Zooarcheologie

(c) Reuven Yeshurun, CC BY-SA 3.0

Zooarcheologie nebo též archeozoologie (termín pochází z řeckých slov: zóon =„tvor, živočich“, archaios =„starobylý“ a lógos =„řeč, nauka“)^[1] je interdisciplinárním oborem, který stojí na pomezí archeologie a zoologie. Zabývá se studiem nálezů živočišných pozůstatků na archeologických lokalitách a jejich vztahem k člověku. Cílem je porozumění vztahu člověka a okolního prostředí, především pak vzájemné ovlivňování mezi člověkem a živočichy.^[2]

Spoleĉně s archeobotanikou a geoarcheologií tvoří základ environmentální archeologie, která pomáhá vytvářet komplexnější představy o interakci člověka a životního prostředí v minulosti. Archeobotaniku a zooarcheologii je pak možné společně označit termínem bioarcheologie.^[3]

Historie

Ostatky živočichů, zejména kosti savců a schránky měkkýšů byly hojně nacházeny již při nejstarších archeologických výzkumech, zpočátku však často nebyly vnímány jako archeologické nálezy. První systematickou práci o archeologicky získaných zvířecích kostech představují výsledky studia tzv. crannog - uměle vybudovaných ostrovů na jezerech v Irsku - z roku 1862, které publikoval William Wilde.^[4]

Během 20. století se i zvířecí kosti postupně stávají předmětem odborných studií, často je však výsledkem jen stručný popis, určení rozměrů a druhu zvířete. V první polovině 20. století v Čechách vynikal Jaroslav Petrbok, který na archeologických lokalitách důsledně sbíral přírodovědný materiál, přičemž se zaobíral především měkkýši.^[5] V 2. polovině 20. století velké množství zvířecích kostí z archeologických výzkumů zpracoval Lubomír Peške, zatímco měkkýše v archeologických nálezech studoval Vojen Ložek.^[6]

K většímu propojení archeologie a přírodních věd pak došlo až v závěru 20. století, kdy vzrostl zájem o rekonstrukci minulého životního prostředí. Díky rozsáhlým interdisiplinárním projektům se zooarcheologie postupně stala uznávanou a svébytnou disciplínou. O širokou mezioborovou spolupráci v archeologii se zasadil především Američan německého původu, Karl W. Butzer, který se věnoval studiu vegetace, půdy, geologie a geomorfologie, ale i zaniklé fauně a klimatickým změnám v pleistocénu. Prosazoval velmi komplexní přístup s maximálním propojením archeologie a přírodních věd.^[7]

Metody

Zooarcheologie zkoumá zejména kosti, méně často i jiné tkáně obratlovců (kůži, chlupy, ploutve, šupiny a podobně), ale také jejich DNA nebo obsah chemických prvků a izotopů v těchto tkáních (především v kostech a zubech). Z bezobratlých jsou nejčastěji získávány lastury a ulity měkkýšů.

Zooarcheologie využívá přístupy a poznatky mnoha přírodovědných i humanitních oborů. Mimo archeologii a zoologii se obrací například i ke studiu anatomie, taxonomie, genetiky, patologie, evoluční biologie, paleontologie, zoogeografie, ekologie, etologie, tafonomie, historie nebo etnografie.^[8]

(c) Rijksdienst voor het Cultureel Erfgoed, CC BY-SA 4.0

Přináší informace o domestikaci, ekonomice a využívání živošišných zdrojů (maso, mléko, vlna, kosti...), výživě, sociálním postavení, rituálech i klimatu a vzhledu krajiny v minulosti.^[9] Z nálezů kuchyňských zbytků je možné zjistit, která zvířata byla chována nebo lovena, stopy poškození na kostech mohou například prozradit, jak probíhalo porcování masa.

Kromě informací o lidské minulosti lze ovšem získat množství údajů i o samotných zvířatech – studovat lze věkové složení stáda, pohlaví i velikost jedinců nebo změny ve stavbě těla vlivem domestikace. Patologické změny kostry mohou upozornit nejen na nemoci, ale také na využívání domestikovaných zvířat k práci.

Studium zooarchologie nepomáhá jen k porozumění životu v minulosti, ale má také významný přesah do současnosti. Díky zooarcheologickým poznatkům je možné předcházet problémům, spojeným především s ohroženými živočišnými druhy, kterým hrozí úplné vyhynutí.^[10]

Analýza

Data, která je možné získat zooarcheologickou analýzou, lze rozdělit na primární a sekundární.^[11]

• Primární data jsou získávána přímo ze studia kostí nebo jiných živočišných tkání (např. druh zvířete, věk, pohlaví, stopy sekání, opálení)
• Sekundární data jsou výsledkem odvozování z primárních dat (např. poměr pohlaví ve stádě, věk zabitých zvířat)

Zooarcheologický výzkum začíná vyzvednutím kostí nebo jiných živočišných tkání na archeologické lokalitě. Při snaze o zachycení ostatků drobných živočichů – žáby, ryby, hlodavci – se využívá prosívání nebo plavení vytěženého materiálu (hlíny).

Následuje sběr primárních dat. Na nálezech se určují:

• druh zvířete
• anatomické určení kosti
• věk a pohlaví jedince
• rozměry kostí
• patologické změny na kostech
• projevy tafonomických procesů

Pro další kroky je významné studium tafonomie, které sleduje, jakým způsobem došlo k uložení nálezů na lokalitě a jaké procesy ovlivnily jejich dochování. Například kyselá půda narušuje a rozpouští kosti, takže může způsobit, že jsou nalézány pouze masivní kosti velkých zvířat, zatímco chybí drobné kosti hlodavců nebo ryb. Špatné pochopení situace by tak mohlo vést například k závěru, že lidé na lokalitě nekonzumovali ryby, protože nebyly nalezeny jejich kosti. Stopy okousání na kostech zase mohou prokázat, že nahromadění nálezů v jeskyni nezpůsobili pravěcí lovci, ale šelmy.

Po získání primárních dat jsou z většího celku odvozovaná data sekundární. Patří mezi ně například odhad celkové velikosti zvířat, věkové složení stáda, poměr pohlaví ve skupině zvířat, zastoupení živočišných druhů nebo minimální počty jedinců na lokalitě.^[11]

Na základě primárních i sekundárních dat jsou následně vytvářeny interpretace, jejichž cílem je poznat subsistenční strategie minulých populací (jaká zvířata jedli, jak velké procento tvořila konzumace konkrétního druhu, jakým způsobem potravu získávali), přispět k poznání procesu domestikace, hospodaření se zdroji a podobně.

Bezobratlí

Kromě běžně nalézaných kostí obratlovců jsou nejčastěji předmětem zooarcheologických výzkumů schránky měkkýšů. Jejich studium přispívá především k poznání lokálních přírodních podmínek. Měkkýši jsou velmi citliví na klima, vlhkost i charakter vegetace a jsou vázaní na konkrétní ekosystém. Proto i malé množství nálezů postačí k vytvoření poměrně přesné představy o charakteru přírodního prostředí v minulosti. Protože ale měkkýši během svého života využívají jen velmi malý prostor, je zmíněná rekonstrukce prostředí jen lokální a bez porovnání s jinými nálezy nemůže vypovídat o větší oblasti.

Na základě studia měkkýšů lze ale sledovat i společenské vztahy minulých populací, protože lastury a ulity často sloužily jako ozdoby a stávaly se také předmětem obchodu a přepravy na větší vzdálenosti.

Méně často jsou zkoumány chitinové zbytky hmyzu nebo mikrofosilie, které také mohou nést cenné informace o klimatu a přírodním prostředí.

Jako specifický hraniční obor může být vnímána archeoparazitologie, která zjišťuje přítomnost parazitů v archeologickém materiálu. Jejich studium odhaluje informace o lidském stravování, způsobu bydlení, hygieně, lékařské péči a podobně. Archeoparazitologický materiál je získáván z výplní studní, jímek či hrobů nebo z koprolitů, případně z mumifikovaných těl.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zooarcheology na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zooarcheologie na Wikimedia Commons
• Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie