Zmije pouštní

Jak číst taxoboxZmije pouštní
alternativní popis obrázku chybí
Zmije pouštní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádšupinatí (Squarnata)
Podřádhadi (Serpentes)
Čeleďzmijovití (Viperidae)
Podčeleďzmije (Viperinae)
Rodzmije (Bitis)
Binomické jméno
Bitis caudalis
(Smith, 1839)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zmije pouštní (Bitis caudalis) je jedovatý druh zmije vyskytující se v aridních oblastech jihozápadní Afriky.[2] Jedná se o poměrně běžného hada, který není člověku příliš nebezpečný. IUCN status tohoto hada nevyhodnocuje.

Výskyt

Zmije se vyskytuje ve vyprahlých oblastech jihozápadní Afriky. Žije na území jižní Angoly, Namibie, Jihoafrické republiky, Zimbabwe, Botswany a jižní Zambie. V Jižní Africe se vyskytuje v provincii Kapsko v polopouštní oblasti Karru a na sever od něj.

Popis

Zbarvení tohoto druhu zmije bývá velmi variabilní a mění se s typem a barvou terénu, kde konkrétní populace žije.[3] Břišní část těla má krémovou barvu a postrádá vzorování, jež se nachází na bocích a hřbetu.[4] Od jiných hadů ji lze dobře rozlišit díky dvěma rohovitým výstupkům nad každým okem.

Dosahuje v průměru velikosti od 25 do 40 cm, vzácněji okolo 50 cm.[3][5] Největším známým jedincem byla samice, která byla chována v zajetí v Namibii, kde dorostla do délky 60 cm. Největší exemplář odchycený v přírodě měl 52,3 cm. Hmotnost se pohybuje od 8 gramů (malí samečci) do cca 160 gramů (velké samice).[5]

Jed

Kousnutí je považováno za vzácné a nejsou k dispozici žádné epidemiologické údaje. K dispozici je jen velmi málo informací o toxicitě a množství produkovaného jedu. Výzkum zjistil, že LD50 se pohybuje mezi 0,15–0,22 mg/kg,[6] podle jiných zdrojů 1,2 mg/kg. Odhaduje se, že asi 300 mg tohoto jedu by bylo zapotřebí k zabití dospělého člověka. Novější zdroje uvádějí, že tento jed je jeden z nejslabších z rodu Bitis,[2][4] ačkoliv testy se prováděly pouze na myších, které by mohly mít jinou reakci než lidé. Starší zdroje naopak hovoří o silné toxicitě.[7] U lidí se po kousnutí objeví otok, silná bolest, nevolnost, zvracení a šok. Kolem postiženého místa se mohou tvořit puchýře a nekrotické vředy nevelkého rozsahu. Celkově je nebezpečnost tohoto druhu považována za průměrnou.[8] Není k dispozici žádné specifické antisérum, k léčbě se tedy používají polyvalentní (širokospektré) protijedy (SAIMR Polyvalent Antivenom, SAIMR Snakebite Kit, Polyvalent Snake Antivenom).[8]

Ekologie a chování

Aktivní bývá především za soumraku a v podvečer. Dokáže se zahrabat do písku, přičemž nad povrch kouká jen vrchní část hlavy s očima.[3] Hlavním zdrojem potravy této zmije jsou malí ještěři (ještěrky, gekoni, scinkové), doplňkovou kořist představují další menší obratlovci, například drobní savci, ptáci a žáby.[5] Loví výpadem ze zálohy, oběť k sobě někdy naláká svým ocasem, kterým napodobuje pohyb červa.[8] Pokud je vyrušena či se cítí ohrožena, hlasitě syčí, stáčí se do písmene C, zplošťuje své tělo a nebojí se zaútočit.[8] Útok může být tak prudký, že se při něm celá zmije vymrští a doslova skočí. Schopnost skákat mají jen někteří hadi.[9] Jedná se o živorodý druh, samice rodí 4 až 27 mláďat obvykle koncem léta.[4] Ta jsou dlouhá 10 až 15 cm.[5]

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-23]
  2. ↑ a b SPAWLS, S.; BRANCH B. The Dangerous Snakes of Africa. Ralph Curtis Books. Dubai: Oriental Press, 1995. 192 pp. ISBN 0-88359-029-8.
  3. ↑ a b c MARAIS, Johan. African Snakebite Institute: Horned adder [online]. 2018 [cit. 2019-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c BRANCH, Bill. A Photographic Guide to Snakes and Other Reptiles of Southern Africa. [s.l.]: Struik Publishers, 2002. S. 60. 
  5. ↑ a b c d SHINE, Richard; BRANCH, William R.; HARLOW, Peter S. Reproductive Biology and Food Habits of Horned Adders, Bitis caudalis (Viperidae), from Southern Africa. Copeia. 1998-05-01, roč. 1998, čís. 2, s. 391. Dostupné online [cit. 2019-12-02]. DOI 10.2307/1447433. 
  6. ↑ LEE, C.Y.; HO, C.L.; BOTES, D.P. Site of action of caudoxin, a neurotoxic phospholipase A2 from the horned puff adder (Bitis caudalis) venom. Toxicon. 1982-01, roč. 20, čís. 3, s. 637–647. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. DOI 10.1016/0041-0101(82)90057-5. (anglicky) 
  7. ↑ Poisonous Snakes of the World; A Manual for Use by the U. S. Amphibious Forces. Washington D. C.: Bureau of Medicine and Surgery, U.S. Navy Dept., 1968. 224 s. S. 101. 
  8. ↑ a b c d Clinical Toxinology Resources: Bitis caudalis [online]. The University of Adelaide [cit. 2019-12-03]. Dostupné online. 
  9. ↑ LILLYWHITE, Harvey B. How Snakes Work. Structure, Function and Behavior of the World's Snakes. Oxford, New York etc.: Oxford University Press, 2014. S. 95. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
Bitis caudalis00a.jpg
Autor: Chantelle Bosch, Licence: CC BY-SA 4.0
Bitis caudalis - Namibia