Zofia Posmysz

Zofia Posmysz
Narození	23. srpna 1923 Krakov
Úmrtí	8. srpna 2022 (ve věku 98 let) Osvětim
Povolání	novinářka, spisovatelka a scenáristka
Alma mater	Fakulta polonistiky Varšavské univerzity
Témata	literatura
Ocenění	Kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo Stříbrný záslužný kříž zlatá medaile Gloria Artis za přínos kultuře Medal of the 30th Anniversary of People's Poland Zasloužený kulturní aktivista … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zofia Posmysz (23. srpna 1923 Krakov – 8. srpna 2022 Osvětim)^[1] byla polská spisovatelka a scenáristka, vězeňkyně nacistických koncentračních táborů.

Život

Válka a život v koncentračních táborech

Narodila se 23. srpna 1923 v Krakově. Její studia na střední obchodní škole přerušila válka. Během okupace pokračovala ve studiu na tajných školách. Aby nebyla vyvezena na nucené práce do Německa, začala pracovat jako servírka v kasinu pro německé důstojníky. S přáteli ze školy se scházela v různých bytech, kde si četli zprávy z ilegálních tiskovin (Biuletyn Informacyjny, Polska Zbrojna). Při této činnosti byla 15. dubna 1942 zatčena a internována na krakovském Montelupichu.

S dalšími padesáti ženami, uvězněnými za účast v odboji, byla 30. května 1942 deportována do KL Auschwitz, kde obdržela vězeňské číslo 7566. Počáteční období pro ni bylo velmi těžké. Pracovala v komandech mimo tábor (Aussenkommnando) – nejprve rozbíjela na podzim rozoranou půdu (Landwirtschaftkommando), poté vysekávala rákosí z rybníků a kosila seno (Wasserkommando).

Po útěku jedné ze spoluvězeňkyň byla její skupina zařazena do trestného oddílu (Strafkommando) na Budach. Tam byly podmínky vůbec nejhorší – ženy dostávaly velmi málo jídla a pracovaly při kácení stromů v lese. Po převedení trestného oddílu do nově utvořeného ženského tábora v Birkenau byla Posmysz vybrána na škrábání brambor (Schälküche), což výrazně zlepšilo její životní podmínky v táboře. V prosinci 1942 onemocněla tyfem, podařilo se jí však vyléčit. Jistou dobu pracovala jako ošetřovatelka na nemocničním bloku, odkud se dostala zpět ke škrábání brambor a později do kuchyně k obsluze kotlů.

Díky znalosti němčiny byla Posmysz v polovině roku 1943 vybrána jako písařka (Schreiberin) do skladu chleba a kuchyně (Schreibstube Küche und Brotmagazin). Na tomto výhodném postu se udržela až do evakuace tábora na počátku roku 1945. Po pochodu smrti byla transportována do KL Ravensbrück a odtud do pobočného tábora v Neustadtu-Glewe, v němž se 2. května 1945 dočkala osvobození.

Poválečné období

Po návratu do vlasti nemohla Zofia Posmysz najít v Krakově práci, proto se přestěhovala k sestře do Varšavy. Začala pracovat jako korektorka v redakci novin Głos Ludu, v nichž v roce 1945 debutovala svědectvím o esesmance Irmě Grese v článku Znam katów z Belsen. Więźniarka z Oświęcimia opowiada o działalności oskarżonych w Lüneburgu, jenž byl publikován již v roce 1945. Snažila se rovněž doplnit si nedokončené vzdělání. V roce 1946 složila maturitní zkoušku a nastoupila na studia polonistiky na Varšavské univerzitě. Po jejím absolvování začala v roce 1952 pracovat v rozhlase Polskie Radio. V roce 1960 se vdala za spisovatele a redaktora Polského rádia Jana Piaseckého.

V roce 1976 odešla spisovatelka do důchodu. Volného času využila k mnohým cestám do zahraničí – cestovala po Evropě a v roce 1985 strávila půl roku v USA u své přítelkyně z koncentračního tábora Auschwitz Marty Sawické. V roce 1989 se stala členkou SPP (Stowarzyszenie Pisarzy Polskich). Dnes žije ve Varšavě a účastní se různých společenských, kulturních i vzdělávacích akcí.

Dílo

Zofia Posmysz je známá jako autorka mnoha reportáží a rozhlasových relací (souborně vyšly v knize Miejsce na ścianie, 1972), ale také jako spoluautorka rozhlasového románu W Jezioranach (do roku 1976), který se vysílá dodnes a má více než 2 300 pokračování.

V roce 1959 připravila Posmysz rozhlasový pořad Pasażerka z kabiny 45 (rovněž televizní adaptaci), na jehož základě natočil režisér Andrzej Munk film Pasażerka (po tragické smrti režiséra film bez výraznějších zásahů dokončil Witold Lesiewicz – premiéra se konala v den druhého výročí úmrtí A. Munka, 20. září 1963). Ten získal ocenění na MFF v Cannes v roce 1964 a mnoho dalších cen na festivalech v Itálii, Československu, Finsku i Polsku. Mezitím Zofia Posmysz zpracovala svoji rozhlasovou relaci jako román (s titulem Pasażerka vyšel v roce 1962). Příběh ukazující tábor očima esesmanky si rychle získal popularitu, kterou ještě umocnila filmová adptace. Před zahájením natáčení se dokonce musela sejít speciální komise, jež měla posoudit, zda je vhodné ukazovat na filmovém plátně esesmany chovající se lidsky (proti se mimo jiné postavila Wanda Jakubowska). Posmysz se jako jedna z prvních snažila vyvrátit představu o tom, že všichni dozorci byli pouze nelidské, sadistické bestie. Podle románu Pasażerka vznikla rovněž stejnojmenná opera polsko-ruského autora Mieczysława Weinberga.^[2] Vytvořil ji už v 70. letech, premiéry se však dočkala teprve 25. prosince 2006 v Mezinárodním domě hudby v Moskvě.^[3]

Další prací Z. Posmysz zabývající se životem v koncentračním táboře byla kniha Prázdniny na Jadranu (Wakacje nad Adriatikiem, 1970), psaná ve formou vnitřního monologu, jímž autorka zachytila každodenní boj vězňů o život. Román vznikl na podnět manžela Zofie Posmysz Jana Piaseckého, který navrhl, aby užila pohledu z druhé strany, pohledu vězně. Prožitky hlavní hrdinky jsou velmi podobné tomu, co ve skutečnosti autorka v táboře sama zažila, i když jde ve skutečnosti o syntézu zážitků více lidí.

Koncentráčnickou tematikou se zabývají ještě další dvě práce Zofie Poszmysz. Sbírka Ten sam doktor M. (1981) obsahuje tři povídky, z nichž titulní je věnována práci lékaře Janusze Mąkowského, který v koncentračním táboře v Osvětimi pomohl zachránit mnohé lidské životy (mj. i Z. Posmysz). Povídka Zengerin na základě vlastní zážitků autorky zachycuje kruté pracovní a životní podmínky žen odsouzených k pobytu v trestním oddílu. Povídka Ave Maria zobrazuje nesnadný návrat bývalých vězňů do normálního života.^[4]

Vzpomínková relace Do wolności, do śmierci, do życia (1996), napsaná klasickou memoárovou formou, popisuje moment osvobození autorky a její cestu domů z koncentračního tábora Neustadt-Glewe do Polska přes území obsazená Rudou armádou.

Ve své tvorbě se Zofia Posmysz neomezila pouze na tematiku spojenou s koncentračními tábory. Náměty ze současnosti se promítly do jejích románů Mikroklimat (1975), Cena (1978), Wdowa a kochankowie (1988), novel Drzewo do drzewa podobne (1977) a Człowiek spod kaloryfera (1979) nebo do sbírky povídek Przystanek w lesie (1965). Stala se rovněž autorkou scénářů pro filmy natočených podle jejích předloh – kromě zmiňovaného filmu Pasażerka (1963) také Cierpkie głogi (1966) a Mały (1970).

Bibliografie

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zofia Posmysz
• Znam katów z Belsen… (1945)
• Pasażerka (1962; zfilmováno 1963, režie A. Munk; česky: Pasažérka, Praha 1964, přeložil: Bořivoj Křemenák)
• Przystanek w lesie (1965, sbírka povídek)
• Wakacje nad Adriatykiem (1970; česky: Prázdniny na Jadranu, Praha 1979, přeložila: Anetta Balajková)
• Mikroklimat (1975, román)
• Drzewo do drzewa podobne (1977, novela)
• Miejsce na ścianie (1977, soubor rozhlasových relací)
• Cena (1978, román)
• Człowiek spod kaloryfera (1980, novela)
• Ten sam doktor (1981, sbírka povídek)
• Wdowa i kochankowie (1988, román)
• Do wolności, do śmierci, do życia (1996, memoáry),

Scénáře:

• Pasażerka (televizní adaptace, 1960)
• Pasażerka (film, 1963)
• Cierpkie głogi (film, 1966)
• Mały (film, 1970)

Odkazy

Reference

Související články

• Seznam polských spisovatelů
• Auschwitz

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zofia Posmysz na Wikimedia Commons
• Krhovský, Radovan. Zobrazení života v koncentračním táboře Auschwitz v dílech Seweryny Szmaglewské, Zofie Posmysz a Haliny Birenbaum. Diplomová práce. Brno: FF MU, 2007. 53–57 S. (Text (s menšími úpravami) pochází z diplomové práce)