Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo
Jean-Paul Belmondo v roce 1960
Narození	9. dubna 1933 Neuilly-sur-Seine
Úmrtí	6. září 2021 (ve věku 88 let) 7. pařížský obvod
Alias	Bébel
Alma mater	Alsaská škola Národní vyšší konzervatoř dramatického umění Lyceum Ludvíka Velikého
Choť	Elodie Constantinová (1953–1965) Natty Belmondová (2002–2008)
Partner(ka)	Ursula Andressová (1965–1972) Laura Antonelli (1972–1980) Carlos Sotto Mayorová (1980–1987) Barbara Gandolfiová (2008–2012)
Děti	Paul Belmondo Stella Eva Angelina Belmondová Patricia Belmondová Florence Belmondová
Rodiče	Paul Belmondo Madeleine Reinaud-Richardová
Příbuzní	Alain Belmondo[1] a Muriel Belmondo[2] (sourozenci) Victor Belmondo (vnuk)
Český dabing	Jan Tříska Miroslav Moravec Jiří Krampol Ladislav Mrkvička
Podpis
César
Nejlepší herec 1989 – Cesta zhýčkaného dítěte
Umělecké ceny
Filmový festival v Cannes Zlatá palma 2011 – za celoživotní dílo'
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Paul Belmondo, přezdívaný Bébel (9. dubna 1933 Neuilly-sur-Seine – 6. září 2021 Paříž), byl francouzský divadelní a filmový herec. Typické pro něj byly role neodolatelných dobrodruhů, nebo cyničtějších hrdinů. Při riskantních filmových scénách se nenechával zastupovat kaskadéry. V pozdější fázi kariéry upřednostnil divadelní herectví.

Narodil se v Neuilly-sur-Seine, západně od Paříže jako syn francouzského sochaře Paula Belmonda a malířky Madeleine Reinaud-Richard. Belmondův otec Paul se narodil v Alžíru v chudé rodině tzv. pieds-noirs, kteří se do Alžírska přistěhovali v 19. století z Itálie. Mladý Jean-Paul vystřídal několik pařížských škol, protože studium ho nebavilo a přednost dával sportu, především boxu. V šestnácti letech však onemocněl tuberkulózou a musel se vzdát myšlenky na profesionální sportovní kariéru. Během léčení v horském sanatoriu v Auvergne se rozhodl, že se stane hercem.

Začal navštěvovat herecký kurs Raymonda Girarda a v roce 1950 debutoval v Paříži ve hře Šípková Růženka. Na konzervatoř byl přijat až v říjnu 1952, po dvou neúspěšných zkouškách.^[3] Studoval na Conservatoire National Superieur d’Art Dramatique (CNSAD). Ze spolužáků mu byli nejbližší Jean Rochefort, Jean-Pierre Marielle, Bruno Cremer, Pierre Vernier a Michel Beaun.^[4] Při závěrečných zkouškách na konzervatoři v roce 1956 komise označila jeho výkon za povrchní a ležérní, což mu zabránilo ucházet se o místo v Comédie-Française. U obecenstva měl však takový úspěch, že ho spolužáci vynesli na ramenou, zatímco Belmondo kynul porotcům rukou.^[4]

Jeho divadelní začátky nebyly příliš úspěšné, zklamání mu přinesl už debut ve hře Jeana Anouilha Médea v Théâtre de l'Atelier v roce 1953. Absolvoval několik turné s hereckou společností svých přátel a teprve v roce 1957 zaznamenal úspěch u diváků i kritiky v Shakespearově komedii Zkrocení zlé ženy v pařížském Théâtre Athénée.^[4]

V roce 1957 Belmondo dostal první filmové příležitosti v malých rolích. Debutoval v televizním filmu Pěšky, na koni a vozem (À pied, à cheval et en voiture; 1957). Scény, ve kterých se měl objevit, však byly z filmu vystřiženy ještě před jeho uvedením. Ve filmu režiséra Marca Allégreta Buď hezká a mlč (Sois belle et tais-toi, 1958) se setkal se začínajícím Alainem Delonem.^[3] V roce 1958 byla jeho kariéra přerušena, když byl povolán do armády, aby sloužil v alžírské válce. Po úrazu byl natrvalo zproštěn vojenské služby.^[5]

Po návratu hrál svou první významnou roli ve filmu Clauda Chabrola Na dva západy (À double tour, 1959), kterým začala jeho spolupráce s osobnostmi nové vlny francouzské kinematografie. Zásadní význam pro jeho filmovou kariéru měl snímek U konce s dechem (À bout de souffle, 1960) režiséra Jeana–Luca Godarda. V roli Michela Poiccarda alias Laszla Kovacse vytvořil nový typ filmového hrdiny: chybujícího rebela, žádného krasavce, ale přesto přitažlivého a sympatického muže. Úspěch filmu ho vynesl mezi hvězdy filmového plátna a přinesl mu další nabídky. V rozmezí dvou let stačil hrát ve 14 filmech.^[3] Natočil několik filmů v Itálii, v nichž prokázal schopnost hrát i náročnější role a dramatické, psychologicky náročné postavy, jako např. ve snímku Statek (La Viaccia, 1961) po boku Claudie Cardinalové. Dále si zahrál například ve filozoficky laděném snímku režiséra Jeana-Pierra Mellvilla Kněz Léon Morin (1961) nebo v kriminálním příběhu Práskač (1963).

Rychle se etabloval jako mnohostranný umělec, schopný hrát různé role pod vedením největších režisérů. V akčních filmech prokazoval odvahu a vynikající fyzickou kondici, ani v riskantních scénách nepotřeboval náhradníky a kaskadéry. V 60. letech Belmondo natočil 34 filmů a stal se vůdčí hereckou osobností francouzské kinematografie. V roce 1963 byl zvolen předsedou Francouzského svazu interpretačních umělců (SFA).

Komerční úspěch a celosvětovou popularitu u diváků mu přinesly především dobrodružné filmy s kombinací humoru a romantiky režiséra Philippa de Brocy: Cartouche (1962), Muž z Ria (L'Homme de Rio, 1963), Muž z Hongkongu (Les tribulations d'un Chinois en Chine, 1965) a pozdější Muž z Acapulca (Le Magnifique, 1973). Spolupracoval s dalšími známými režiséry Henri Verneuilem, Françoisem Truffautem, Claudem Lelouchem. Jeho filmovými partnery byly slavní herci Jean Gabin (Un signe en hiver), Alain Delon (Borsalino, 1970). Po jeho boku se na plátně objevily Jeanne Moreau, Françoise Dorléac, Anna Karina, Annie Girardotová a další. Při natáčení Muže z Hongkongu se zamiloval do své partnerky Ursuly Andressové a jejich vztah byl příčinou Belmondova rozvodu. Žili spolu několik let, ale nakonec se rozešli a Belmondo se načas stáhl do ústraní. Před kameru se vrátil v roce 1968, ale filmy z tohoto období (Ho!, Velký šéf, Siréna od Mississippi a Muž, který se mi líbí) nedosáhly předchozích úspěchů.^[4]

Přezdívku Bébel, pod kterou byl Belmondo známý ve Francii, mu dal jeho přítel Henri Deschamps podle postavy jménem Pepel, kterou hrál Jean Gabin ve filmu Na dně (Les Bas-fonds) z roku 1936.

Velký komerční úspěch zaznamenal na začátku 70. let film Borsalino, v němž si zahrál s Alainem Delonem, který snímek produkoval. Mezi oběma herci však došlo při uvedení filmu ke sporu o podíl na jeho propagaci. Za nedodržení smlouvy se soudil, a tak se téměř 30 let po boku Alaina Delona neobjevil. Byl to i jeden z důvodů, které v roce 1971 vedly Belmonda k založení vlastní produkční společnosti Cerito Films, nazvané podle dívčího jména jeho babičky. Po neúspěchu filmu Stavisky z roku 1974, který vznikl v jeho produkci, se vrátil k lehčímu dobrodružnému žánru.  

V roce 1975 dosáhl Jean-Paul Belmondo velkého úspěchu s filmem Strach nad městem (Peur sur la ville) režiséra Henri Verneuila. Belmondo, který se nechtěl nechat zastupovat kaskadéry, v něm předváděl nebezpečné a riskantní kousky, včetně scény, kde se objevil zavěšený na vrtulníku a při střelbě utrpěl několik zranění. Zvýšilo to jeho popularitu u diváků, ale ústup od komediální stránky jeho herectví byl kritikou vnímán negativně.

(c) Georges Biard, CC BY-SA 3.0

V letech 1972–1980 Belmondo žil s italskou herečkou Laurou Antonelli. Následoval bouřlivý šestiletý vztah s brazilskou herečkou a zpěvačkou Carlos Sotto Mayor, která se po jeho boku objevila v několika filmech z osmdesátých let, např. Dobrodruh (Le Marginal), Veselé Velikonoce (Joyeuses Pâques) nebo Samotář (Le Solitaire). V tomto období Dosahoval Belmondo největší komerční úspěchy své kariéry, zásluhou filmů jako Policajt nebo rošťák (Flic ou Voyou), Kořist (Le casse), Profesionál (Le Professionel) nebo Kašpárek (Le Guignolo). V roce 1985 se zranil při natáčení snímku Bezva finta (Hold-up). Následovala roční rekonvalescence, během níž dospěl k rozhodnutí skončit s akčními filmy. Přispěl k tomu i komerční neúspěch filmu Samotář (Le Solitaire, 1987).

V roce 1988 mu Claude Lelouch nabídl hlavní roli ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte (Itinéraire d'un enfant gâté ), která Belmondovi umožnila opustit herecký stereotyp akčního hrdiny. V roce 1989 byl za svůj výkon v tomto komediálním dramatu oceněn Césarem pro nejlepšího herce, ale odmítl se zúčastnit slavnostního ceremoniálu a převzít cenu kvůli starému sporu autora sošky s jeho otcem.^[3] Filmování už mu nepřinášelo uspokojení, chtěl se po téměř třiceti letech vrátit na divadelní scénu.

V roce 1987 mu režisér Robert Hossein nabídl roli Keana ve stejnojmenné hře Jeana-Paula Sartra. Představení v pařížském divadle Marigny mělo velký úspěch. Jejich spolupráce pokračovala inscenací Cyrana z Bergeracu od Edmonda Rostanda, která se stala událostí sezóny. Hru vidělo více než dvě stě tisíc diváků a v roce 1991 se uskutečnilo mezinárodní turné, při kterém zavítali až do Japonska. Belmondo po návratu prodal svou filmovou produkční společnost Cerito a stal se majitelem Théâtre des Variétés. Filmování téměř zanechal, ale hrál v úspěšných divadelních projektech jako byly hry Georgese Feydeaua Dámský krejčí (Tailleur pour dames) a Brouk v hlavě (La Puce à l'oreille) nebo Frédérick ou le boulevard du Crime od Érica-Emmanuela Schmitta. Divadelní kariéru ukončil v roce 2000.

(c) Georges Biard, CC BY-SA 3.0

Na dovolené na Korsice v létě roku 2001 postihl Belmonda těžký záchvat mrtvice a v kritickém stavu byl převezen do nemocnice v Paříži. Lékaři mu zachránili život, ale částečně ochrnul a musel se podrobit dlouhé a náročné rehabilitaci. Nějaký čas se vůbec neobjevoval na veřejnosti. V roce 2008 se vrátil na filmové plátno v komorním snímku Muž a jeho pes (Un homme et son chien), ve kterém ztělesnil roli starého osamělého muže. I v reálném životě byl Belmondo velkým milovníkem psů, především jorkšírských teriérů a často byl vídán na procházkách se psem v okolí svého bytu.^[5]

(c) Georges Biard, CC BY-SA 3.0

O rok dříve, v dubnu 2007 byl vyznamenán Řádem čestné legie, roku 2019 získal hodnost velkodůstojníka řádu. V roce 2012 se stal rytířem Leopoldova řádu. Ještě předtím se v roce 2011 se objevil na filmovém festivalu v Cannes, kde mu byla předána Zlatá palma za celoživotní dílo. Při této příležitosti byl uveden televizní dokument o jeho životě s názvem Belmondo, cesta… (Belmondo, itinéraire…). V říjnu 2013 sklidil bouřlivé ovace na zahájení festivalu Lumière (festivalu světel) v Lyonu, kterého se zúčastnil v doprovodu syna Paula. Dne 9. února 2015 pak Belmondo oznámil v televizi RTL definitivní konec aktivní umělecké kariéry.

Během festivalu v Benátkách v roce 2016 mu byla udělena cena Zlatého lva za celoživotní přínos světové kinematografii. Ve stejném roce vyšla ve Francii jeho autobiografie s názvem Mille vies valent mieux qu'une (česky Mých tisíc životů, 2017). Jean-Paul Belmondo v roce 2017 získal od francouzské filmové akademie speciální cenu César. Dojatého herce tehdy přivítal na jevišti dvouminutový potlesk vestoje.^[6]

Belmondo byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti. Se svojí první ženou Elodií Constantinovou^[7] se oženil 4. prosince 1953 a měli spolu dcery Patricii (zemřela 1994 při požáru) a Florence a syna Paula. Jejich manželství skončilo v roce 1965 rozvodem. Poté měl vztah se svými hereckými kolegyněmi Ursullou Andressovou,^[7] Laurou Antonelli^[7] a brazilskou zpěvačkou a herečkou Carlos Sotto Mayorovou. Znovu se však oženil až v roce 2002 se svou dlouholetou přítelkyní Nathalií (Natty) Tardivelovou;^[4] v srpnu 2003 se jim narodila dcera Stella. Rozešli se v roce 2008 a Belmondo potom žil čtyři roky s belgickou modelkou Barbarou Gandolfiovou.^[7] Na přelomu dvacátých let 21. století se po jeho boku znovu začala objevovat bývalá přítelkyně Carlos Sotto Mayorová. Žádné z jeho dětí se nevydalo na hereckou dráhu, ačkoliv syn Paul se objevil v epizodní roli ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte.

Belmondo byl zdravotně indisponován od cévní mozkové příhody, již utrpěl v roce 2001 na Korsice.^[8] Zemřel v pařížském bytě 6. září 2021 ve věku 88 let v důsledku dlouhodobě špatného zdravotního stavu.^[9][10] Francouzi uctili památku oblíbeného herce na oficiálním rozloučení se státními poctami, které se konalo 9. září 2021 na nádvoří pařížské Invalidovny za účasti prezidenta Macrona, rodiny a pozvaných hostů. K této příležitosti zahrál Orchestr republikánské gardy skladbu Chi Mai od Ennia Morriconeho z filmu Profesionál, kde ztvárnil hlavní roli. Samotný pohřeb v kruhu rodiny a nejbližších přátel proběhl 10. září 2021 v kostele Saint-Germain-des-Prés v Paříži.^[11][12][13] Pohřební bohoslužbu celebroval a homilii přednesl pařížský pomocný biskup Philippe Marsset.^[14][15]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jean-Paul Belmondo na francouzské Wikipedii.

Monografie

• ŽÁK, Jiří. Belmondo: věčný rošťák. 2., upravené a rozšířené vyd. Praha: XYZ, 2021. 325 s. ISBN 978-80-7683-016-5. 
• BELMONDO, Jean-Paul. Belmondo o Belmondovi. 1. vyd. Praha: Práh, 2017. 272 s. ISBN 978-80-7252-708-3. 
• BELMONDO, Jean-Paul. Mých tisíc životů. 1. vyd. Praha: Práh, 2017. 248 s. ISBN 978-80-7252-707-6. 
• DURANT, Philippe. Belmondo. 2. vyd. Ostrava: Domino, 2003. 393 s. ISBN 80-7303-115-9. 
• ŠMÍDMAJER, Miloslav. Jean-Paul Belmondo. 1. vyd. Praha: Československý filmový ústav, 1988. 36 s. 

Články v periodikách

• BÁRTA, Miloš. Jean-Paul Belmondo. Cinema. Praha: Constantine Gerou, květen 2009, čís. 5, s. 88–91. ISSN 1210-132X. 
• HANUŠKOVÁ, Jana. Belmondo – božský rošťák. Květy. Praha: Kwěty české, a.s., 11. červen 1992, roč. 2, čís. 24, s. 18–19 (+obálka). ISSN 0862-898X. 
• Anon. „Skutečná hvězda musí zůstat cudná“ – říká Jean-Paul Belmondo v rozhovoru pro Paris-Match. Kino. Praha: Panorama, 26. únor 1991, roč. 46, čís. 3, s. 3. (rozhovor). ISSN 0323-0295. 
• CIMICKÝ, Jan. Setkání s Belmondem. Rudé právo. Praha: Ústřední výbor KSČ, 24. prosinec 1987, roč. 68, čís. 302, s. 4. (rozhovor). Dostupné online. ISSN 0032-6569. 
• HEYMANNOVÁ, Danièle. Případ Belmondo. 100+1 zahraniční zajímavost. Praha: Československá tisková kancelář, 28. červen 1976, roč. 13, čís. 14, s. 42–43. ISSN 0322-9629. 
• FRANCL, Gustav. Jean-Paul Belmondo v nebezpečí?. Kino. Praha: Orbis, 15. leden 1973, roč. 28, čís. 1, s. 6–7 (+ obálka). ISSN 0323-0295. 
• ADAMEC, Oldřich. Bebel. Květy. Praha: Rudé právo, 23. květen 1970, roč. 20, čís. 20, s. 44–45. ISSN 0023-5849. 
• FUCHS, Aleš. Uličník se srdcem milence. Mladý svět. Praha: Mladá fronta, 9. březen 1968, roč. 10, čís. 10, s. 3–5. (+obálka). ISSN 0323-2042. 
• ZEMAN, Karel. Hvězda s křivým nosem. My. Praha: Mladá fronta, 17. leden 1967, roč. 4, čís. 1, s. 55–58 (+zadní obálka). ISSN 2336-8551. 
• Anon. Jean-Paul, Bebel a někdy také Monsieur Belmondo. Kino. Praha: Orbis, 8. duben 1966, roč. 21, čís. 7, s. 8–9. (rozhovor). ISSN 0323-0295. 
• TARANTOVÁ, Lydie. Bebel z Paříže, herec a šampión všech kategorií... Kino. Praha: Orbis, 2. červenec 1964, roč. 19, čís. 13, s. 8–9. ISSN 0323-0295. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean-Paul Belmondo na Wikimedia Commons
• Osoba Jean-Paul Belmondo ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jean-Paul Belmondo
• Jean-Paul Belmondo v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jean-Paul Belmondo ve Filmové databázi
• Jean-Paul Belmondo na Kinoboxu
• Jean-Paul Belmondo v Internet Movie Database (anglicky)
• Jean-Paul Belmondo v databázi AlloCiné (francouzsky)
• (francouzsky) Neoficiální stránky