Zmařená svatba

Zmařená svatba
Karel Šebor. Kresba B. Kriehubera
Základní informace
Žánr	národní opera
Skladatel	Karel Šebor
Libretista	Marie Červinková-Riegrová
Počet dějství	3
Originální jazyk	čeština
Literární předloha	Adolphe d'Ennery, Adrien Decourcelle: Le Petit Pierre
Datum vzniku	1876-1879
Premiéra	25. října 1879, Praha, Prozatímní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zmařená svatba je „národní“ opera českého skladatele Karla Šebora z roku 1879 na libreto české spisovatelky Marie Červinkové-Riegrové na námět francouzského vaudevillu autorů Adolpha Philippa d'Enneryho (1811-1899) a Adriena Decourcella (1821-1892) Le Petit Pierre. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle dne 25. října 1879.

Vznik a historie díla

Poslední a nejznámější opera Karla Šebora Zmařená svatba, vzniklá roku 1879, je jedním z českých hudebnědramatických děl vzniklých brzy po Smetanově Prodané nevěstě (1866) a podle jejího vzoru. Společná jim je romanticko-komická látka ze současné české či moravské vesnice, melodika inspirovaná českými lidovými písněmi a tanci s různou měrou hudební stylizace, jakož i poměrně skromné interpretační nároky odpovídající možnostem českého profesionálního i amatérského hudebního divadla 60. a 70. let 19. století. Do této řady oper patří vedle Šeborovy Zmařené svatby například Mikuláš Josefa Richarda Rozkošného, Starý ženich Karla Bendla, Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, V studni Viléma Blodka nebo Šelma sedlák a Tvrdé palice Antonína Dvořáka.

Libreto Zmařené svatby vzniklo původně roku 1875 v rodině politika Františka Ladislava Riegra. Ten tehdy požádal svou dceru Marii, aby napsala libreto komické opery pro domácí provozování. Jako námět jí navrhl d'Enneryho a Decourcellův vaudeville Le petit Pierre, který zřejmě zhlédl v době svého tříletého exilu v Paříži v letech 1849-1851 (kus měl premiéru 6. října 1949 v Théâtre des Variétés) a jehož libreto si donesl do Čech. Hudbu měl složil Mariin manžel a amatérský skladatel Václav Červinka, což se však nakonec nestalo. Marie Červinková-Riegrová libreto přeložila a podle otcových intencí přenesla jeho děj z napoleonské Bretaně na český venkov za italských válek (1859), navíc doplnila postavu vesnického dohazovače po vzoru Kecala z Prodané nevěsty. Původní název díla byl změněn na Vašek, později Divoký Vašek, a jména hlavních hrdinů (Vašek a Mařenka) sice připomínají hrdiny nejslavnější Smetanovy opery, jsou však současně křestními jmény manželů Červinkových.^[1]

V té době se Rieger obrátil s výzvou k napsání „národní“ opery na skladatele Karla Šebora, který slavil v 2. polovině 60. let v Prozatímním divadle řadu operních úspěchů, poté však odešel z Čech a živil se jako vojenský kapelník. Rieger litoval, že jeho talent leží ladem. Šebor byl nabídkou potěšen, z více nabízených látek si vybral jako podklad libreto Marie Červinkové, avšak z estetických důvodů žádal o některé změny, aby se příliš nepodobal Prodané nevěstě: „Jenom bych si přál, aby situace byly něžné, nikde ani v nejmenším na Sabinu neupamatovaly, abychom se konečně v hudebním ohledu do koncertů jiných národů míchati směli.“^[2][3]

F. L. Rieger si v průběhu kompozice nebyl jist, zda komické lidové téma Šeborově talentu vyhovuje, a pokoušel se i libreto získat zpátky. Jinak ovšem prosazoval své estetické stanovisko, známé z jeho sporu se Smetanou, totiž že národní hudba musí vycházet z nápodoby lidové písně, ba doporučoval Šeborovi případně využít i existující lidové nápěvy.^[4] S tím se však skladatel neztotožňoval: „Národní písně jsem vynechal, poněvadž nechci zavdati veřejné kritice příčinu, aby mně snad vytýkala, že jsem k tomuto prostředku proto sáhl, že jsem neměl dosti sám osobní inspirace.“^[3] Na dřívější Šeborovu tíhnutí k velkooperním romantickým látkám upomínají rozsáhlá finále 2. a 3. dějství i velký podíl baletu, naopak ansámblů obsahuje partitura jen málo. Šebor v průběhu práce vypustil některé komické prvky, například plánovaný duet Václava a Toníka ve 3. dějství, a na související připomínky libretistky reagoval tím, že doporučil, aby se opera označovala při uvedení nikoli jako „komická opera“, ale jako „národní opera“.^[5] Přechody z mluvených částí ke zpěvu, jež byly pociťovány jako problematické, skladatel v řadě případů řešil využitím melodramu.^[6]

Česká (pražská) společnost vesměs vítala již předem návrat talentovaného skladatele, tento pocit vyjadřoval v tisku například Jan Neruda.^[7] Současně se však ještě před uvedením opery šířily pověsti o jejím protismetanovském pozadí.^[3] Přitom Smetanovo vlastní mínění o opeře bylo celkem příznivé, podle svědectví Marie Červinkové „Smetana s velmi přátelským interessem sledoval Šeborovu operu - býval ve zkouškách a partituru si prohlížel - chválil prý velmi tu operu a vůbec Šebora - že je to velký talent, - a jen mu vystavoval, že to měl trochu lépe propracovat - že to propracování, jak je, stačí jen na operettu a ne na operu.“^[7]

Premiéra díla se konala 25. října 1879 a sklidila značný úspěch. Autor byl po každém dějství vyvoláván, líbila se zejména taneční čísla, ale též árii Vy nevíte, jak nám teskno musela představitelka Mařenky Marie Sittová opakovat.^[8] Přestože opera nebyla vypravena příliš nákladně, po hudební stránce byla jejímu nastudování (které vedl Adolf Čech, Šebor dirigoval pouze premiéru) věnována velká péče.^[9] I zpěváci se úloh zhostili velmi dobře, vedle Sittové zejména slavný barytonista Josef Lev, který se pro Šebora exponoval ve vedlejší roli Vojty.^[6]

Dobová kritika skutečně přes autorovo snažení shledávala řadu podobností s Prodanou nevěstou, na níž Šeborova hudba „tu a tam v uchu vyvolává až nápadné reminiscence“,^[8][10] ale též klasika raného romantismu Webera^[9], Donizettiho či Meyerbeera^[11], naopak již z formy singspielu či operety s mluvenými dialogy byla dovozována opozice proti estetickým zásadám Richarda Wagnera.^[9] Václav Juda Novotný v Národních listech však neprokomponovanost v operním žánru označoval již za zastaralý rys a hodnocení „Šebor tvoří pouze z hudebního stanoviska“^[12][6] bylo chápáno jako výtka nerespektování zásad hudebního dramatu. V tom smyslu nebyl Šeborův jinak chválený obrat k „národnímu“ slohu považován za dokonalý: „Strakatinu různých písní rázu národního, z nichž jednotlivé mnohou vynikají krásou melodickou či rytmickou, však nijak netvoří jednotnou stavbu, již nám předepisují zákony hudby dramatické.“^[13] Vytýkány mu byly i prohřešky proti správné deklamaci, a to i přes rytmicky vhodně zpracované libreto. Přestože kritika vesměs nalézala slova pochvaly a povzbuzení pro talentovaného skladatele, Šeborovy „lehké melodie a čiperný rytmus v slohu písně národní“^[12] u ní nenašly valné ocenění. Stejně jako u jeho ostatních oper byl nejvíce uznáván jeho talent rytmický a instrumentační, projevující se především v předehře a v tanečních scénách.^[9] Podobné dojmy si zaznamenala po návštěvě premiéry i libretistka: „veliká živost temp a tanců, ale melodie se občas opakuje, […] není v tom dost umírněnosti a celkovitosti - žádná zaokrouhlenosť a žádné stupňování, […] místy instrumentace trochu jednoduchá“.^[14]

Celkový názor dobové kritiky souzní s novodobým hodnocením Marty Ottlové: „žánr komické číslové opery s mluveným dialogem z vesnického prostředí mu [tj. Šeborovi] však nebyl blízký a záměr komponovat jednoduchou hudbu vedl zvláště v sólových písních někdy až k primitivnosti“.^[15] Také hudební vědec John Tyrrell tvrdí: „Výsledkem [Šeborovy snahy o lidový tón] je chudobou trpící partitura bez stopy elánu a znamenitosti jeho dřívějších oper. Záměrně lidově znějící čísla jsou zpravidla krátké pomalé valčíky, uboze jednoduché struktury beze všeho kouzla a důmyslu příznačných pro Smetanu.“^[16]

Šebora zjevný úspěch u obecenstva i poměrné příznivé kritické přijetí opery povzbudilo. Na radu kritiky i kapelníka Maýra se chystal převést mluvené dialogy na recitativy (jako to učinil o rok dříve Smetana v případě Dvou vdov) a napsat dodatečnou árii pro slavného barytonistu Josefa Lva, představitele Vojty. Stejně jako o deset let dříve, v roce 1869, však jeho nadšení narazilo na spory s vedením Prozatímního divadla, a to i přesto, že mu bylo opět nabízeno místo kapelníka. Vymínil si totiž, že každé desáté představení Zmařené svatby bude jeho beneficí (tedy osobním výtěžkem). Marie Červinková považovala tuto podmínku za „hloupou a neomalenou“, protože „to je ten nejlepší prostředek – aby se nedávala“. Ředitelství skutečně nechtělo v reprízách pokračovat, a i když Šebor ustoupil a spokojil se s každým třináctým představením, byla Zmařená svatba po desátém provedení stažena z repertoáru. Šebor už své plány na její doplnění neuskutečnil a stejně tak nakonec zastavil kompozici nové operu na libreto, které Červinková napsala v jemu bližším žánru velké historické opery: Dimitrij samozvanec. Operu později pod názvem Dimitrij zkomponoval Antonín Dvořák.^[7][17][3] Zmařená svatba zůstala jeho poslední operou.

Zmařená svatba byla profesionálně inscenována pouze třikrát: v letech 1879-1880 v Prozatímním divadle, následovala roku 1885 inscenace v Národním divadle v Brně a naposledy roku 1914 ve zpěvohře Divadla na Vinohradech pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského. To bylo současně dosud vůbec poslední scénické nastudování některé z Šeborových oper. Jsou však doklady i o jejích představeních v kruhu amatérů.^[18][19]

Pověsti Zmařené svatby a celého Šeborova operního díla škodila již soudobou kritikou a zejména později Zdeňkem Nejedlým tradovaná představa, že vznikla s úmyslem zastínit Smetanovu Prodanou nevěstu; pro skutečnost, že opera vznikla s podporou rodiny F. L. Riegra, byla označována jako „staročeská Prodaná nevěsta“.^{[7][3][20][21]} Autograf prvního dějství partitury se ztratil za I. světové války a dvě čísla z prvního jednání chybí i v zachovaném dobovém opisu, takže opera dnes již není kompletní.^[22] Některá čísla byla vydána tiskem v klavírním výtahu a dosáhla jisté popularity.^[19] Několikrát byla vydána samostatně i předehra: naposledy ji v nové instrumentaci Bohuslava Leopolda vydal Orbis roku 1951.

Osoby a první obsazení

Děj opery

Děje se v Čechách za válek italských (kolem roku 1860).

1. dějství

(Náves) Z kovárny na vesnické návsi je slyšet bušení a zpěv kovářů (č. 1 – ouvertura a sbor Železu síla zmoci my známe). Mladý Toník zde vyhlíží Barušku (č. 2 – píseň K studánce pro vodu Baruška chodívá) – miluje ji i ona jeho, ale sňatek závisí na vůli kováře Vojty, Baruščina strýce, a ten ho dosud odmítá (č. 2a – duet O jak nás sužují, v lásce nám zbraňují).

K domu, kde žije panna Mařenka, přichází Vojta, který se o ni již dlouho uchází. Nerad vidí Toníka a Barušku spolu, ale Baruška je Mařenčina kamarádka a Toník její bratranec a za Vojtovo povolení k sňatku mu nabízejí, že se za něj u Mařenky přimluví a budou očerňovat Mařenčina dřívějšího nápadníka Václava.

Dotyčnou dívku přivádí Vojtův strýc Hovorka, působící jako jeho dohazovač (č. 3 – árie Vaše štěstí je hotovo, když se já do toho dám). Mařenka dala před sedmi lety své slovo Václavovi, když odcházel na vojnu, a proto se nechce zavázat jinému. Hovorka, Vojta, Toník a Baruška ji od tohoto uvažování společně zrazují: o Václavovi nikdo sedm let neslyšel, je jistě mrtev. A pokud ne, byl již dříve tak zlostný a prchlivý, že se mu ve vsi říkalo „divoký Vašek“, a vojna jej nepochybně zdrženlivosti nenaučila (č. 4 – kvartet Ta vojančina proklatá je věc).

Mařenka má také pocit, že by s Vaškem obtížně vycházela, ale on ji upřímně miloval a obětoval se za ni (č. 5 – árie Vy nevíte, jak nám teskno). Před sedmi lety zemřel Mařenčin otec po trapné nemoci, dluhy a neúroda dohnaly vdovu a sirotka do rukou exekutorům, a v té chvíli je Václav vyplatil pěti sty, jež obdržel za to, že se nechal naverbovat k vojsku. Mařenka mu za to musela slíbit, že na něj nezapomene, vyčká jeho návratu a pak se za něj vdá (č. 5a – árie Srdce mé dojaté hlubokou vděčností).

Hovorka jí však připomíná, že Vašek je nezvěstný od loňské bitvy, v níž byl téměř celý jeho pluk pobit, Vojta Mařenku prosí, aby myslela na jeho štěstí, a i Toníkův i Baruščin osud má váhající dívka v rukou (č. 6 – kvintet Štěstí naše v rukou máte). Mařenka tedy povoluje a dává Vojtovi slovo. Hovorka svolává vesničany na oslavu (č. 7 – finále, Hovorka a sbor A teď sobě zavejskneme).

2. dějství

(Selská světnice v Mařenčině domě) Baruška a družičky vinou věnce na Mařenčinu svatbu, tančí se (č. 8 – ouvertura, č 9 – polka, č. 10 – kolo). Melancholickou svatební píseň (č. 11 – sbor Vinem, vinem Mařence vínek poslední) vystřídají na Toníkovo vyzvání za veselejší (Když jsme přadly v zimní časy). Mařenku ale trápí svědomí (č. 11a – árie Úzkost svírá srdce moje). Baruška ještě naposledy uklidňuje Mařenku a přesvědčuje ji, že se Václav nevrátí, když náhle dávno oželený voják vstupuje do dveří. Zmiňuje dopis, jímž Mařence předem oznámil svůj návrat, a proto se domnívá, že slavné uvítání a výzdoba patří jemu. Mařenka je stěží schopna slova (č. 12 – duet Je mi jako v blahém snění). Ba i příchod svatebčanů si vykládá tak, že nevěsta již připravila jejich veselku. Teprve když jej vesničané vyvedou z omylu a Mařenka nedokáže Václavovi poskytnout vysvětlení, odkvapí propuštěný voják v hněvu a zoufalství (č. 13 – finále Strasti a trampoty nechť se zapomenou se zpěvem Václava Pozdrav Pán Bůh, přátelé… Ty lžeš, chlapče, nemůže to být).

3. dějství

(Náves) Toník přivádí před Mařenčin dům bohatý svatební průvod, zpívá se a tančí (č. 14 – introdukce, sbor Už jedou muziky, už jedou k nám, Toníkova píseň Kam jsi se, má milá, kam jsi se ukryla na tanec dupák, Baruščina píseň Mládenci spánilí, vdávat se nebudu na tanec skočnou a pastorela družby Hovorky Za vašimi okny roste z růže květ). Ale ani tento nátlak nepomáhá, Mařenka se zavřela a odmítá si Vojtu vzít, ledaže se jí Václav výslovně zřekne. Hovorka hodlá všechno zařídit, mimo jiné tím, že pověří Toníka, aby vznětlivého Václava před Mařenkou vyprovokoval k zuřivosti (č. 17 – melodram a ansámbl Hovorky, Toníka, Barušky, Vojty a sboru To je rána, to je mela). Avšak když se Václav dostaví na schůzku, o niž ho Mařenka požádala, dokáže se před Toníkovými urážkami ovládat, dokud nepřijde Mařenka a všechny ostatní nevykáže, aby mohla s Václavem promluvit o samotě.

Hovoří s ním s plnou vážností. O jeho příjezdu nevěděla, dopis – ač jí to Václav nevěří – nedostala. Ale je ochotna splnit svůj slib a vdát se za něj, musí si však být vědom, že její srdce patří a bude patřit jinému. Za této situace se jí zklamaný a zdrcený Václav vzdává (č. 18 – duet Předně chci vám říci, pane). Když odejde, je Mařenka dojata a nerozumí svým citům; budí se v ní láska k Václavovi. Když se Vojta přijde poptat na výsledek rozmluvy, žádá od něj nevěsta pět set zlatých, aby mohla Václavovi splatit dluh. Vojtovo počáteční zdráhání nepříznivě porovnává s dávnou Václavovou obětavostí, peníze však přijímá (č. 19 – melodram)

Václav se přichází rozloučit. Mařenka jej zadržuje: má pro něj ještě dopis od své nebožky matky a peníze. Václav je přijímá důstojně, ale s hořkostí a po chvíli si s nimi furiantsky zapálí dýmku. Mařence pak říká, že její matce peníze daroval a nežádal se je zpátky, ale od ní se nadál jiného přijetí. Teprve v této chvíli Baruška přináší opožděný dopis, který Václav poslal ze zajetí. Ten rozhodne o Mařenčiných citech (č. 20 – duet Můj Václave, hle psaní tvé!... O jaké kouzlo tajemné) a i Václava přejdou výčitky. Šťastnému shledání však hrozí komplikace. Vrací se Vojta a Hovorka. Václav vyzývá Vojtu k souboji o Mařenku, ale ten nejprve žádá zpět své (spálené) peníze.

Přicházejí svatebčané a jsou konfrontování s novou situací. Dávají Vojtovi za pravdu: na souboje se na venkově nehledí, ale chce-li Václav Vojtovu nevěstu, ať mu vrátí oněch pět set zlatých. Václavovi nezbývá než se znovu chystat k odchodu. Mařenka ale málem zapomněla odevzdat mu matčin list, který, jak se ukáže, obsahuje uspořených pět set zlatých. Nyní mohou být Vojtovi vráceny a Václav se na něm dožaduje i slíbeného souboje. Z něj se Vojta vyplatí až slíbením věna Toníkovi a Barušce. Vojta a strýc Hovorka byli ošáleni, vesničané se jim vysmívají a oslavují znovuspojený pár (č. 21 – finále Vracíme se v radování… Pět set zlatých znenadání… Jak radostné okamžení… Vaše počty jsou zklamané).

Nahrávky

Celková nahrávka Zmařené svatby dosud nebyla pořízena. Předehru nahrál Československý rozhlas v Plzni roku 1954 (dir. Antonín Devátý)^[23] a tuto nahrávku vydal Radioservis, a.s., roku 2015 na CD „Česká romantická opera“ (CR0782-2).

Odkazy

Reference

Literatura

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 302. 
• POSPÍŠIL, Milan. Karel Šebor — Marie Červinková-Riegrová : Zmařená svatba (Le mariage manqué) et ses sources françaises. In: POSPÍŠIL, Milan; JACOBSHAGEN, Arnold; CLAUDON, Francis. Le rayonnement de l'opéra-comique en Europe au XIXe siècle. Praha: KLP, 2003. ISBN 80-85917-65-3. S. 430–453. (francouzsky)
• OTTLOVÁ, Marta. Šebor Karel Richard. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 533–536.
• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 727–728. 

Externí odkazy

• Libreto v databázi Kramerius
• Soudobá kritika v Národních listech: 1. část (strana 3) 2. část (strana 3)
• Soudobá kritika v Politik: 1. část (strana 4) 2. část (strana 2)