1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. 
  • ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5. 
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
  • ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Nakladatelství Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 223–236.
  • DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský : liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s. ISBN 80-902129-0-5. 
  • ELBEL, Petr. Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419-1423). In: MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 53–82.
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit (1368–1437). München: C. H. Beck, 1996. ISBN 3-406-41119-3. 
  • KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8. 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg
Autor: David Liuzzo, eagle by N3MO, Licence: CC BY-SA 3.0
Banner of the Holy Roman Empire, double headed eagle with halos (1400-1806)
Flag of the Margraviate of Moravia.png
Autor: Dragovit, sources: Moravská orlice s klenotem.jpg (the eagle delivered from), Licence: CC BY-SA 4.0
Heraldická vlajka Moravského markrabství a moravských markrabat.
Sigismundof Luxemburg.jpg
Autor: Stzeman, Licence: CC BY-SA 4.0
Oficiální pečeť Zikmunda Lucemburského Římského císaře v letech 1433-1437
GuentherZ 2010-05-01 0093 Znojmo Masarykovo Nam Unterer Platz Gedenktafel Kaiser Sigismund.jpg
Autor: GuentherZ, Licence: CC BY 3.0
Diese Steinplatte im Gehsteig vor dem Haus Nummer 4 auf dem Masaryk náměstí in Znojmo markiert jene Stelle, an der Kaiser Sigismund angeblich 1437 infolge eines Schlaganfalls vom Pferd stürzte und verstarb.