Jacques-Louis David - La Mort de Marat
|
Toto je věrná fotografická reprodukce původního dvourozměrného uměleckého díla. Ono dílo je samo volným dílem, a to z následujícího důvodu:
Oficiálním stanoviskem nadace Wikimedia Foundation je, že „věrné reprodukce dvourozměrných volných děl jsou také volné a opačná tvrzení jsou útokem na samotný koncept volných děl.“ Podrobnosti naleznete na stránce Commons:When to use the PD-Art tag.
Tato fotografická reprodukce se tedy také považuje za volné dílo. Uvědomte si, že v závislosti na místních zákonech může být další užití tohoto díla ve vaší jurisdikci zakázáno či omezeno. Vizte Commons:Reuse of PD-Art photographs. | ||||
Relevantní obrázky
_by_Winterhalter.jpg)
_-_70x95cm.jpg)
Relevantní články
Maratova smrtMaratova smrt je obraz francouzského malíře Jacquese-Louise Davida vytvořený v roce 1793. Obraz je součástí sbírek Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique v Bruselu. Obraz zachycuje událost z období Velké francouzské revoluce: zavraždění revolucionáře Jeana Paula Marata Charlottou Cordayovou. .. pokračovat ve čtení
Maximilien RobespierreMaximilien François Marie Isidore de Robespierre byl francouzský advokát a politik. Je jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších aktérů Velké francouzské revoluce. Jako poslanec a významný jakobín prosazoval princip suverenity lidu a rovná občanská a politická práva bez ohledu na stavovský původ, bohatství, vyznání či rasu. Jako člen Konventu a Výboru pro veřejné blaho měl podíl na represivních opatřeních spojených s radikální fází revoluce a občanskou válkou. Pro jedny představuje obhájce ideálu demokratického a sociálního státu, pro jiné zůstává především ztělesněním revolučního teroru. .. pokračovat ve čtení
Moderní dějinyModerní dějiny jsou časové období za jehož počátek se udává rok 1789, vypuknutí Velké francouzské revoluce. Ve Francii se nedlouho po revoluci ustanovil republikánský režim, který svou zahraniční i vnitřní politikou rozpoutal několik konfliktů známých jako Francouzské revoluční a napoleonské války. Díky úspěšnému vedení těchto válek dosáhl francouzský stát silné mezinárodní pozice, přičemž získal pod svou kontrolu nebo si zavázal značnou část tehdejší Evropy. Tento stav trval až do roku 1814, kdy byl francouzský císař Napoleon Bonaparte donucen abdikovat, když byl o půl roku předtím poražen v bitvě národů u Lipska a po návratu k moci opětovně zhruba o rok později u Waterloo. Na Vídeňském kongresu se poté sešly vítězné státy a restaurovaly v zemích dříve pod kontrolou francouzské republiky, respektive císařství, původní šlechtické rody. Na udržení tohoto pořádku měl dohlížet spolek Pruska, Rakouska a Ruska známý jako Svatá aliance. Stávající způsob povětšinou absolutistického režimu byl ale v mnoha evropských zemích negován revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Došlo i ke sjednocení dvou velkých národních států, Itálie (1861) a Německa (1871). Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války, následné vítězství Velké Británie, Francie, Itálie a USA vedl k ustanovení nového evropského mezinárodního uspořádání zvaného Versailleský mírový systém. Období mezi první a druhou světovou válkou se pak někdy označuje jako meziválečné. V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, avšak tento slibný vývoj vzal za své krachem na newyorské burze a vypuknutím hluboké ekonomické krize, která se projevila na přelomu dvacátých a třicátých let, přičemž v některých státech ještě na počátku druhé světové války nebyla ekonomika zcela zotavena[zdroj?]. Právě špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režim nacistů v tehdejším Německu. Expanzionistická politika Německa vedla na konci třicátých let k vypuknutí druhé světové války, během které došlo k velkým lidským i materiálním ztrátám. Přestože v prvních letech konfliktu Německo ovládlo podstatnou část Evropy, bylo spolu se svými spojenci Itálií a Japonskem nakonec poraženo armádami Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie, které si Německo rozdělily na okupační zóny. Díky válečnému vývoji se Sovětský svaz, další země s autoritářským režimem, zmocnil východní, jihovýchodní a také částečně střední Evropy, kde se v původně nezávislých státech utvořily do počátku padesátých let loutkové vlády a z těchto zemí se staly sovětské satelity. S postupující dekolonizací a rozpadem starších koloniálních impérií Velké Británie a Francie získával Sovětský svaz vliv i v některých nově vytvořených státech. Již od konce druhé světové války však měl razantního odpůrce a později nepřítele ve Spojených státech amerických, které se systémem aliancí, hospodářskou pomocí a vojenskými zásahy pustili se Sovětským svazem do mocenského soupeření, který je znám jako Studená válka. Ta nakonec skončila kolapsem Sovětského svazu a obnovením demokracie ve střední, jihovýchodní a východní Evropě. Přestože Spojené státy ve Studené válce zvítězily a získaly pozici jediné světové supervelmoci, nově se vzmáhající státy jako Čína či Rusko posilují svoji pozici právě na úkor Spojených států[zdroj?]. .. pokračovat ve čtení