Statue of a reclining Attis at the Shrine of Attis 2
In the apse is a plaster cast (the original is in the Vatican Museums) of a statue of a reclining Attis, after the emasculation. In his left hand is a shepherd's crook, in his right hand a pomegranate. His head is crowned with bronze rays of the sun and on his Phrygian cap is a crescent moon. This suggests astrological aspects: Attis was regarded as a solar deity and identified with the moon-god Men. He is leaning on a bust, probably the personification of the river Gallos, where he had died. His posture is reminiscent of river gods (the river Gallos), but the statue also brings to mind sarcophagi, with a depiction of the deceased on the lid. The statue is a dedication by C. Cartilius Euplus
Relevantní obrázky
_(14594571307).jpg)
Relevantní články
AttisAttis byl bůh, původně ve frýgické, později v řecké a římské mytologii. Byl manželem Agdistis, které Řekové říkali Kybelé, a s níž byl spojen orgiastický kult. Jeho kněží byli eunuchové (galli), což souviselo s Attisovou kastrací v mýtu. Ve frýgické tradici byl zejména vegetačním božstvem. Jeho kult má počátky kolem roku 1250 př. n. l. v Dindymonu v Malé Asii. Později byl uctíván ve velkém frýgickém obchodním centru Pessinousu, které leželo v závětří posvátné hory Agdistis. Hora byla personifikována jako daimón, kterého si Řekové spojovali s Velkou Matkou Kybelé. Na konci 4. století př. n. l. se kult Attise dostal do řeckého kulturního prostoru, a to patrně díky cestovateli Pausaniásovi. Příběh si uchoval některé výrazně neřecké prvky. Attis byl Řeky ztotožňován s Iasionem, chotí Velké Matky v samothráckých mystériích, a řecký mýtus o lásce Afrodity k mladému Anchísésovi byl pravděpodobně také odvozen z Attisova mýtu. Attisův kult se později stal populárním ve starém Římě. V jedné ze svých nejslavnějších básní o Attisovi psal Catullus, stejně tak Ovidius ve svých Proměnách, který o něm uvádí, navzdory mýtu, že se po smrti proměnil v borovici. Ve 2. století se Attis v Římě stal solárním božstvem. Hymnus na Matku bohů císaře Juliana obsahuje podrobnou novoplatónskou analýzu mýtu o Attisovi a zdá se, že Julianus Attise ztotožnil s přírodou. V roce 1675 Jean-Baptiste Lully složil operu s názvem Atys. V roce 1780 složil Niccolo Piccinni stejnojmenné dílo. Novověcí učenci nesprávně ztotožňovali Attise s egejským Atysem, synem Kroisosvým, o němž se zmiňuje Hérodotos. Dlouhotrvající omyl lze stále nalézt i v moderních zdrojích. Nejznámějším zobrazením Attise je socha v životní velikosti objevená roku 1867 v Ostia Antica. Je v majetku Vatikánských muzeí. .. pokračovat ve čtení