Josef Illesházy

Josef hrabě Illesházy
Nejvyšší sudí Uherského království
Ve funkci: 1759 – 1765
Předchůdce	Jiří Leopold Erdődy
Nástupce	Mikuláš II. Pálffy
Nejvyšší stolník Uherského království
Ve funkci: 1740 – 1759
Předchůdce	Peter Zichy
Nástupce	František Károlyi
Narození	1700
Úmrtí	8. února 1766 (ve věku 65–66 let)
Titul	hrabě
Rodiče	Mikulás z Illésházy a Alžběta Balážová z Ďarmotu
Děti	Marie Tereziez Illésházy Františka Illésházyová z Illésházy
Příbuzní	Alois Batthyány-Strattmann[1] (vnuk)
Profese	politik
Ocenění	Řád sv. Štěpána
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef hrabě Illesházy (slovensky Jozef gróf Ilešházi, maďarsky Illésházai gróf Illésházy József) (1700 Prešpurk – 8. června 1766 Prešpurk) byl uherský šlechtic, politik, velkostatkář a mecenáš. Od mládí zastával funkce ve správě Uherského království, nakonec byl nejvyšším zemským sudím (1759–1765). Vlastnil rozsáhlé statky v Horních Uhrách (Trenčín) a na Moravě (Vsetín). Byl donátorem katolické církve a na Trenčínsku nechal na vlastní náklady postavit nebo obnovit několik kostelů. Za zásluhy byl nositelem Řádu sv. Štěpána.

Pocházel z bohatého a vlivného šlechtického rodu Illesházyů.^[2][3]Narodil se v Prešpurku jako jediný syn uherského dvorského kancléře hraběte Mikuláše Illesházyho (1653–1723) a jeho manželky Alžběty, rozené Balassové z Gyarmatu.^[4] Po otci kromě statků převzal úřady dědičného župana trenčínské a liptovské župy. Získal titul císařského komorníka, byl radou uherského místodržitelství a přísedícím palatinské soudní tabule. Postupně získával vliv ve veřejné sféře a v letech 1740–1759 zastával funkci nejvyššího stolníka. Proslul svou účastí na zemském sněmu v roce 1741, kde výrazně podpořil Marii Terezii, která žádala uherskou šlechtu o pomoc ve válce o rakouské dědictví. Svou kariéru završil jako nejvyšší zemský sudí Uherského království (curialis comes or iudex curiae regiae, 1759–1765). Při odchodu z funkce získal jako jeden z prvních velkokříž nově založeného Řádu sv. Štěpána.

Zemřel v roce 1766 ve svém paláci v Prešpurku a byl pochován v kostele Narození Panny Marie v Trenčíně. Zdejší rodinnou hrobku nechal v letech 1750–1753 přestavět, barokní výzdobu obstaral slovenský sochař Ľudovít Gode. Epitaf na náhrobku Josefa Illesházyho zdobí jeho cínová busta, taktéž dílo Ľ. Godeho.

Josef Illesházy byl významným pozemkovým vlastníkem na hranici Uherského království a Moravského markrabství. V Horních Uhrách mu patřilo panství Trenčín, na Moravě vlastnil panství Vsetín^[5] a část pantví Brumov.^[6] Na Žitném ostrově držel nejstarší rodová sídla Eliášovce a Rohovce, kromě toho vlastnil panství Érd u Budapešti. Velké úsilí vyvinul na získání většího podílu brumovského panství mezi Trenčínem a Vsetínem, kde mu v důsledku předchozích složitých majetkoprávních poměrů patřila jen menší část.^[7][8] V roce 1727 koupil od Orsini-Rosenbergů jejich podíl za 188 000 zlatých, později se mu podařilo získat i další část a na Brumově se tak stal většinovým vlastníkem.^[9] Díky tomu se stal i pánem hradu Brumov, který však v roce 1760 vyhořel a pro obývání byl již nepoužitelný.^[10] Na brumovském a vsetínském panství mu ve 40 vesnicích patřilo přes 1 500 poddanských usedlostí, což bylo ve srovnání s rozlohou domén výrazně víc než na uherských statcích. V roce 1729 se mu podařilo vykoupit zpět panství Bánovce nad Bebravou, které jeho předkové dali do zástavy skalickým jezuitům.^[11] Na bánovském panství založil papírny v Bobote a Selci, zakládal také mlýny a další hospodářské provozy.

Hlavním sídlem byl zámek v Dubnici nad Váhom, protože hrad Trenčín v té době trvale obývala císařská vojenská posádka a Illesházyové jej opustili již v 17. století. Obsazení hradu armádou neprospívalo, docházelo zde k požárům a nemoci vojáků se šířily i do města, Josef však i přes svůj vliv u dvora nedokázal prosadit odchod vojska a zamezit tak dalšímu chátraní.^[12] Více se soustředil na přestavbu dubnického zámku poškozeného za Rákócziho povstání. Rekonstrukci zahájil již Mikuláš Illesházy, Josef zámek dokončil v roce 1731 výstavbou kaple.^[13] Kolem zámku se rozkládal hodnotný francouzský park doplněný oranžerií, která svým technickým vybavením získala proslulost středoevropského významu. Citrusy z oranžerie byly dodávány mimo jiné do lázní v Trenčianských Teplicích, jejichž rozvoji Illesházy věnoval také pozornost. V letech 1740–1750 zde nechal postavit zámek, který poskytoval jako ubytování lázeňským hostům a pořádal zde divadelní představení.^[14] V Prešpurku vlastnil rezidenci známou jako Ilešháziho palác. V Trenčíně byl jeho majetkem městský palác u Horní brány, přestavěný v letech 1760–1761 na tzv. Župní dům (dnes sídlo Trenčínského muzea).^[15]

V rodinné tradici byl štědrým donátorem katolické církve. Financoval rozsáhlou barokní přestavbu kostela sv. Jakuba Staršího v Dubnici nad Váhom (1754–1756).^[16] Z Illesházyho finančních prostředků byl postaven kostel sv. Michaela Archanděla v Nemšové (1762–1766).^[17] Přispěl také na obnovu dalších církevních staveb, například kostela sv. Alžběty v Dolnej Súči nebo kostela sv. Martina v Trenčianské Turné.^[18] Josef Illesházy proslul mimo jiné štědrostí k poddaným a v případě neúrody odpouštěl povinné poddanské platby. Ve styku s poddanými běžně mluvil slovensky, jako milovníka slovenštiny jej mimo jiné zmiňoval Matej Bel.

Byl dvakrát ženatý.^[19] Jeho první manželkou byla hraběnka Anna Františka Csákyová (†1728), dcera nejvyššího komorníka a vlivného politika hraběte Zikmunda Csákyho (1665–1738).^[20] Zemřela při porodu syna Mikuláše, s nímž byla pochována ve farním kostele Narození Panny Marie v Trenčíně. Podruhé se Josef Illesházy oženil v roce 1729 s rakouskou šlechtičnou hraběnkou Terezií Petronellou z Abensperg-Traunu (1710–1790), dcerou císařského generálního pobočníka hraběte Františka Antonína Abensperg-Trauna (1674–1745).^[21] Z druhého manželství pocházelo několik dětí, z nichž se dospělého věku dožili jeden syn a tři dcery. Dvě z nich se provdaly do vlivného rodu Batthyányů, Marie Terezie (1734–1807) byla manželkou knížete Adama Batthyányho (1722–1787), guvernéra v Banátu, Marie Františka (1740–1817) měla za manžela hraběte Josefa Batthyányho (1737–1806), nejvyššího stolníka Uherského království. Pokračovatelem rodu byl jediný syn Jan Křtitel (1737–1799).

• HÁBL, Vlastimil: Ilešháziovci. Vojaci, diplomati, zberatelia a mecéni., Trenčínský kraj, Trenčín, 2009; 168 s. ISBN 978-80-89378-09-8

• Josef Illesházy na webu Trenčianského muzea