Sü Jou-čen

Sü Jou-čen je čínské jméno, v němž Sü je příjmení a Jou-čen osobní jméno.
Sü Jou-čen
první velký sekretář
Ve funkci:
1457 – 1457
PanovníkJing-cung
PředchůdceKao Ku
NástupceSü Pin
Narození1407
Su-čou
Úmrtí1472
Su-čou
RodičeXu Zhen a Xu Mengsheng a Ding Shi
Alma materťin-š’ (1433)
Náboženstvíkonfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Sü Jou-čen (čínsky pchin-jinem Xú Yǒuzhēn, znaky zjednodušené 徐有贞, tradiční 徐有貞, 1407–1472), byl politik, kaligraf a spisovatel mingské Číny. Začátkem roku 1457 se podílel na organizaci převratu, který svrhl císaře Ťing-tchaje a znovu nastolil Jing-cunga. Poté stál v čela vlády jako první z velkých sekretářů, po několika měsících byl však odvolán a poslán do vyhnanství, dožil v rodném Su-čou.

Jména

Sü Jou-čen se do roku 1453 jmenoval Sü Čcheng (čínsky pchin-jinem Xú Chéng, znaky 徐珵). Používal zdvořilostní jméno Jüan-jü (čínsky pchin-jinem Yuányù, znaky 元玉).

Život

Sü Jou-čen (původně pojmenovaný Sü Čcheng) pocházel ze Su-čou,[1] studoval konfucianismus ve snaze stát se úředníkem. S úspěchem prošel úřednickými zkouškami, roku 1433 složil poslední z nich, palácové zkoušky, a získal hodnost ťin-š’. Poté sloužil ve státní správě v nižších pozicích.

Získal respekt svými znalostmi vojenství a strategie. Roku 1449 v bitvě u Tchu-mu upadl císař Jing-cung do mongolského zajetí (na rok, poté ho Mongolové vrátili, v Pekingu byl však uvržen do domácího vězení a s rodinou žil v izolaci), v nastalé krizi Sü Jou-čen navrhoval přesun hlavního města na jih do Nankingu.[2] Jeho postoj byl náměstkem ministra vojenství Jü Čchienem odsouzen jako poraženectví a po nastolení nového císaře Ťing-tchaje, v jehož vládě získal Jü Čchien, nyní ministr vojenství, největší vliv, se Sü Jou-čen ocitl v nemilosti a nebyl povyšován. Roku 1453 si proto i změnil jméno z Sü Čcheng na Sü Jou-čen.[3]

Po velkých povodních a změnách toku Žluté řeky roku 1448 byla její regulace velkým problémem. Řeka v tomto období tekla jak severně, tak jižně od poloostrova Šan-tung a změny jejího toku způsobovaly problémy v zásobování Velkého kanálu vodou. Pokusy o nápravu situace a opravy v letech 1449–1452 nepřinesly výsledek.[4] Roku 1453 Sü Jou-čen předložil plán na novou výstavbu hrází a kanálů. Vláda plán přijala, Sü Jou-čena císař jmenoval pomocníkem náčelníka kontrolního úřadu a pověřil jeho uskutečněním. Během dvou let, pod vedením Sü Jou-čena, provedli dělníci komplexní opravy hrází a vyhloubili více než 150 km dlouhý kanál, který odvedl vody Žluté řeky do řeky Ta-čching a pak do moře. Dohromady jich na stavbách pracovalo 58 tisíc. Jejich dílo úspěšně odolalo velké povodni roku 1456 a sloužilo desítky let. Za odměnu byl povýšen na náměstka náčelníka kontrolního úřadu.[4]

Začátkem roku 1457 patřil mezi skupinu úředníků a vojáků, kteří osvobodili bývalého císaře Jing-cunga z domácího vězení a vrátili na trůn.[5] Poté byl jmenován členem velkého sekretariátu a zaujal dokonce místo prvního velkého sekretáře, současně obdržel titul ministra vojenství a hraběte z Wu-kung.[6] Podílel se na odstraňování soupenců Ťing-tchaje, mimo jiné i na popravě sesazeného Jü Čchiena,[1] ale už v srpnu 1457 byl odvolán ze všech funkcí,[5] zatčen a vypovězen do Jün-nanu. Roku 1460 mu bylo dovoleno vrátit se do Su-čou, kde dožil.[1]

Byl plodným spisovatelem, ale i schopným kaligrafem, zejména v konceptním písmu. Sü Jou-čenův styl si za vzor vzal jeho vnuk Ču Jün-ming.[7]

Reference

  1. ↑ a b c HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden: Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, ISBN 9789004078987. S. 120. (anglicky) [dále jen Heer]. 
  2. ↑ Heer, s. 18–19.
  3. ↑ Heer, s. 95.
  4. ↑ a b TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Twitchett, Grimm]. ISBN 0521243327. S. 305–342, na s. 334–335. (anglicky)
  5. ↑ a b GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. S. 292. (anglicky) 
  6. ↑ Twitchett, Grimm, s. 340.
  7. ↑ ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. 298 s. (Orient; sv. 5). ISBN 978-80-200-1755-0. S. 245.