Zoologie

Zoologie se zabývá vědeckým studiem živočichů. Zabývá se stavbou, embryologií, klasifikací, zvyky a rozšířením všech žijících i vyhynulých živočichů a jejich interakcí s ekosystémy. Zoologie je jedním ze základních oborů biologie. Termín je odvozen ze starořeckého ζῷον, zōion ("zvíře"), a λόγος, logos ("vědění", "studium").^[1]

Ačkoli se lidé vždy zajímali o přírodní dějiny zvířat, která viděli kolem sebe, a využívali těchto znalostí k domestikaci některých druhů, lze říci, že formální studium zoologie vzniklo až s Aristotelem. Ten se na zvířata díval jako na živé organismy, studoval jejich stavbu a vývoj a zabýval se jejich přizpůsobením okolnímu prostředí a funkcí jejich částí. Moderní zoologie má své počátky v období renesance a raného novověku, kdy se na jejím vzniku podíleli Carl Linné, Antoni van Leeuwenhoek, Robert Hooke, Charles Darwin, Gregor Mendel a mnozí další.

Studium živočichů se do značné míry posunulo k tématu formy a funkce, přizpůsobení, vztahů mezi skupinami, chování a ekologie. Zoologie se stále více dělí na disciplíny, jako je klasifikace, fyziologie, biochemie a evoluce. Objevem struktury DNA Francisem Crickem a Jamesem Watsonem v roce 1953 se otevřela oblast molekulární biologie, která vedla k pokroku v buněčné biologii, vývojové biologii a molekulární genetice.

Dějiny zoologie zahrnují studium živočišné říše od starověku až po současnost. V prehistorických dobách byli lidé nuceni studovat zvířata a rostliny ve svém okolí, aby je mohli využívat k přežití. Jeskynní malby, rytiny a sochy ve Francii staré 15 000 let zobrazují bizony, koně a jeleny v pečlivě vykreslených detailech. Podobná vyobrazení z jiných částí světa znázorňovala především zvířata lovená pro potravu a divoká zvířata.^[2]

Neolitická revoluce, období, které se vyznačovalo domestikací zvířat, přetrvávala po celý starověk. Existenci starověkých znalostí o volně žijících zvířatech dokládá přítomnost realistických vyobrazení divokých i domácích zvířat na Blízkém východě, v Mezopotámii a Egyptě. Tato vyobrazení zahrnují zobrazení chovatelských praktik a technik, stejně jako technik lovu a rybolovu. Nástup písma se v oblasti zoologie projevil začleněním zvířat do egyptských hieroglyfů.^[3]

K rozvoji zoologie jako samostatné vědecké disciplíny došlo mnohem později, nicméně vědecké studium zvířat lze vysledovat až do starověkého řecko-římského světa, kde bylo ovlivněno pracemi proslulých učenců, jako byli Aristoteles a Galén. Aristotelův přínos ke studiu zoologie byl významný. Je všeobecně považován za jednoho ze zakladatelů tohoto oboru a jeho výzkumy a teorie o zvířatech zásadně ovlivnily vývoj zoologie. Aristotelův přístup k zoologii vycházel z přírodovědy a studoval zvířata jako živé organismy. Jeho výzkum zahrnoval různé aspekty stavby, vývoje a životních jevů živočichů. Aristotelův klasifikační systém, který dělil živočichy do dvou skupin podle přítomnosti či nepřítomnosti krve, měl na obor zoologie trvalý vliv. Tento klasifikační systém, známý jako dichotomie obratlovců a bezobratlých, se používá dodnes. Významná část Aristotelova výzkumu, trvajícího dva roky na ostrově Lesbos, byla zaměřena na pozorování a popis živočichů a rostlin, se zvláštním důrazem na přizpůsobení, která vykazují různé organismy, a na funkci jejich anatomických struktur.^[4] Přibližně o čtyři století později se průkopníkem v oblasti anatomických studií stal římský lékař Galén, který se zabýval pitváním živočichů. Tento přístup si vyžádal historický zákaz pitvání lidských mrtvol. V důsledku toho byly jeho závěry často chybné. Mnoho staletí však bylo kacířstvím zpochybňovat jakékoli jeho názory. V důsledku toho studium anatomie stagnovalo.^[5]

V poklasickém období byly vědecké a lékařské znalosti na Blízkém východě nejvyspělejší na světě. Integrovalo koncepty ze starověkého Řecka, Říma, Mezopotámie a Persie, stejně jako staroindickou tradici ájurvédy.^[6] V tomto období došlo k významným pokrokům a inovacím. Významnou osobností tohoto období byl Albert Veliký, který ve 13. století vytvořil komentáře a parafráze všech Aristotelových děl. Do svých knih, které se zabývaly tématy jako botanika, zoologie a minerály, zahrnul informace z antických zdrojů i výsledky vlastních výzkumů. Jeho celkový přístup byl pozoruhodně moderní, což dokládá jeho tvrzení, že "úkolem přírodovědy není pouze přijímat to, co se nám říká, ale pátrat po příčinách přírodních věcí".^[7] Konrad Gessner je v tomto ohledu průkopníkem, neboť v letech 1551 až 1558 vydal ve čtyřech svazcích obsáhlou encyklopedii zvířat Historia animalium o 4 500 stranách.^[8]

V Evropě zůstal Galénův přínos anatomii nepřekonaný a nezpochybnitelný až do 16. století.^[9][10] V období renesance a raného novověku prošlo zoologické myšlení v Evropě změnou paradigmatu, která byla způsobena oživením zájmu o empirii a vznikem mnoha nových organismů. Zásadní osobnosti jako Andreas Vesalius a William Harvey rozvíjely experimentování a pečlivé pozorování v oblasti fyziologie, zatímco renomovaní přírodovědci jako Carl Linné, Jean-Baptiste Lamarck a Buffon se kromě výzkumu vývoje a chování organismů pustili do klasifikace biologické rozmanitosti a fosilního záznamu. Antoni van Leeuwenhoek svým průkopnickým přínosem v oblasti mikroskopie odhalil dosud nepozorovaný svět mikroorganismů a položil tak základy buněčné teorie.^[11] Robert Hooke podpořil van Leeuwenhoekova pozorování a tvrdil, že všechny živé organismy se skládají z jedné nebo více buněk a nemohou vznikat samovolně. Buněčná teorie poskytla nový pohled na základní podstatu života.^[12]

Zoologie se v průběhu 18., 19. a 20. století proměnila v odbornou vědeckou disciplínu. K této proměně došlo v době, kdy badatelé a přírodovědci, včetně Alexandra von Humboldta, zkoumali interakce mezi organismy a jejich prostředím. Tito badatelé zkoumali, jak tyto vztahy ovlivňuje geografie, a položili tak základy biogeografie, ekologie a etologie. Přírodovědci začali odmítat koncept esencialismu a uvědomovali si význam vymírání a proměnlivosti druhů.^[13]

Tyto poznatky spolu s poznatky z embryologie a paleontologie byly shrnuty v roce 1859, kdy Charles Darwin publikoval teorii evoluce přírodním výběrem. V tomto zásadním díle Darwin postavil teorii organické evoluce na nový základ tím, že objasnil procesy, kterými může probíhat, a poskytl pozorovací důkazy, že k ní skutečně došlo.^[14] Darwinova teorie byla rychle přijata vědeckou komunitou a brzy se stala ústředním axiomem rychle se rozvíjející biologické disciplíny. Základní principy moderní genetiky byly stanoveny zásadním výzkumem Gregora Mendela na hrachu v roce 1865, ačkoli význam jeho práce nebyl v té době plně doceněn.^[15]

Darwinův přínos v oblasti morfologie a fyziologie měl zásadní význam pro vytvoření jednotné biologické teorie, známé jako teorie organické evoluce. Tato teorie posloužila jako základní rámec pro pozdější rekonstrukci systémů klasifikace živočichů na základě genealogických principů, pro inovativní výzkumné metodologie v oblasti vývojové biologie a pro první snahy o rozpoznání genetických vztahů mezi živými organismy. Současně s tímto vývojem došlo koncem 19. století ke zhroucení teorie spontánní generace a ke vzniku zárodečné teorie nemocí. Složitost dědičnosti však zůstávala zahalena tajemstvím. Na počátku 20. století došlo ke znovuobjevení Mendelova díla, což vedlo k rychlému pokroku v oblasti genetiky. Ve 30. letech 20. století vznikl díky integraci populační genetiky a přírodního výběru v moderní syntéze obor evoluční biologie.^[16]

Výzkum v oblasti buněčné biologie je propojen s dalšími obory, včetně genetiky, biochemie, lékařské mikrobiologie, imunologie a cytochemie. Určení dvoušroubovicové struktury molekuly DNA Francisem Crickem a Jamesem Watsonem v roce 1953^[17] vedlo k nástupu molekulární biologie, což vedlo k pokroku v buněčné biologii, vývojové biologii a molekulární genetice. Studium systematiky prošlo proměnou s příchodem sekvenování DNA, které objasnilo stupně příbuznosti mezi různými organismy.^[18]

Zoologie se zabývá vědeckým studiem živočichů. Druh je definován jako největší skupina organismů, v níž mohou dva jedinci příslušného pohlaví zplodit plodné potomstvo. Odhaduje se, že může existovat až 8 milionů živočišných druhů, ačkoli doposud bylo popsáno pouze asi 1,5 milionu živočišných druhů.^[19] Dřívější nutnost identifikovat a seskupovat organismy podle jejich vlastností, odlišností a příbuzenských vztahů dala vzniknout oboru taxonomie. Zpočátku se věřilo, že druhy jsou statické entity, avšak s příchodem Darwinovy evoluční teorie vznikl obor kladistiky, který se zaměřuje na studium vztahů mezi různými skupinami neboli kladami. Systematika je vědecké studium diverzifikace živých forem. Evoluční historie určité skupiny se nazývá její fylogeneze a vztahy mezi jednotlivými kladami lze znázornit schematicky v kladogramu.^[20]

Zatímco v minulosti se jedinci, kteří se zabývali vědeckým studiem zvířat, označovali jako zoologové, dnes se tento termín používá pro ty, kteří se zabývají jednotlivými zvířaty. Jiní jedinci se označují konkrétněji, například fyziologové, etologové, evoluční biologové, ekologové, farmakologové, endokrinologové nebo parazitologové.^[21]

• Anatomie – věda o vnitřní stavbě těl živých organizmů
• Cytologie – zkoumá buňky, případně jednotlivé buněčné organely
• Embryologie – zkoumá vývoj zárodku (embrya)
• Etologie – zabývá se chováním živočichů
• Fyziologie – zkoumá životní procesy probíhající v těle živočichů
• Histologie – studuje tělesné tkáně
• Morfologie – zabývá se vnější stavbou těl živočichů a jejich jednotlivých částí
• Organologie – zkoumá jednotlivé orgány
• Parazitologie – věda o cizopasnících
• Taxonomie (systematika) – zabývá se tříděním živých organizmů na základě jejich příbuznosti

Tradiční zoologické obory vymezené zájmem o určitou taxonomickou skupinu, v některých případech polyfyletickou, tedy již taxonomicky neplatnou (například prvoci nebo červi).

Zoologie bezobratlých (invertebratologie):

• Akarologie – věda o roztočích
• Arachnologie – věda o pavoukovcích (vyjma roztočů)
• Entomologie – věda o hmyzu
• Helmintologie – věda o červech, zejména parazitických
• Malakologie (malakozoologie) – věda o měkkýších
• Protozoologie – věda o prvocích

Zoologie obratlovců (vertebratologie):

• Batrachologie – věda o obojživelnících
• Herpetologie – věda o plazech
• Ichtyologie – věda o rybách
• Mammaliologie – věda o savcích
  • Primatologie – věda o primátech
• Ornitologie – věda o ptácích

• Ekologie živočichů – studuje vztah živočicha k prostředí
• Gradologie – zabývá se přemnožováním (gradacemi) škůdců (např. lesních nebo zemědělských)
• Paleozoologie – zaobírá se historickým vývojem živočichů na Zemi
• Pedozoologie – věda o půdních živočiších
• Veterinární lékařství – zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat.
• Zoogeografie – zkoumá rozšíření živočichů
• Zootechnika – zabývá se chovem zvířat
• Kryptozoologie – pseudověda o zvířatech, o jejichž existenci nemáme nezvratný důkaz

• Seznam zoologů dle zkratek
• Živočichové
• Život

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zoologie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo zoologie ve Wikislovníku