Book of Common Prayer, 1549 (2)
.jpg?uselang=cs){kind=link}
Relevantní články
Kniha společných modlitebKniha společných modliteb nebo také Kniha obecných modliteb je liturgická kniha Anglikánské církve a dalších církví anglikánského společenství. První vydání z roku 1549 bylo silně ovlivněno učením Martina Luthera, její znění z roku 1552 je více pod vlivem kalvinismu. Poslední významné změny byly v knize provedeny roku 1662. .. pokračovat ve čtení
Anglická reformaceAnglická reformace byla série událostí v Anglii 16. století, díky které Anglie přestala uznávat autoritu římského papeže a římskokatolické církve. Tyto události byly částečně spojeny s širším procesem evropské protestantské reformace, tedy s náboženským a politickým hnutím, které proměnilo praktikování křesťanství v západní a střední Evropě. K obecnějším příčinám patří koroze feudalismu a vzestup nacionalismu. Svou roli sehrál také vynález knihtisku a s ním spjatá větší dostupnost a čtenost Bible. Přestože je anglická reformace spojena s konkrétními, především politickými peripetiemi 16. století, myšlenkově má hlubší kořeny, ty jsou hledány ponejvíce u myslitele 14. století Johna Wycliffa, který vystupoval proti moci církve, odpustkům a důsledně vycházel z Bible, jež pro něj byla jedinou autoritou. Odmítal rovněž hospodářskou a vůbec světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů apod. Někdy se kořeny protestantské tradice v Anglii hledají již u Wycliffova předchůdce, františkána Williama Ockhama, který kritizoval bohatství a moc církve a přiklonil se ke stanovisku císaře, že papež mu má být podřízen. Politickou realitou se však anglická reformace začala stávat až díky krokům anglického krále Jindřicha VIII. Ten žádal papeže o zrušení svého manželství a nebylo mu vyhověno. Jindřich následně začal pracovat na tom, aby moc papeže v Anglii zlomil. Klíčovou byla série aktů anglického parlamentu mezi lety 1532 a 1534. Mezi nimi byl i Zákon o svrchovanosti z roku 1534, který prohlásil, že král Jindřich je „nejvyšší hlavou anglické církve na zemi“. Tento titul odvrhla Marie I. v roce 1553, která chtěla autoritu papežství v Anglii obnovit, avšak Alžběta I. znovu potvrdila královskou nadvládu nad církví v roce 1559, byť přijala titul nový – "nejvyšší guvernér anglické církve". Král se stal konečnou autoritou v teologických i právních otázkách, papežství bylo zbaveno vlivu na jmenování biskupů a církevní daň přestala být placena do Říma, ale náležela nově anglické koruně. Teologie a liturgie anglické církve se za vlády Jindřichova syna Eduarda VI. stala značně protestantskou, z velké části podle linie stanovené arcibiskupem Thomasem Cranmerem. Alžběta později protestantskou linii zmírnila. O tyto otázky se pak vedly tvrdé spory, nezřídka krvavé. Do jisté míry stály i za anglickou občanskou válkou, nebo též za sesazením posledního katolického monarchy Anglie Jakuba II. Stuarta při tzv. Slavné revoluci r. 1688. Po ní se ustavila anglikánská církev jako státní církev, a tou je do značné míry dosud. Od slavné revoluce bylo praktikování katolictví v Anglii nezákonné, a to až do roku 1829, do přijetí tzv. Roman Catholic Relief Act. Jiné protestantské skupiny neuznávající autoritu anglikánské církve byly legální, těmto protestantům se říkalo Nonconformists. Anglická reformace mj. zabránila integraci historických zemí na Britských ostrovech, neboť Irsko zůstalo katolické a ve Skotsku se prosadila kalvinistická Skotská církev. Tyto rozdíly věroučné se v moderní éře přetavily v separátní nacionalismy. V Irsku to nakonec vedlo k plnému odtržení od Británie. .. pokračovat ve čtení