Francisco de Zurbarán

Francisco de Zurbarán
Narození7. listopadu 1598
Fuente de Cantos
Úmrtí27. srpna 1664 (ve věku 65 let)
Madrid
NárodnostŠpanělé
Povolánímalíř
Manžel(ka)María Páez
Beatriz de Morales
Leonor de Torder
DětiJuan de Zurbarán
Významná dílaSan Hugo en el refectorio de los Cartujos
Cristo en la Cruz
Inmaculada
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francisco de Zurbarán (7. listopadu 1598 Fuente de Cantos, Extremadura – 27. srpna 1664 Madrid) byl španělský malíř období tzv. španělského zlatého věku a protireformace. Patřil k hlavním mistrům španělského baroka. Proslul svými náboženskými obrazy mnichů, řeholnic, světců a mučedníků, vzácná jsou jeho zátiší. Pro působivé použití šerosvitu Zurbarán býval nazýván „Španělský Caravaggio“ a řazen mezi naturalisty a tenebristy.[1]

Zátiší s citrusy

Život a kariéra

Narodil se ve Fuente de Cantos u Badajozu jako syn Luise Zurbarána, obchodníka, který se také zajímal o umění, a jeho manželky Isabel Márquezové. O výtvarné umění, zejména o malířství jevil zájem již od dětství. Proto ho otec v roce 1614 poslal do Sevilly na tříleté studium k dnes téměř neznámému malíři Pedru Diazovi de Villanueva. Podle nejstaršího dochovaného obrazu Panny Marie Immaculaty z roku 1616 historikové soudí, že prošel stejným školením jako Diego Velázquez. Od roku 1617 do roku 1628 žil v Llereně poblíž svého rodiště.

Sevilla

V roce 1629 se Zurbarán na pozvání městské rady vrátil do Sevilly. Tam se zformoval jeho osobní styl pod vlivem raných děl Velázqueze, Josého de Ribery, italských manýristy a především Caravaggia, někdy byl proto v literatuře nazýván španělský caravaggista. S Caravggiem a částečně také s Velázquezem jej spojuje realistické pojetí tváří a reálné vyjádření šerosvitu. Dále jej ovlivnili malíř Juan Sánchez Cotán a v plastické modelaci i sochař Juan Martínez Montañés. Vysoce hodnoceny bývají Zurbaránovy dokonalé studie všedních materiálů: drapérie mnišských oděvů, často bílé nebo světlé, keramické nádoby v zátiších. Zurbaránův naturalismus je daleko přesvědčivější než u jmenovaných vzorů a odpovídá jeho nábožensky založené povaze. Jeho svatí a mniši jsou malováni s důrazem na detaily, které dodávají věrohodnost jejich zázrakům, vizím a extázi. Tato výrazná kombinace realismu a náboženského cítění je v souladu s protireformačními směrnicemi Tridentského koncilu (1545–1563). Zurbaránovo umění si oblíbily mnišské kláštery v Seville a v sousedních provinciích, od nichž získal zakázky na mnoho cyklů obrazů. Z nich zůstaly in situ pouze legendy o svatém Jeronýmovi a hieronymitech (1638–39), v kapli a v sakristii kláštera hieronymitů v Guadalupe.

Již během pobytu v Seville se oženil s Leonorou de Tordera, se kterou měl několik dětí. Z nich syn Juan de Zurbarán (1620-1649) se také stal malířem. V roce 1641 se oženil podruhé, a to s dcerou obchodníka Marianou de Cuadros. Zemřela v 29 letech při epidemii moru, která v roce 1649 usmrtila v Seville stovky obyvatel včetně části Zurbaránovy rodiny.

Madrid

V roce 1634 Zurbarán navštívil Madrid a několika díly se stal jedním z dvorních malířů krále Filipa IV. , protože si u něj král objednal sérii obrazů Herkulových prací a dvě bitevní scény Obrany Cádizu, které sloužily jako součást výzdoby Síně říší v královském paláci Buen Retiro. Dále se dochovalo Klanění tří králů ze série pro kartuziánský klášter v Jerezu, které je signováno s titulem „Králův malíř“ a datováno rokem 1638. Téhož roku Zurbarán vyzdobil slavnostní loď, kterou králi darovalo město Sevilla. Obrazy pro palác Buen Retiro jsou jedinými Zurbaránovými zakázkami pro krále a také jedinými jeho mytologickými a historickými náměty. Jeho kontakt se dvorem měl malý vliv na jeho umělecký vývoj; zůstal po celý život umělcem z provincie a malířem náboženského života.

O jeho malbě ze 40. let 17. století je málo známo, nezachovalo se nic než oltářní obrazu v Zafře (1643–44) a seznam velkého počtu obrazů určených pro Limu v Peru (1647).

V roce 1658 se Zurbarán trvale usadil v Madridu. Klesající zájem o jeho obrazy ho přiměl hledat nové zákazníky a obnovit styky s malířem Velázquezem. Jeho styl i obsah maleb prošel proměnou k harmonické barevnosti a přívětivým tvářím Panny Marie a svatých. Lze to přičíst vlivu jeho mladšího současníka, malíře Murilla. Odráží se v jeho pozdních obrazech, jako je Svatá rodina a Neposkvrněné početí z let 1659 a 1661. Postavy jsou na nich více idealizované a mají méně pevnou formu, také vyjádření náboženského citu je poškozeno sentimentalitou.

Podobně jako více malířů té doby zemřel v chudobě a mezi lidmi takřka neznámý. Měl několik následovníků, jejichž díla byla zaměňována s jeho.

Dílo

  • Sv. Bonaventura na smrtelné posteli, 1629 – Louvre, Paříž
  • Sv. Agáta, 1630–1633 – Musée Fabre, Montpellier, Francie
  • Neposkvrněné početí, 1632 – Museu Nacional d'Art de Catalunya, Barcelona
  • Zátiší s keramikou, 1633 – Prado, Madrid
  • Zátiší s citrusy
  • Herkules bojující se lvem, 1634 – Prado, Madrid
  • Sv. Lukáš před ukřižovaným Kristem, 1635–1640 – Prado, Madrid; Lukáš je Zurbaránovým autoportrétem (detail v infoboxu)
  • Svatá rodina na útěku do Egypta, 30. léta 17. století, Seattle Art Museum
  • Fra Gonzalo de Illescas , 1639 – Monasterio de Guadalupe, Cáceres
  • Sv. Bonaventura v modlitbě, 1640, Galerie starých mistrů, Drážďany
  • Svatý Jeroným v rozpravě se svou sestrou sv. Pavlou a sv. Eustochií, 1640–1650; Národní galerie umění, Washington
  • Sv. František z Assisi, 1645 – Museés des Beaux-Arts, Lyon, Francie
  • Sv. František Borgia, po 1645 – Sevilla, Provinciální muzeum krásných umění

Galerie

Odkazy

Reference

  1. ↑ Encyclopaedia Britannica

Literatura

  • Naomi Bloomberg: Francisco de Zurbarán in: Encyclopaedia Britannica [1]

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Francisco de Zurbarán 007.jpg
L'Exposition du corps de saint Bonaventure
Muerte de Hércules, por Zurbarán.jpg
En este episodio, que narró Baltasar de Vitoria con amplios detalles, se ilustra la muerte del hijo de Júpiter. En el texto se cuenta cómo el héroe mató al centauro Neso por haber querido forzar a Deyanira, recién casado con Hércules. Tras la boda, al tiempo de pasar el río Eveno que corre por la Etholia no fue posible vadearle, por ir muy crecido. Acaeció de hallarse allí el Centauro Nesso que se ofreció a pasar a Deianira, [...] cuando llegó a la otra parte, oyó voces, y gritos de Deianira porque Neso quería forzarla, a cuya defensa llegó Hércules y queriéndosele escapar el centauro, le arrojó una saeta de las que traía ensangrentada con la sangre de la ponzoñosa hidra. Zurbarán sugiere esa secuencia en el frondoso paisaje del fondo, donde Neso, que repite la figura del centauro de la serie grabada por Hans Sebald Beham, huye, con los brazos en alto, herido de muerte por la flecha recién clavada en su espalda. Antes de morir desangrado, Neso entrega una camisa envenenada a Deyanira, con la mentira de que, si Hércules la utilizaba, convertiría en aborrecibles al resto de las mujeres. Deyanira entrega a su esposo la prenda en un ataque de celos contra Iole, la hija del rey de Etolia: Él se la vistió, y como el veneno era tan activo y tan eficaz, se entró luego por las carnes, calándole hasta los huesos de suerte que se abrasaba en vivo fuego. Después hizo una hoguera con grandes árboles que arrancó y tendiendo allí la piel del león Nemeo que le había servido de arma defensiva en sus lides, y poniendo la clava o maza por cabecera, entregó sus saetas y arco a Phiocteres, diciendo que no se podía ganar Troya sin ellas, puso fuego a la leña y allí se consumió y abrasó. Y quemando el fuego la parte que tenía de humano, por mandato de Júpiter y consentimiento de los demás dioses, le subieron al Cielo y fue contado en el número de ellos. A este episodio se le ha dado un significado en clave dinástica y glorificadora en la que el fuego aporta un elemento ritual a la apoteosis del ascendiente mítico del rey español. Serrera justifico el hecho de que Zurbarán prefiriera representar a Hércules sufriente por su simbolismo cristiano. Además la imagen del héroe divinizado podría apartarse de la visión general de la serie, requiriendo un tratamiento compositivo bien diferenciado y que, quizás, excedía las posibilidades expresivas del artista. Para conformar la figura de Hércules, los especialistas han sugerido distintas fuentes. Soria avanzó una probable inspiración en la escultura de San Jerónimo penitente de Pietro Torrigiano (Sevilla, Museo de Bellas Artes), mientras que Guinard propuso una estampa del francés Gabriel Salmon, fechada en 1528, que resulta una inspiración más directa, pues incluye el gesto crispado de Hércules, los troncos de la pira que en la pintura se insinúan detrás del héroe, o la representación del arco y la clava en el primer término, a los que también hace alusión el texto de Vitoria. El artista debió de estudiar muy bien este asunto, y se aprecia el cuidado con que fue realizado. La vestimenta blanca recuerda al primoroso pintor de hábitos que fue Zurbarán y la cabeza tiene detalles que sorprenden si se piensa en el destino de la tela -ser colocada a unos tres metros de altura-, pues el pintor se preocupó de iluminar con finísimos toques de pincel el ojo, la nariz y la dentadura. Algo parecido podríamos decir de las numerosas y minúsculas pinceladas que tratan de reproducir las llamas que se desprenden de la figura de Hércules, y que contrastan con las soluciones abocetadas con las que pinta una gran parte de los lienzos de esta serie (Texto extractado de Ruiz, L. en: El Palacio del Rey Planeta. Felipe IV y el Buen Retiro, Museo Nacional del Prado, 2005, p. 165).
Francisco de Zurbarán, The Flight into Egypt, late 1630s. Oil on canvas, Seattle Art Museum.jpg
Útěk do Egypta
label QS:Lit,"Fuga in Egitto"
label QS:Lhu,"Menekülés Egyiptomba"
label QS:Lhr,"Bijeg u Egipat"
label QS:Lca,"Fugida a Egipte"
label QS:Lde,"Die Flucht nach Ägypten"
label QS:Lpt,"Fuga para o Egito"
label QS:Larz,"رحلة العيله المقدسه لمصر"
label QS:Lzh,"逃往埃及"
label QS:Lsr,"Бекство у Египат"
label QS:Lsl,"Beg v Egipt"
label QS:Lth,"พระเยซูหนี ไปอียิปต์"
label QS:Lru,"Бегство в Египет"
label QS:Lmk,"Бегството во Египет"
label QS:Lid,"Pelarian ke Mesir"
label QS:Lpl,"Ucieczka do Egiptu"
label QS:Les,"Huida a Egipto"
label QS:Lnl,"De vlucht naar Egypte"
label QS:Lfr,"La fuite en Egypte"
label QS:Leo,"La fuĝo al Egiptujo"
label QS:Len,"The Flight into Egypt"
label QS:Lar,"الهرب إلى مصر"
label QS:Lcs,"Útěk do Egypta"
label QS:Lel,"Φυγή στην Αίγυπτο"
Francisco de Zurbarán 006.jpg
Agnus Dei (c. 1635–1640), 38 cm × 62 cm. Oil on canvas. Museo del Prado Edit this at Structured Data on Commons
Bodegón de recipientes (Zurbarán).jpg
Francisco de Zurbarán, Bodegón, Museo del Prado, óleo sobre lienzo, 46 cm x 84 cm. La pintura representa seis utensilios de menaje: un recipiente de metal y tres cerámicos, de los que el primero (metálico) y el cuarto reposan sobre sendos platos, y todos se asientan encima de una repisa. El artista se recrea en representar distintas texturas, brillantes o mates en un fondo negro.

Utiliza una disposición de los elementos muy simple. Es la luz tenebrista la que hace destacar las figuras, pero no hay sombras proyectadas entre ellos, por lo que debió de pintar cada uno de los objetos separadamente.

Es uno de los escasos bodegones del maestro extremeño y, como es habitual en él, se detiene en el placer de representar los distintos materiales y texturas, que capta con un alarde de técnica. La sobriedad del cuadro elude presentar significado simbólico alguno. Todo es materialidad y quietud.
Francisco de Zurbarán - Fray Pedro Machado - Google Art Project.jpg
La obra representa a Fray Pedro Machado, que nació en Zafra y fue profesor de Teología en la Universidad de Salamanca.
Inmaculada (Zurbarán).jpg
Francisco de Zurbarán, Inmaculada Concepción, óleo sobre lienzo, 128 cm x 89 cm. Museo del Prado.