Zvonek zelený

Zvonek zelený
Samec
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	pěvci (Passeriformes)
Čeleď	pěnkavovití (Fringillidae)
Rod	zvonek (Chloris)
Binomické jméno
Chloris chloris (Linnaeus, 1758)
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0 Rozšíření zvonka zeleného       hnízdiště       celoroční výskyt       zimoviště       zavlečen       pravděpodobně vyhynul a zavlečen
Synonyma
Loxia chloris Linnaeus, 1758 Carduelis chloris (Linnaeus, 1758)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zvonek zelený (Chloris chloris) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae). Létá ve vlnovkách. V zimě se často zdržuje v hejnech společně s jinými semenožravými ptáky. Malá volná hejna někdy tvoří i na hnízdní období, v takovém případě si však každý pár obhajuje bezprostřední okolí hnízda.^[2]

Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 pod názvem Loxia chloris.^[3] Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khloros“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „žlutozelený“.^[4] Je nejblíže příbuzný se zvonkem čínským (C. sinica) a zvonkem žlutoprsým (C. spinoides), s nimiž možná tvoří tzv. superdruh.^[3] Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka. Jsou popsány čtyři poddruhy:

• Chloris chloris chloris – zvonek zelený evropský (severní a střední Evropa)
• Chloris chloris aurantiiventris – zvonek zelený středomořský (jižní Evropa, severní Afrika, Malá Asie)
• Chloris chloris turkestanicus – zvonek zelený turkestánský (Krym, Kavkaz, střední Asie)
• Chloris chloris chlorotica – zvonek zelený předoasijský (Blízký východ).

Historický název zvonka zeleného je zvonek,^[5] nářečně zvonec. Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče, cvunče je považováno za slovo onomatopoického původu, vzniklo patrně podle charakteru zpěvu, jenž je zvučný, zvonivý. Je to jméno české, předobrozenecké.^[6]

• délka: 14,5–15 cm
• hmotnost: ±30 g
• rozpětí křídel: 20–23 cm

Je velký přibližně jako vrabec. Má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Zřetelný je pohlavní dimorfismus^[7]: sameček je olivově zelený, spodinu těla má světlejší, někdy žlutavou. Křidélko, jeho spodní okraj a lemy ručních letek jsou svítivě žluté a také ocasní pera jsou – až na dvě prostřední – u kořene svítivě žlutá. Samička je matovější, spíše šedozelená, na pláštíku a hřbetu má hnědý nádech, na křídlech a ocase je méně žluté barvy. Mladí ptáci jsou hnědaví, svrchu i zespodu podélně tmavě rozpitě čárkovaní; prachový šat je šedobílý. Silný kuželovitý zobák je slonovinově zbarvený a díky pokleslým koutkům a tmavšímu opeření okolo kořene zobáku a očí budí výraz věčné nakvašenosti. Stejně napruděný výraz má i samička.^[8]

Při příznivém počasí začínají samečkové zpívat již v lednu nebo počátkem února. Většinou to není zpěv úplný, spíše počátky zpěvu, ale během března se rozezpívají všichni a zpívají naplno.^[9] Dungel a Hudec uvádějí časté ozývání, zvučný hlas, vábení „teu teu teu týýý“ a zpěv „djul-dzirrr-dzidzidzi“, přičemž sameček zpívá často v netopýřím krouživém letu.^[10]

Pelz uvádí, že zvonek zpívá zvonivé, dlouho trvající písničky. V jarních měsících se ozývá téměř neustále a pokud nezpívá, je slyšet alespoň jeho vábení. Na zpěvu jsou nápadné měkce znějící zvonivé motivy. Typickým znakem jsou řady tónů, v nichž znějí slabiky „lilili“. Jestliže se rozezpívá, zpívá vytrvale, někdy až do soumraku. Občas připomíná cvrčení kanárka.^[11]

Je většinou stálý až přelétavý. Vyskytuje se téměř na celém území Evropy s výjimkou části Skandinávie, Velké Británie a Islandu. Evropská populace je odhadována na 14–32 milionů párů.^[12] Zasahuje též na území západní a střední Asie a severní Afriky a jako nepůvodní druh je dnes zastoupen i na Novém Zélandu, v Austrálii a Uruguayi.^[12] Ačkoli je na většině svého areálu rozšíření stálý, populace ze severních oblastí, jakou je zejména sever Skandinávie a Ruska, na zimu migrují.^[2]

V České republice v letech 2001–2003 hnízdilo 450 000–900 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m.^[10] Jeho početnost na našem území v posledních letech klesá, od roku 2010 výrazněji.^[13] V ČR je nejhojnější v kulturní krajině, žije na okrajích lesů, v parcích a zahradách, vyhledává křoviny. Běžně vystupuje do výšek kolem 800 m n. m., nejvyšší zaznamenané hnízdění je v Krkonoších ve výšce 1430 m n. m.^[14]

V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.^[15]

Živí se především semeny (má rád např. bukvice, semena slunečnice), která obratně drtí v silném zobáku, a bobulemi; požírá také pupeny a poupata, vybírá ze šípků zrníčka. Mladé krmí převážně rostlinnou potravou změkčenou ve voleti, občas hmyzem či jeho larvami. Zejména v zimě přilétá na krmítka, přičemž preferuje slunečnicová semena nebo arašídy.

• 
  Vejce kukačky obecné iberské (Cuculus canorus bangsi) a zvonka zeleného (Carduelis chloris)
• 
  Vejce zvonka zeleného v hnízdě

Při námluvách sedí na špici stromu, zpívá a vyletuje ze svého místa, zakrouží třepotavým „netopýřím letem“ a se zpěvem usedá zpět na původní místo.^[8] Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do června.^[7] Ze stébel, klacíků, mechu a kořínků staví samička miskovité hnízdo měkce vystlané jemnými kořínky, chlupy, žíněmi a peřím. Hnízdo dobře ukrývá v křoví a houští nebo nevysoko v hustých větvích stromů (pokud ještě nejsou olistěné, pak zejm. v jehličnatých mlazinách). Snůška obsahuje 4–6 namodralých vajec (19,9 × 14,5 mm) s řídkými většími šedofialovými a malými červenohnědým skvrnami, na kterých sedí jen samička (12–14 dnů). Sameček ji po dobu sezení krmí. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–17 dnech.^[10][14][16]

(c) Chris, CC BY-SA 2.0

Zvonci jsou náchylní k trichomonóze, tj. infekčnímu onemocnění horní části trávicího traktu. Infekci způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží (Trichomonas gallinae). Postižení zvonci nemohou polykat potravu. Obecné a zjevné známky onemocnění jsou netečnost, vyhublost, neupravené a načepýřené peří. Z divoce žijících pěvců je nejcitlivější právě zvonek zelený a pěnkava obecná, ale vnímaví k nákaze jsou také vrabci, čížek lesní, stehlík obecný a hýl obecný. Pokud se v okolí krmítka nebo napajedla objeví uhynulý nebo viditelně nemocný pták, je třeba okamžitě krmení a napájení přerušit min. na dva týdny, v létě na měsíc (nebo přikrmování zrušit, v létě se nemoc šíří snadněji). Krmítka a napajedla je třeba vyčistit a nechat vyschnout. Bičenku drůbeží ničí jakýkoli dezinfekční prostředek, nízké pH včetně mírného okyselení (např. octem) a vyschnutí; nepřežije v horké vodě. Ptačí napajedla je třeba preventivně jednou za čas vypustit, vyčistit a nechat vyschnout. Onemocnění není přenosné na člověka.^[17][18]

Ornitolog Z. Vermouzek uvádí, že v ČR vymřela více než třetina populace zvonků.^[18]

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale „zábava je to asi přenáramná. Po chvilce je to přejde a krmítko je v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.“^[8]

Ornitologové vyhlásili zvonka zeleného Ptákem roku 2022. Rozhodnutí České společnosti ornitologické má upozornit na to, že ptáci, kteří jsou považováni za všudypřítomné, nemusí být běžní nastálo.^[19][20]

• BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Překlad Tomáš Kapic. Čestlice: Rebo, 2007. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
• FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce Jiří Rejzek. Dostupné online.
• CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. ISBN 978-80-88076-46-9. Příroda. 2017, č. 34. ISSN 1211-3603. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
• JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
• VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

• krmítková nákaza trichomonóza, možnost hlásit výskyt
• Zpěv zvonka zeleného
• Sněží a panuje mráz: jak správně přikrmovat ptáky?
• Mapa hnízdního rozšíření zvonka zeleného v Evropě v letech 2013–2017 a porovnání s 80. lety 20. století na EBBA2.info (anglicky)
• Zvonek zelený na Bird Migration Atlas (anglicky, španělsky, francouzsky)
• S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology?
• Jarmila Kačírková: zvonek zelený (Carduelis chloris)
• Obrázky, zvuky či videa k tématu zvonek zelený na Wikimedia Commons
• Taxon Chloris chloris ve Wikidruzích